ECLI:CZ:US:2022:4.US.2255.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2255/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČECHIE GROUP a. s., sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Vítem Kučerou, advokátem, sídlem Obrovského 2407, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022 č. j. 14 A 47/2022-78, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Magistrátu hl. m. Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2. Ing. Vladimíry Benešové, 3. Bytového družstva X, 4. Ing. Jiřího Horáka, 5. Aleny Hubáčkové, 6. Ing. arch. Štefana Molnára, 7. Radima Ochmana, 8. Mgr. Barbory Schmidtové a 9. Ing. Jana Vošahlíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhla, aby Ústavní soud věc projednal přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného usnesení se podává, že 2. až 9. vedlejší účastníci (v řízení před správním soudem v procesním postavení žalobců) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali zrušení rozhodnutí 1. vedlejší účastníka ze dne 26. 1. 2022 č. j. MHMP 146468/2022, jímž 1. vedlejší účastník změnil podmínky územního rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, Odboru územního rozvoje a výstavby, ze dne 26. 11. 2020 č. j. MCP8 361306/2020, kterým byla umístěna stavba "Bytové domy ČECHIE".
3. Městský soud napadeným usnesením přiznal žalobě odkladný účinek. Shledal, že za situace, kdy soud nepřizná žalobě proti územnímu rozhodnutí odkladný účinek, může dojít k vydání stavebního povolení a naplnění hypotézy §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Následný úspěch žalobců (2. až 9. vedlejší účastníci) by tak mohl být ve výsledku bezcenný, neboť po vydání stavebního povolení eventuálně neúspěšný žalovaný (1. vedlejší účastník) přistoupí pouze k zastavení územního řízení právě s odkazem na změnu skutkových okolností v podobě již vydaného stavebního povolení a na znění §94 odst. 5 stavebního zákona. V posuzovaném případě je předmětem řízení umístění komplexu dvou bytových domů o sedmi a deseti podlažích. Bez ohledu na to, zda umístění takové stavby je skutečně v rozporu se zákonem (posouzení této otázky bude až předmětem rozhodnutí ve věci samé), je tedy zřejmé, že jde o značně rozsáhlou stavbu, která bude představovat významnou změnu v předmětné lokalitě. Zároveň s ohledem na argumentaci žalobců vyplývá, že řešení uvedených otázek zjevně náleží do územního řízení a v navazujícím stavebním řízení by již k jejich řešení nebyl dán prostor. Podle městského soudu je proto podmínka hrozící nenahraditelné újmy v tomto případě dána. Zároveň městský soud shledal, že tato újma je pro žalobce nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Ačkoli si je městský soud vědom nemalých dopadů odkladu vykonatelnosti rozhodnutí též pro stěžovatelku [v řízení před městským soudem osoba zúčastněná na řízení - pozn. Ústavního soudu], určitá časová prodleva, kdy stěžovatelka jakožto stavebník nebude moci žádat o vydání stavebního povolení, podle názoru městského soudu nepředstavuje takovou újmu, která by odůvodňovala zamítnutí návrhu, protože případná újma jiných osob je pouze dočasného charakteru, a tak nemůže převážit nad nevratnou újmou hrozící žalobcům. Nemá-li tak být řízení o žalobě pouhým "akademickým cvičením", bylo namístě vyhovět návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku žaloby.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítá, že odkladný účinek žaloby ji značně poškodil, neboť jí hrozí přinejmenším značné zpoždění realizace výstavby předmětné stavby, ohrožující při současném vývoji cen realizovatelnost projektu i samotnou existenci stěžovatelky. Městský soud se přitom s argumenty stěžovatelky ani 1. vedlejšího účastníka vůbec nevypořádal a ignoroval veškeré stěžovatelkou předložené důkazy, když pouze konstatoval, že vyjádření stěžovatelky a 1. vedlejšího účastníka obdržel. Stěžovatelka má za to, že napadené usnesení nevyhovuje požadavku přesvědčivého, racionálního a logického vypořádání přinejmenším ve vztahu k nosným bodům její argumentace, čímž se toto napadené usnesení stalo nepřezkoumatelným. Napadeným usnesením bylo stěžovatelce znemožněno dále vykonávat hospodářskou činnost spočívající v dalším postupu realizace stavby, čímž jí dále hrozí i značná újma v podobě ušlého zisku. Stěžovatelka má za to, že postup městského soudu byl svévolný a vědomě protizákonný, že městský soud sledoval pouze cíl tímto protizákonným postupem sistovat právní moc územního rozhodnutí i přes absenci zákonných podmínek, což považuje od orgánu veřejné moci v demokratickém právním státě za nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla osobou zúčastněnou na řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o přiznání, resp. nepřiznání odkladného účinku, je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy, tedy dočasné a nelze z něj předjímat rozhodnutí ve věci samé. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žaloby je proto zásadně věcí rozhodujícího soudu a k přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Ústavní soud může jen posoudit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, to znamená, zda vydané rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu o odkladném účinku žaloby přitom vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a nebude-li přiznání odkladného účinku v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit (srov. k tomu např. usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1796/18 nebo ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 172/21). Všem těmto požadavkům městský soud podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci dostál.
11. Na právních závěrech městského soudu neshledal Ústavní soud ani vybočení ze shora uvedených výkladových pravidel s ústavním významem, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Zejména právní závěr městského soudu, že nemá-li být řízení o žalobě proti územnímu rozhodnutí, na které pak navazuje stavební řízení, pouhým "akademickým cvičením", je namístě vyhovět návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku žaloby z důvodu plynoucího z §94 odst. 5 věty první před středníkem stavebního zákona, a je logický a souladný též s odbornou literaturou, podle které nebyl-li by "přiznán odkladný účinek žalobě a v mezičase do rozhodnutí věci by bylo vydáno stavební povolení, stalo by se soudní řízení o územním rozhodnutí toliko řízení deklaratorním a de facto by došlo ke zmaření jeho účelu" (viz Židek, D. Ochrana životního prostředí v procesech veřejného stavebního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. s. 39). K argumentaci stěžovatelky, že městský soud nezvážil možný zásah napadeného usnesení do jejích práv, stačí toliko odkázat na jeho obsah s tím, že se městský soud i touto otázkou zabýval (viz sub 3 a str. 3 napadeného usnesení: "Znemožnění uplatnění práv v řízení přitom dle názoru soudu lze hodnotit jako újmu nepoměrně větší, než která může vzniknout na straně žadatele o vydání napadeného rozhodnutí."
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O návrhu na přednostní projednání nebylo třeba zvlášť rozhodovat, neboť o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bezprostředně poté, jakmile ji obdržel, takže tomuto návrhu stěžovatelky de facto vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu