ECLI:CZ:US:2022:4.US.2267.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2267/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. Vlastimila Calaby, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2022 č. j. 3 As 118/2022-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu sp. zn. 3 As 118/2022 se podává, že jím Nejvyšší správní soud rozhodl, že řízení o kasační stížnosti se zastavuje (výrok I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II), že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti (výrok III) a že soud vyzývá stěžovatele, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení sdělil číslo bankovního účtu, na který má být zaplacený soudní poplatek vrácen (výrok IV).
3. Nejvyšší správní soud uvedl, že výrokem I usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022 č. j. 3 As 118/2022-13 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti ve lhůtě patnácti dnů od doručení uvedeného usnesení a současně byl poučen o následcích spojených s nevyhověním uvedené výzvě. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 2. 5. 2022. Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku tak počala běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek (tj. 2. 5. 2022), a marně uplynula dne 17. 5. 2022 [§40 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")]. Stěžovatel požadovaný soudní poplatek zaplatil dne 18. 5. 2022. Nejvyšší správní soud tedy podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. řízení o kasační stížnosti zastavil, jelikož byly naplněny podmínky podle §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích").
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména tvrdí, že jak sám Nejvyšší správní soud vypočítal, lhůta pro zaplacení soudního poplatku mu měla uplynout dne 17. 5. 2022, přičemž stěžovatel disponuje dokladem, že dne 17. 5. 2022 byly tyto prostředky poukázány na účet podle dispozice uvedené ve výzvě, a nadto z jeho účtu byly tyto prostředky strženy. Dne 17. 5. 2022 tak také musely být tyto prostředky na účet České národní banky připsány, a povinnost stanovená v §9 zákona o soudních poplatcích byla stěžovatelem splněna. Fakticky tedy k zaplacení soudního poplatku došlo v uvedené lhůtě. Nadto podle stěžovatele s ohledem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 324/96 a III. ÚS 738/2000 má za to, že lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat. Nejvyšší správní soud zvolil přístup příliš formalistický, nesprávnou intepretací §9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích tak v samotném důsledku znemožnil přístup stěžovatele k soudu, a zabránil tomu, aby se stěžovatel stanoveným postupem mohl domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto v řízení o ústavní stížnosti nemusí být právně zastoupen [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.]. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek, tak i (např.) povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
9. Ústavní soud připomíná, že již v usnesení ze dne 3. 9. 2012 sp. zn. IV. ÚS 685/12 aproboval právní názor správních soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu (donosný dluh). Tento výklad pak potvrdil např. v usnesení ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1077/19. Jak vyplývá z nesporné skutečnosti i z vyžádaného soudního spisu, stěžovatelem zaplacený soudní poplatek byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán dne 18. 5. 2022 (viz č. l. 22 a 23 vyžádaného soudního spisu). Nejvyšší správní soud tedy postupoval v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a se svou ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012
č. j. 9 Afs 7/2012-49), když řízení o kasační stížnosti zastavil, jelikož lhůta pro zaplacení soudního poplatku marně uplynula dne 17. 5. 2022. Na jeho závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu