ECLI:CZ:US:2022:4.US.2418.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2418/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Stanislava Diatky, zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Kotrlíkem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2022 č. j. 30 Co 128/2021-878, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti JAWA Factory, s. r. o., sídlem Vlašimská 216, Divišov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného výroku rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů soudního řízení. Stěžovatel má za to, že tímto výrokem došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a rozsudku krajského soudu se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 2 714 264,84 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužné kupní ceny za dodané zboží. Žalobu následně ohledně částky 471 071,23 Kč s příslušenstvím, která odpovídala celkové částce daně z přidané hodnoty vyčíslené ve fakturách, vzal zpět. Vedlejší účastnice v řízení před okresním soudem tvrdila, že od stěžovatele žádné zboží nezakoupila, ten jí žádné zboží nedodal a kupní smlouva ze dne 3. 6. 2019 na předloženou fakturaci vůbec nedopadá, navíc je pro neurčitost relativně neplatná.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. 5 C 106/2020-662 řízení zastavil co do částky 471 071,23 Kč s příslušenstvím (I. výrok), dále vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 243 193,61 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovateli ve výši 260 047 Kč (III. výrok). Okresní soud odůvodnil I. výrok o zastavení řízení částečným zpětvzetím žaloby, II. výrok pak tím, že podle provedeného dokazování došlo dne 3. 6. 2019 k platnému uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, na jejímž základě stěžovatel dodal vedlejší účastnici zboží, které však nebylo zaplaceno.
4. Proti II. a III. výroku rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v odvoláním napadené části změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba stěžovatele na zaplacení částky 2 243 193,61 Kč s příslušenstvím zamítá (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před okresním soudem i krajským soudem ve výši 363 366 Kč (II. výrok). Vedlejší účastnice totiž v průběhu odvolacího řízení (dne 2. 5. 2022) v souvislosti s návrhem na zrušení předběžného opatření, kterým jí bylo zakázáno nakládat s nemovitými věcmi, uhradila tvrzenou pohledávku, a to včetně příslušenství nepravomocně přiznaného rozsudkem okresního soudu. Stěžovatel na tuto skutečnost procesně nikterak nereagoval. Krajský soud proto dospěl k závěru, že závazek zanikl splněním podle §1908 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Podotkl, že ani poznámka vedlejší účastnice k platbě ve znění "Předběžné opatření OS Benešov č. j. 5 C 106/2020 - nejde o uznání dluhu" na splnění závazku nic nemění, neboť k jeho zániku není třeba, aby dlužník svůj dluh uznal. Vedlejší účastnice svým postupem vyloučila pouze konkludentní uznání dluhu podle §2054 o. z., nikoliv však zánik závazku splněním.
5. Krajský soud následně podle §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozhodl o nákladech řízení před okresním soudem a podle §224 odst. 1, §146 odst. 2, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. také o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil přitom, že v řízení před okresním soudem vzal stěžovatel žalobu zčásti zpět, "a to nikoli pro chování žalované, kterým by byl v odpovídající části žalobou uplatněný nárok uspokojen", pročež muselo být řízení co do částky 471 071,23 Kč s příslušenstvím zastaveno. Po změně rozsudku okresního soudu pak byl stěžovatel "procesně zcela neúspěšný, a to i v odvolacím řízení", a krajský soud proto přiznal náhradu nákladů soudního řízení vedlejší účastnici.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že nákladovým výrokem rozsudku krajského soudu byla porušena jeho shora uvedená základní práva (viz bod 1). Podstatou jeho ústavní stížnosti je tvrzení, že "neexistuje jediný spravedlivý důvod, aby vedlejší účastnice obdržela na nákladech řízení jakoukoliv částku, natož pak částku odpovídající stoprocentní úspěšnosti". Poukazuje přitom na to, vedlejší účastnici přiznaná výše nákladů řízení není bagatelní, přičemž k ústavní stížnosti přikládá statistická data o průměrné mzdě za 1. čtvrtletí roku 2022.
7. Krajský soud podle stěžovatele "postupoval při použití zákonných ustanovení ve vztahu k nákladům předmětného nalézacího řízení zcela formalisticky, provedl pouze matematický výpočet, aniž by jakýmkoli způsobem zohlednil konkrétní zásadní okolnosti tohoto případu a celý průběh řízení, a aniž by posuzoval faktickou (materiální) úspěšnost účastníků nalézacího řízení". Zdůrazňuje přitom, že ohledně částky 471 071,23 Kč s příslušenstvím vzal svou žalobu v řízení před obvodním soudem zpět "jen čistě z daňových důvodů". Stěžovatel je současně přesvědčen, že zpětvzetí žaloby i do zbylé částky po něm nebylo možné požadovat, neboť "zaplacením uvedené částky na účet stěžovatele došlo ke splnění dluhu, nicméně takové posouzení nemohl stěžovatel v řízení před odvolacím soudem předvídat, resp. nemohl se předem spoléhat na to, že takto odvolací soud skutečně rozhodne, a to i s ohledem na stanovisko vedlejšího účastníka, na výše citovanou zprávu připojenou k platbě...".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když proti napadenému výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [srov. např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. Do rozhodovací činnosti soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, týká-li se věc toliko nákladů řízení, k jejichž přezkumu Ústavní soud přistupuje obzvlášť rezervovaně. Vychází přitom z předpokladu, že přestože se výrok rozhodnutí o nákladech soudního řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo nález ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Důvod pro kasační zásah Ústavního soudu do výroku o náhradě nákladů řízení zpravidla představují pouze situace, kdy rozhodnutí soudu o nákladech řízení vykazuje kvalifikované vady (exces, libovůli, absenci odůvodnění apod.). Zesíleno je zde proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Tyto kvalifikované vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Výrok o náhradě nákladů řízení je, byť poměrně stručně, odůvodněn (viz bod 21), je z něj patrné, jakými úvahami se krajský soud řídil, a ty nelze podle Ústavního soudu považovat za zjevně excesivní. V prvé řadě je nutno zdůraznit, že stěžovatel vzal žalobu zčásti zpět, a to jak sám uvádí "z daňových důvodů", nikoliv pro postup vedlejší účastnice v řízení před okresním soudem. V této části tak nelze hovořit o zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení. Co do částky ve výši 2 243 193,61 Kč s příslušenstvím, byla krajským soudem žaloba zamítnuta, neboť předmětný závazek zanikl splněním v průběhu odvolacího řízení. Na splnění dluhu, který přivodil zánik závazku, však stěžovatel žádným způsobem procesně nereagoval, a ani přes tento zjevný podnět nevzal své podání zpět. Krajský soud se přitom řádným způsobem vypořádal i s námitkami stěžovatele, když ozřejmil, že poznámka vedlejší účastnice k předmětné platbě sice vede k vyloučení konkludentního uznání dluhu, nikoliv však k vyloučení jeho splnění (zániku).
12. K celkové výši nákladů soudního řízení je možno uvést, že ty sice skutečně několikanásobně převyšují průměrnou měsíční mzdu, jejich výše se však odvíjí od poměrně vysoké tarifní hodnoty (předmětu řízení) a počtu úkonů právní služby. Nelze přitom konstatovat, že by krajský soud "mechanicky" převzal vyčíslení nákladů řízení od vedlejší účastnice (jejího právního zástupce), když jí za řadu "vyčíslených" podání (doplnění vyjádření, vyjádření k replice, označení důkazů a závěrečný návrh) odmítl přiznat náhradu nákladů řízení, protože je nepovažoval za samostatné účelné úkony právní služby podle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
13. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, pročež ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu