ECLI:CZ:US:2022:4.US.2339.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2339/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Sochorové, zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2022 č. j. 26 Cdo 773/2022-463 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-403, ve znění usnesení ze dne 1. října 2021 č. j. 71 Co 373/2020-408, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Stavební bytové družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), ve znění několika úprav provedených se souhlasem soudu, domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 373 550 Kč s příslušenstvím za prodlení se splněním nepeněžitých povinností podle §13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 67/2013 Sb."), s tvrzením, že nebyla splněna povinnost umožnit stěžovatelce jako nájemci bytu a příjemci služeb s nájmem spojených nahlížet do podkladů k vyúčtování a dále povinnost vypořádat námitky vznesené proti vyúčtování. Konkrétně stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost doložit jí k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin, na jejichž základě bude seznatelný způsob rozúčtování služeb, způsob stanovení výše záloh za služby a způsob provedení vyúčtování podle příslušných právních předpisů. Dále stěžovatelka požadovala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zpracovat opravná vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 tak, aby tato vyúčtování obsahovala všechny náležitosti stanovené zákonem. Okresní soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2020 č. j. 26 C 108/2016-334, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 11. 2020 č. j. 26 C 108/2016-357, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 373 550 Kč s úrokem z prodlení (I. výrok), povinnost doložit stěžovatelce k vyúčtování služeb za roky 2013, 2015 a 2016 komplexní soubor veškerých listin týkajících se vyúčtování za uvedená období obsahující náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování, jakož i umožnit stěžovatelce pořízení kopií těchto dokladů (II. výrok), povinnost zpracovat opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016 (III. výrok), řízení co do částky 212 486,25 Kč zastavil (IV. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (V. a VI. výrok) s odůvodněním, že žaloba byla důvodná.
3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením, potvrdil III. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil ho v I. a II. výroku tak, že žalobu zamítl (II. výrok), zrušil výroky o náhradě nákladů (III. výrok) a rozhodl, že rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se nevydává (IV. výrok). Krajský soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nicméně na rozdíl od okresního soudu dovodil, že s ohledem na časovou působnost zákona č. 67/2013 Sb. vymezenou v §14 tohoto zákona nelze stěžovatelce pro nedostatek potřebné zákonné úpravy přiznat pokutu za prodlení s plněním povinností souvisejících s vyúčtováním služeb za rok 2013, a dále uzavřel, že okolnost spočívající v tom, že při nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2013 nebyla vedlejší účastnice schopna doložit stěžovatelce některé údaje, z nichž vyúčtování vycházelo (zejména šlo o údaje o použitých koeficientech) nelze chápat jako nesplnění povinnosti uvedené v §8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. (tedy jako nesplnění povinnosti umožnit nájemci nahlížení do podkladů k vyúčtování a nesplnění povinnosti vypořádat eventuální námitky nájemce jako příjemce služeb souvisejících s vyúčtováním). Vedlejší účastnice totiž na námitky stěžovatelky - kromě námitek vztahujících se k vyúčtování služeb za rok 2013 - reagovala ve lhůtě stanovené §8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Není tedy rozhodné, zda byla případná reklamace vyřízena věcně správně či nikoliv; podle uvedeného zákonného ustanovení podle krajského soudu postačí, že se vedlejší účastnice námitkami stěžovatelky zabývala a k reklamaci se vyjádřila. Z těchto důvodů krajský soud žalobu stěžovatelky částečně zamítl.
4. Stěžovatelčino dovolání proti II. výroku rozsudku krajského soudu, pokud jím byl změněn rozsudek okresního soudu v I. výroku ohledně částky 320 550 Kč s příslušenstvím a ve II. výroku o předložení listin k vyúčtování, Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl, jinak ho odmítl. V odůvodnění nejprve uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo částečně nepřípustné pro majetkový census ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V další části shledal dovolání přípustným, neboť stěžovatelkou formulované právní otázky nebyly doposud v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, nicméně dovolání zamítl, neboť krajský soud tyto otázky vyřešil zásadně správně. Stěžovatelce tak ani podle Nejvyššího soudu nebylo možno přiznat pokutu podle §8 zákona č. 67/2013 Sb. za porušení výše uvedených povinností vedlejší účastnice za rok 2013, neboť práva a povinnosti týkající se rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby se podle §14 odst. 2 uvedeného zákona provádí podle dosavadních právních předpisů (tj. právních předpisů účinných před 1. 1. 2014), které sankci obdobnou pokutě podle zákona č. 67/2013 Sb. neznaly, tudíž pro uvedenou sankci chybí zákonný podklad. Byla-li vedlejší účastnici soudem uložena povinnost vystavit stěžovatelce opravné vyúčtování služeb za období let 2013, 2014, 2015 a 2016, nelze jí za stejná období uložit sankci za to, že stěžovatelce údajně neposkytla potřebné podklady pro kontrolu vyúčtování za tato období. Tato povinnost vznikne vedlejší účastnici až tehdy, předloží-li stěžovatelce opravná vyúčtování, která bude chtít jejich správnost a úplnost s podkladovými materiály konfrontovat. Za ostatní období podle Nejvyššího soudu - jak si ověřil ze spisového materiálu - nebylo v řízení tvrzeno, natožpak prokázáno, že by vedlejší účastnice podkladové materiály k vyúčtování stěžovatelce nepředložila. Rovněž jí nelze ukládat sankci podle §8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. za to, že se sice k námitkám stěžovatelky vyjádřila, avšak podle jejího názoru nikoliv řádně. Nedostatečné obsahové vypořádání námitek totiž není spojeno s §8 odst. 2 uvedeného zákona (to znamená, že poskytovatel služeb příjemci služeb - nájemci - vypořádání námitek vůbec neposkytne), ale jen se sankcí podle §7 ve spojení s §13 zákona č. 67/2013 Sb. Na základě toho lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že vedlejší účastnice se neocitla v prodlení se splněním povinnosti vypořádat námitky stěžovatelky proti předloženému vyúčtování služeb (neboť je vypořádala, byť podle stěžovatelky nikoliv řádně) a nevznikla jí proto sekundární povinnost zaplatit stěžovatelce pokutu podle §8 ve spojení s §13 zákona č. 67/2013 Sb.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nepovažuje za ústavně souladný závěr obecných soudů, že jako příjemce služeb (nájemce bytu) nemůže požadovat podkladové listiny k vyúčtování, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto, že je neplatné. Stěžovatelka je s ohledem na uvedený - podle ní nesprávný - výklad vystavena riziku existenčních problémů, neboť na základě podkladových materiálů, které jí nebudou předány za každý rok spojený s užíváním bytu, nebude moci upravit hospodaření své domácnosti. Při absenci pravidelné dostupnosti podkladových materiálů se rovněž stěžovatelka nebude moci dostatečně kvalifikovaně podílet na rozhodování o hospodaření celého domu. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že ani soudní znalec nebyl schopen z vyúčtování seznat způsob, jakým byly vedlejší účastnicí zúčtovány náklady na jednotlivé služby.
6. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který hodnotí jako extrémně rozporný se zjištěným skutkovým stavem ve smyslu jí odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu, týkajícím se extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, že jí vedlejší účastnice měla údajně poskytnout podkladové materiály k předmětným vyúčtováním ve svém sídle, kam stěžovatelka opakovaně docházela, aby do těchto podkladů nahlédla. Vedlejší účastnicí poskytnuté podklady totiž podle stěžovatelky nikdy nebyly úplné. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s dalším právním závěrem (který je podle ní rovněž extrémně rozporný se zjištěným skutkovým stavem), že vedlejší účastnice vždy řádně vyřídila její námitky vznesené proti vyúčtování služeb.
7. Konečně se stěžovatelka domnívá, že Nejvyšší soud ústavně nekonformním způsobem vyložil přechodná ustanovení zákona č. 67/2013 Sb., když je lze podle stěžovatelky vyložit i tak, že stěžovatelce náleží kompenzace ve formě pokuty za nepředložení podkladů za zúčtovací období za rok 2013. Závěr Nejvyššího soudu nemůže obstát, neboť musí převážit výklad, který právo vlastnit majetek podporuje, nikoliv zužuje či omezuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ke stěžovatelčině argumentaci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že v ústavní stížnosti jsou opakovány námitky, se kterými se obecné soudy již řádně vypořádaly. Výklad podústavního práva (jak již naznačeno shora) - neobsahuje-li závěry jsoucí v extrémním rozporu s principy "spravedlnosti" - Ústavnímu soudu nenáleží a naopak je doménou obecných soudů. Zasáhl-li by Ústavní soud při absenci poruchy ústavněprávního charakteru do jimi zaujatého výkladu, vykročil by tím nepřípustně z postavení, které je mu dáno Ústavou a zákonem o Ústavním soudu.
12. Výklad příslušných ustanovení zákona č. 67/2013 Sb. provedený obecnými soudy, že povinnost předložit příjemci služeb podkladové listiny, na základě nichž bylo provedeno vyúčtování a rozúčtování nákladů na služby, nastupuje až ve chvíli, kdy má příjemce služeb k dispozici i vyúčtování samotné, je ústavně souladný, neboť soudy připomenutý kontrolní charakter této povinnosti ve vztahu k vyúčtování a rozúčtování nákladů spojených s užíváním bytové nebo nebytové jednotky je dostatečně logický. Proto také obstojí jejich závěr, že pro období, v nichž byla vedlejší účastnici uložena povinnost předložit stěžovatelce opravná vyúčtování, ji nestíhá povinnost platit stěžovatelce pokutu za prodlení ve smyslu §8 ve spojení s §13 zákona č. 67/2013 Sb.
13. Nejvyšší soud v této souvislosti připomněl, že případná újma, která by stěžovatelce mohla být způsobena nikoliv řádným nebo včasným vyúčtováním, kdy eventuální chyby by poskytovatelem služeb (vedlejší účastnicí) nebyly napraveny ani při vypořádání námitek, by byla kompenzována pokutou za prodlení ve smyslu §7 ve spojení s §13 zákona č. 67/2013 Sb.
14. Námitka stěžovatelky, že pro nedostatek podkladových materiálů nemůže přizpůsobit spotřebu své domácnosti a nemůže se kvalifikovaně podílet na správě domu, není opodstatněná. Jak objasnil Nejvyšší soud, případná újma vzniklá stěžovatelkou tvrzenými potížemi při plánování výdajů její domácnosti, je jí kompenzována plněním za prodlení s poskytnutím řádného a včasného vyúčtování. Ani z důvodové zprávy k zákonu č. 67/2013 Sb. [srov. sněmovní tisk č. 657/0, VI. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (2010 - 2013)] nevyplývá, že by zákonodárce zamýšlel pokutu podle §13 tohoto zákona rozšiřovat na případné nedostatky při hlasování člena družstva na členské schůzi způsobené nedostatečnými podklady předloženými družstvem účastníkům členské schůze; jakoukoliv věcnou argumentaci, která by tento závěr zpochybňovala, stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně neformuluje.
15. Ani stěžovatelčina námitka, že obecné soudy nesprávně vyložily přechodné ustanovení zakotvené v §14 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož se provede rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, podle dosavadních právních předpisů, není opodstatněná. Obecné soudy podrobně vysvětlily, že podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 nebylo možné sankcionovat vedlejší účastnici za neposkytnutí podkladových materiálů. Stěžovatelka proti tomuto závěru toliko namítá, že uvedený výklad bránící jí v uplatnění pokuty za nepředložení podkladových materiálů a za nevypořádání námitek za zúčtovací období roku 2013 je ústavně nekonformní. Takovéto strohé tvrzení však nelze považovat za dostačující ústavněprávní argumentaci, byť je nepochybné, že při opačném výkladu by eventuálně mohla být stěžovatelce přiznána požadovaná pokuta. Je totiž především na rozhodnutí zákonodárce, jaká práva a povinností účastníkům jednotlivých právních jednání uloží, a jak bude - bude-li vůbec případné nedodržení takových povinností sankcionovat. Přitom institut pokuty za nepředložení podkladových materiálů k vyúčtování nelze srovnávat s ústavněprávními principy, jejichž existenci lze dovozovat i bez výslovného zakotvení zákonodárcem (popřípadě ústavodárcem). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby existenci případné sankce nad rámec pro věc rozhodného znění zákona č. 67/2013 Sb. jakkoliv dovozoval.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu