ECLI:CZ:US:2022:4.US.2271.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2271/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Laumannové, zastoupené advokátem Mgr. Janem Röhrichem, sídlem Tylova 382/2, Písek, proti III. výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. června 2022 č. j. 10 C 159/2022-61, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a Petra Horáka a Aleny Horákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného výroku rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve sporu o zaplacení částky 5 500 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným výrokem rozsudku bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. S ohledem na předmět ústavní stížnosti postačí uvést, že žalobou podanou u okresního soudu se stěžovatelka domáhala po vedlejších účastnících zaplacení částky ve výši 5 500 Kč s příslušenstvím, a to "s odůvodněním, že jde o výši smluvní pokuty, která byla neprávem sjednána v podnájemní smlouvě" uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že vedlejší účastníci předali stěžovatelce do podnájmu na základě smlouvy ze dne 26. 11. 2016 bytovou jednotku, přičemž měli k dispozici vratnou jistotu ve výši 23 000 Kč. Smluvní strany si v čl. II. bodu 4 smlouvy o podnájmu mimo jiné sjednaly, že "podnájemce okamžikem ukončení platnosti a účinnosti této smlouvy pozbývá bez jakéhokoli nároku práva k nahlášení trvalého bydliště v bytě. Podnájemce se zavazuje učinit veškeré nezbytné formální kroky ke zrušení svého trvalého bydliště v bytě, a to nejpozději do 10 dnů po skončení podnájmu dle této smlouvy. V případě, že i po uplynutí lhůty 10 dnů od skončení podnájmu této smlouvy podnájemce nepodá žádost o změnu trvalého bydliště v bytě a tuto skutečnost nájemci řádně nedoloží, zavazuje se uhradit nájemci smluvní pokutu ve výši 100 Kč za každý den prodlení." Dne 28. 6. 2020 došlo na základě ujednání smluvních stran ke skončení užívání bytu a stěžovatelka byla vedlejšími účastníky upozorněna na to, že má odhlásit trvalý pobyt všech osob hlášených na této adrese. Téhož dne byla stěžovatelce vrácena část kauce. Další část kauce ve výši 11 500 Kč byla vedlejšími účastníky posléze započtena na úhradu nedoplatků energií ve výši 4 770 Kč, dále na náklady spojené s odhlášením trvalého pobytu stěžovatelky a její rodiny za zaplacený správní poplatek ve výši 400 Kč a dále byla ponížena o částku 5 500 Kč, která měla představovat smluvní pokutu podle shora citovaného ustanovení smlouvy o podnájmu (55 dnů x 100 Kč za každý den prodlení).
3. Okresní soud ve výroku I. napadeného rozsudku žalobě stěžovatelky vyhověl, když vedlejším účastníkům uložil povinnost zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 5 500 Kč,
II. výrokem však zamítl žalobou uplatněný nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky a III. výrokem rozhodl, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil okresní soud tak, že v předchozím bodu citované ustanovení smlouvy o podnájmu, kterým došlo k zakotvení smluvní pokuty, je absolutně neplatné pro rozpor s §2239 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Částka 5 500 Kč mající představovat smluvní pokutu, je tak vedlejšími účastníky zadržována neoprávněně a představuje bezdůvodné obohacení podle §2991 odst. 2 o. z., na jehož vydání má stěžovatelka nárok.
4. Žalobu okresní soud zamítl "co do nároku na uhrazení úroku z prodlení, a to z toho důvodu, že žalovaní nebyli řádně vyzváni k uhrazení této dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení a doba prodlení nepočala běžet. Výzva... ze dne 19. 4. 2021 byla odůvodněna povinností žalovaných vrátit zpět žalobkyni kauci minimálně ve výši 11 500 Kč, jelikož do konce února 2021 mělo být provedeno vyúčtování všech plateb za služby související s podnájmem. To znamená částky, kterou si žalovaní prozatím ponechali pro následné vyúčtování služeb. Toto vyúčtování dle svých tvrzení a plynoucí z důkazu vyúčtování záloh za rok 2020 měli k dispozici nejdříve v březnu roku 2021. Následně provedli vyúčtování kauce v dubnu 2021... A až v této době bylo zřejmé, jaké položky žalovaní započítávají na kauci a jakou část kauce vrací žalobkyni na účet." Teprve v této době měla podle okresního soudu stěžovatelka řádně vyzvat vedlejší účastníky k vrácení částky 5 500 Kč, nesouhlasila-li s touto sankcí za nesplnění smluvní povinnosti. To však stěžovatelka nikdy neučinila. Ostatní položky započtené na kauci nebyly stěžovatelkou rozporovány. Okresní soud zdůraznil, že "pokud nebyli žalovaní řádně vyzváni k úhradě dlužné částky se stanovením data, do kdy má být částka vrácena žalobkyni zpět, nemohlo započít prodlení...". Výzvu stěžovatelky ze dne 19. 4. 2021, provedenou prostřednictvím právního zástupce, okresní soud neposoudil jako předžalobní výzvu podle §142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výzva byla především koncipována na zaplacení odlišné částky a mezi touto výzvou a podáním žaloby nebyla podle okresního soudu bezprostřední časová souvislost. Okresní soud zdůraznil, že vedlejší účastníci byli "vyzváni na úhradu částky 11 500 Kč, tedy byli vyzváni na vrácení vratné jistoty, resp. na její druhou část. Tento žalovaný nárok však vychází z jiných právních základů, a to z absolutně neplatně sjednané smluvní pokuty ve smlouvě o podnájmu, tudíž aby mohl soud tuto výzvu uznat jako předžalobní výzvu, musela by být koncipována jako výzva na uhrazení dluhu - částky 5 500 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení."
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka rekapituluje obsah rozsudku okresního soudu a namítá, že jeho III. výrokem ve věci náhrady nákladů řízení byla porušena její výše uvedená základní práva (viz bod 1 in fine). Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem okresního soudu, podle něhož výzvu ze dne 19. 4. 2021 nelze považovat za předžalobní výzvu k plnění podle §142a o. s. ř. Zdůrazňuje, že z §142a o. s. ř. "nevyplývá povinnost přesně právně kvalifikovat právní základ povinnosti, k jejíž splnění je dlužník vyzýván. Zaslaná předžalobní upomínka tedy splňovala náležitosti dle ustanovení §142a o. s .ř.... byla v ní uvedena aktuální výše dluhu, lhůta k plnění a upozornění, že v případě nesplnění je věřitel připraven svůj nárok uplatnit u soudu. Výklad ustanovení §142a o. s. ř., ke kterému se přiklonil nalézací soud byl natolik excesivní..., že se dostal do extrémního rozporu se smyslem a účelem zákona."
6. Podle stěžovatelky nelze souhlasit ani s tím, že její výzva vychází "z jiných právních základů", než je žalovaný nárok. Vedlejší účastníky totiž vyzvala, aby jí vrátili jistotu související s nájmem, přičemž právní důvod k tomu, aby ji nadále měli u sebe, odpadl. Vedlejší účastníci však vrátili jen část jistoty, pročež stěžovatelka "se pak se zbytkem svého nároku obrátila na soud se žalobou na vydání bezdůvodného obohacení". Stěžovatelka má rovněž za to, že výklad §142a o. s. ř., provedený okresním soudem, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a je proto natolik svévolný, že musí být zrušen Ústavním soudem. Vedle toho stěžovatelka požaduje, aby jí okresní soud zaplatil náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož III. výrok napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky
k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vychází Ústavní soud z toho, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v soustavě obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Skutečnost, že soud zaujímá k věci jiný právní názor než stěžovatelka, sama o sobě nevede k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, je-li v ústavní stížnosti napadán toliko výrok o náhradě nákladů řízení, nadto v bagatelní věci.
9. Ústavní soud dal již ve své dřívější rozhodovací praxi najevo, že u bagatelních věcí, u nichž procesněprávní úprava nepřipouští odvolání, tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je již z jejich podstaty, s výjimkou extrémních vybočení obecného soudu, ústavní stížnost vyloučena [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Dále je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" [nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07 (N 189/47 SbNU 461)]. Tento výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv (srov. např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 918/16, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Nelze rovněž opomenout, že i samotná výše náhrady nákladů řízení ve sporu o jistinu ve výši 5 500 Kč v zásadě představuje bagatelní částku, když odměna advokáta za jeden úkon právní služby, vypočtená podle §7 bodu 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí toliko 1 500 Kč. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že bagatelnost předmětu sporu zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je přitom zejména na stěžovateli, aby vysvětlil a případně doložil, proč věc i přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 nebo ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 2393/19). Nic takového však stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí a nedokládá.
11. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné či výjimečné důvody, které by navzdory jeho zdrženlivosti při přezkumu výroku o nákladech řízení ve sporu o bagatelní částku, odůvodňovaly nutnost meritorního přezkumu. Nadto Ústavní soud podotýká, že výzva ze dne 19. 4. 2021, přiložená k ústavní stížnosti, skutečně míří na zcela odlišnou než žalovanou částku (srov. již formulaci "klientka za Vámi eviduje pohledávku minimálně ve výši 11 500 Kč"), stěžovatelka před podáním žaloby částečnou neplatnost smlouvy o podnájmu vůči vedlejším účastníkům nikdy nenamítala a ve výzvě rovněž chybí (byť základní) právní rozbor věci. Takovou výzvu by nadto soud zpravidla neuznal ani jako úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, kterým je toliko výzva k plnění se základním (nejen) skutkovým, ale i právním rozborem, předcházející návrhu ve věci samé.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu