ECLI:CZ:US:2022:4.US.2283.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2283/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V. P., zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Flora, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2022 č. j. 18 Co 151/2022-71, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 1. 2022 č. j. 9 C 228/2021-46 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na uložení povinnosti žalovanému vedlejšímu účastníkovi platit stěžovatelce výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně (I. výrok) a bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro přiznání výživného manželky podle §697 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vedlejší účastník zajišťuje veškeré náklady na bydlení stěžovatelky (i jejich nezletilých dětí), které jsou v rodinném rozpočtu dominantní položkou, a poskytuje tak touto formou stěžovatelce přiměřenou výživu. Rovněž bylo zjištěno, že celková životní úroveň manželů je v zásadě stejná, když oba žijí v témže bytě, rozdíly v druhu a finanční náročnosti spotřeby nebyly tvrzeny, stejně tak rozdíly ve finanční náročnosti rekreace. Stěžovatelka má možnost zapojit se do pracovního procesu, čehož plně nevyužívá; ve výkonu výdělečné činnosti jí přitom nebrání ani nutnost péče o děti, které navštěvují základní školu, v níž je školní družina, a mateřskou školu, která je otevřena až do odpoledních hodin. Městský soud odmítl stěžovatelčinu argumentaci, že manželé musejí mít po uhrazení nutných výdajů k dispozici stejnou částku pro užití k osobní spotřebě; rozhodným kritériem pro přiznání výživného nerozvedeného manžela je totiž porovnání životní úrovně manželů, nikoliv vyúčtování příjmů a výdajů každého z nich. Je-li stěžovatelka nespokojena s tím, že po úhradě nutných výdajů jí údajně zbývá částka nižší než vedlejšímu účastníkovi, za situace, kdy stěžovatelka bezdůvodně nerealizuje svůj výdělkový potenciál, jehož výše je dle předchozích zjištění soudu srovnatelná s částkou, která zbývá vedlejšímu účastníkovi po úhradě nákladů na bydlení obou manželů a jejich dětí a úhradě výživného, je stěžovatelčin požadavek, aby jí vedlejší účastník hradil výživné, v rozporu s dobrými mravy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že podle §697 občanského zákoníku mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, přičemž vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnost dítěte i rodičů. Tato podmínka nebyla dle stěžovatelky v řízení dodržena. Městský soud neprovedl důkazy, které stěžovatelka navrhovala, a zcela opomenul, že v předcházejícím řízení o úpravu péče a výživného pro jejich nezletilé děti byly zjišťovány příjmové možnosti stěžovatelky, když z předmětného soudního spisu bylo patrné, že stěžovatelka by mohla dosahovat průměrného měsíčního příjmu ve výši 20 000 Kč. Z těchto zjištění pak měl soud vycházet i v nynějším řízení, což však neučinil. Kdyby uvedenou částku zohlednil, bylo by mu zřejmé, že rozdíl v příjmech stěžovatelky a vedlejšího účastníka je podstatný. Městský soud se rovněž nevěnoval stěžovatelčiným tvrzením, že v domácnosti zajišťovala potřeby nezletilých, zatímco vedlejší účastník se mohl věnovat své práci. Stěžovatelka dle svého přesvědčení v řízení doložila, že mezi manžely není stejná hmotná a kulturní úroveň, a městský soud tak pochybil, potvrdil-li rozhodnutí obvodního soudu. Závěrem stěžovatelka připomíná, že nezletilé děti byly svěřeny do její výlučné péče, a byť jim prozatím vedlejší účastník zajišťuje bydlení, leží celá odpovědnost za zabezpečení jejich potřeb zcela na ní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí městského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posouzeno jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a jež by mohlo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelčinými výhradami, a i přes jejich množství uzavírá, že rozsudek městského soudu je odůvodněn řádně. Dílčí závěry, k nimž uvedený soud ve shodě s obvodním soudem dospěl, jsou rozumné a logické a odpovídají ve věci učiněným skutkovým zjištěním. Ačkoliv byla stěžovatelka v posuzovaném řízení upozorněna na nesprávnost svých úvah týkajících se zjišťování a porovnávání životní úrovně každého z manželů, i nadále na nich setrvává a nijak nebere na zřetel argumenty soudů.
8. Jde-li o tvrzené opomenutí důkazů vztahujících se k potencionálnímu výdělku stěžovatelky, jenž měl podle předchozích zjištění soudu v opatrovnickém řízení činit zhruba 20 000 Kč měsíčně, pak postačí odkázat na bod 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je z něj zřejmé, že přesně z takto zjištěné výše stěžovatelčina výdělkového potenciálu městský soud při svém rozhodování vycházel, a její požadavek na zohlednění předmětné částky jako jejího možného měsíčního příjmu tak bezezbytku naplnil.
9. Stejně tak je tomu i v případě ostatních stížnostních námitek. Z příslušných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku je zjevné, že stěžovatelkou poukazované (a dle jejího přesvědčení soudem opomenuté) skutečnosti byly v řízení hodnoceny a oba soudy se k nim dostatečně vyjádřily (např. k námitce, že se stěžovatelka nemohla věnovat práci z důvodu péče o domácnost, viz bod 28 odůvodnění napadeného rozsudku; k údajně rozdílné hmotné a kulturní úrovni manželů viz bod 27 odůvodnění rozsudku). Skutečnost, že na základě těchto zjištění soudy následně dospěly k odlišnému než stěžovatelkou prosazovanému závěru, nemůže bez dalšího založit opodstatněnost (natožpak důvodnost) ústavní stížnosti.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu