ECLI:CZ:US:2022:4.US.2278.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2278/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Chomouta, zastoupeného Mgr. Martinem Šlosarem, advokátem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2022 č. j. 22 Cdo 56/2022-422, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2021 č. j. 72 Co 109/2021-392 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. července 2020 č. j. 24 C 113/2017-337, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými usneseními (sc. rozhodnutími), jakož i řízením jim předcházejícím, byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, a to zejména práva stanovená v čl. 1 a 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 v kat. úz. Libeň s argumentací, že vlastnické právo vydržel, neboť v době od 10. 8. 1971 do 11. 9. 2014 ho užíval v dobré víře, že je v jeho vlastnictví. Obvodní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (II. výrok). Zamítnutí žaloby odůvodnil závěrem, že žaloba není důvodná, neboť stěžovatel nemohl být (s odkazem na listinné důkazy) v dobré víře.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání a proti nákladovému výroku se odvolal i vedlejší účastník. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") obě odvolání neshledal důvodnými, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud nepochybil, zamítl-li žalobu jako nedůvodnou pro absenci zákonných předpokladů vydržení vlastnického práva. V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval, že stěžovatel se sice ujal držby předmětného pozemku v roce 1971, který byl jeho právním předchůdcem tzv. připlocen k pozemku X2, avšak v souvislosti s výstavbou rodinného domu v roce 1975 na pozemku parc. č. X2 musel mít, objektivně posuzováno, důvodné pochybnosti o tom, zda oplocení respektuje skutečnou vlastnickou hranici. Současně s výstavbou domu měl stěžovatel k dispozici listiny, v nichž bylo jasným způsobem zakresleno umístění dotčených nemovitostí a bylo z nich jednoznačně zřejmé, že pozemek parc. č. X2, k němuž svědčilo stěžovateli právo osobního užívání, neměl společnou hranici s pozemkem parc. č. X3, na němž se nachází komunikace.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, v němž namítal odchýlení městského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení vymezených otázek (dobré víry, oprávněnosti držby, omluvitelného omylu). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění objasnil, že městský soud se při řešení vymezených otázek neodchýlil od jeho judikatury. Zejména zdůraznil, že úvahu městského soudu o tom, že stěžovatel se po seznámení s geometrickým plánem z roku 1975 nemohl nadále mýlit o průběhu vlastnické hranice, a to bez ohledu na optický soulad oplocení dalších pozemků, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Městský soud podle Nejvyššího soudu úvahu o ztrátě dobré víry po seznámení se s obsahem geometrického plánu náležitě odůvodnil a přihlédl ke všem relevantním okolnostem věci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve popisuje průběh řízení před soudy všech tří instancí a polemizuje se závěry týkajícími se především jeho omluvitelného omylu. Poté připomíná, že nebyl až do roku 2014, kdy byl vedlejším účastníkem vyzván ke sdělení, na základě jaké listiny či jaké skutečnosti užívá předmětný pozemek, nikým v jeho držbě rušen a celých 43 let nebyl vyrozuměn o tom, že užívá pozemek vedlejšího účastníka. Byl celou tuto dobu v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Stěžovatel byl utvrzován v omylu, do kterého se dostal ne svojí vinou, přičemž šlo o omyl omluvitelný, pozemek sám aktivně nezaplotil, naopak se domníval, že předmětný pozemek se nachází až za oplocením.
6. Názor obecných soudů, že musel mít důvodné pochybnosti o tom, zda oplocení respektuje skutečnou vlastnickou hranici, stěžovatel odmítá. Uvádí, že je laik a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby podrobil veškerou stavební dokumentaci důkladné analýze a tím odhalil, že linie oplocení je vedena chybně. Neměl ani čas hloubkově studovat veškerou stavební dokumentaci, neboť byl časově zatížen výstavbou svého domu, kterou prováděl svépomocí, a také svým zaměstnáním.
7. Stěžovatel též vytýká obecným soudům, že nezohlednily ustálenou judikaturu a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe, zejména odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu. Tvrdí, že soudy se s jeho námitkami nijak nevypořádaly a Nejvyšší soud pouze v jedné větě bez bližšího odůvodnění uvedl, že oba soudy se nijak neodchýlily od jeho ustálené rozhodovací praxe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímaném (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 9.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na ochranu vlastnického práva a na soudní ochranu zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva stěžovatelem k předmětnému pozemku, přičemž jeho námitkami se soudy již zabývaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
12. Ústavní soud zjistil, že důvody, pro které obvodní soud a městský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tyto rozsudky (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a limituje prostor pro uplatnění tzv. omluvitelného omylu.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu