ECLI:CZ:US:2022:4.US.2487.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2487/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Michala, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2022 č. j. 21 Co 220/2022-111, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. Ing. Eduarda Horáka, Ph.D. a 2. JUDr. Pavla Čížkovského, insolvenčního správce, sídlem V Olšinách 2300/75, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž se také domáhá, aby Ústavní soud rozhodl, že se 2. vedlejšímu účastníkovi (tj. insolvenčnímu správci) přikazuje, aby veškeré finanční prostředky určené k výplatě 1. vedlejšímu účastníkovi (tj. úpadci) z insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSPH 72 INS 341/2015, a to až do částky 1 387 701,43 Kč, vyplatil na účet Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal u okresního soudu návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil 2. vedlejšímu účastníkovi nevyplatit 1. vedlejšímu účastníkovi zbytek částky získané v konkurzu poté, co byly veškeré pohledávky věřitelů uspokojeny. Svůj návrh odůvodnil tím, že 1. vedlejší účastník nikdy neplnil řádně svoji vyživovací povinnost k němu, před vyhlášením konkurzu činil dluh na výživném tolik, že úrok z prodlení činil částku 667 701,43 Kč, 1. vedlejší účastník se snažil ukrýt majetek do různých společností tak, aby sám byl nemajetný a nemusel výživné řádně hradit. V podstatě doba insolvenčního řízení byla jediná část doby, kdy stěžovatel od něj dostával výživné řádně a včas. Bude-li zbývající finanční částka vyplacena 1. vedlejšímu účastníkovi, stěžovatel znovu nebude dostávat výživné v termínu.
3. Okresní soud usnesením ze dne 7. 7. 2022 č. j. 8 NC 1101/2022-66 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a záloh a ustanovil mu zástupce (výroky I a II). Druhému vedlejšímu účastníkovi přikázal, aby finanční prostředky určené k výplatě 1. vedlejšímu účastníkovi z insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSPH 72 IMS 341/2015 až do částky 1 387 701,43 Kč nevyplácel 1. vedlejšímu účastníkovi (výrok III). Stěžovateli přikázal, aby do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení podal u příslušného soudu žalobu na zvýšení výživného a přiznání úroků z prodlení (výrok IV). Dále rozhodl, že účinnost tohoto předběžného opatření zanikne dnem právní moci rozhodnutí o žalobě v řízení, podané pod výrokem IV tohoto usnesení, nebude-li žaloba podána, zanikne uplynutím dvou měsíců od doručení tohoto usnesení (výrok V) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
4. K odvolání 1. a 2. vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud napadeným usnesením, že usnesení okresního soudu se ve výrocích III, IV a V mění tak, že se zamítá návrh stěžovatele, aby bylo 2. vedlejšímu účastníkovi přikázáno, aby veškeré finanční prostředky určené k výplatě 1. vedlejšímu účastníkovi z insolvenčního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSPH 72 IMS 341/2015, a to až do částky 1 387 701,43 Kč, vyplatil na účet okresního soudu (výrok I) a 1. a 2. vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II).
5. Krajský soud shledal, že v posuzovaném případě stěžovatel osvědčil toliko tu skutečnost, že 1. vedlejší účastník má na základě rozsudku krajského soudu ze dne 26. 11. 2013 č. j. 31 Co 371/2013-907 povinnost platit na něho výživné ve výši 12 000 Kč měsíčně a že hodlá podat žalobu na zvýšení výživného na 20 000 Kč měsíčně. Neprokázal však, že jeho žaloba bude důvodná. Návrh tedy v této části nebyl důvodný, když hodnověrným způsobem nebyla osvědčena skutečnost, že je dán konkrétní důvod předběžného opatření. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření přitom vyžaduje, aby navrhovatel soudu alespoň osvědčil, že je zde tato skutečnost dána. Dále krajský soud konstatoval, že při neexistenci vykonatelného rozhodnutí stěžovatel dostatečně netvrdil, natož aby prokázal, takové skutečnosti, z nichž by bylo lze obavu z ohrožení výkonu rozhodnutí dovodit. Podstatné je, že navrhovaným předběžným opatřením měla být uložena povinnost 2. vedlejšímu účastníkovi, jako insolvenčnímu správci 1. vedlejšího účastníka. Tomu však není možno ukládat povinnosti v jiném rozsahu, než které pro něho stanoví příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, když pro jeho postup v insolvenčním řízení je úprava, vyplývající z insolvenčního zákona komplexní a zvláštní. V posuzované věci nejde o povinnost, jejíž splnění lze na insolvenčním správci spravedlivě žádat, neboť splnění povinnosti, uložené mu okresním soudem, by bylo v rozporu se zákonnou povinností, tedy s pozbytím dispozičního oprávnění k dlužníkovu majetku. Krajský soud tedy uzavřel, že jde o povinnost, kterou spravedlivě nelze uložit osobě, která není účastníkem řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud pominul fakt, že stěžovatel má soudně pravomocně přiznaný nárok na výživné, a navíc ve svém zdůvodnění zcela pomlčel o skutečnosti, že má nárok i na zákonný úrok z prodlení z dlužného výživného. Stěžovatel obě tyto skutečnosti osvědčil (ne-li přímo prokázal) v samotném návrhu. Bizarní a ničím nepodložená je argumentace krajského soudu, že by insolvenčnímu správci nešla předběžným opatřením uložit povinnost složit peníze, které se mají vyplatit dlužníkovi, do úschovy soudu. Zejména pak za situace, kdy je insolvenční řízení již v závěrečné fázi. Je to právě ona závěrečná fáze insolvence, kdy insolvenční správce uspokojuje dosud neuspokojené pohledávky, ale především pak vyplácí hyperochu dlužníkovi. Neexistuje příhodnější okamžik pro příkaz výplaty přebytku z insolvence do úschovy soudu za účelem zajištění výživného. Je tak zjevné, že zákaz výplaty jde za dané situace spravedlivě žádat. Vydané předběžné opatření určitě není v kolizi s právní úpravou insolvenčního zákona. Ostatně krajský soud ani jasně nevysvětlil, v čem to odporuje dané právní úpravě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud zastává setrvale názor, podle kterého způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) k zásahu do základních práv a svobod obecně vyloučit nelze. Zásah touto formou však zpravidla nedosahuje takové intenzity, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu, protože jde jen o zatímní úpravu práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06 a mnohá další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud je proto zpravidla zdrženlivý při zvažování zásahu do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
11. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je v kognici obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na (ne)vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán si toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
12. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele. Za skutkové situace zjištěné obecnými soudy je shora uvedený závěr krajského soudu o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření řádně a logicky odůvodněn [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Proto na tomto závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu