ECLI:CZ:US:2022:4.US.2580.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2580/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022 č. j. 21 Cdo 1568/2022-670 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 č. j. 16 Co 191/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Heleny Jandové, Věry Půlpánové, obchodní společnosti NAXOS, a. s., sídlem Holečkova 103/31, Praha 5, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále také "obvodní soud") je vedeno řízení o žalobě, kterou se stěžovatel a další žalobkyně domáhají určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby. Usnesením č. j. 28 C 135/2019-433 ze dne 30. 4. 2020 obvodní soud rozhodl, že se řízení o žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků zastavuje (výrok I) a že se řízení zastavuje (výrok II).
3. Městský soud poté ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrzuje (výrok I) a že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku II ve vztahu k žalobkyni potvrzuje, jinak se tento výrok mění tak, že ve vztahu ke stěžovateli se řízení nezastavuje (výrok II).
4. Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal dovolání a podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 2. 2021 požádal o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává (výrok I), a stěžovatele vyzval, aby do 15 dnů zaplatil soudní poplatek (výrok II). Jak Nejvyšší soud uvedl, stěžovatel podal dovolání proti všem výrokům usnesení městského soudu, přičemž v části výroku, jímž bylo zastaveno řízení ve vztahu k žalobkyni, stěžovatel není účastníkem řízení, a není tak osobou oprávněnou dovolání podat, zatímco v části, ve které bylo stěžovateli vyhověno (v části, v níž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se ve vztahu ke stěžovateli řízení nezastavuje), stěžovatel není subjektivně legitimován, protože mu nevznikla žádná újma na jeho právech, kterou by bylo možné odstranit změnou nebo zrušením této části napadeného usnesení. Za daných okolností se ze strany stěžovatele podle Nejvyššího soudu jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, a proto u něj nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel reprodukuje judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva k právu na přístup k soudu a poukazuje na své majetkové poměry, zejména na skutečnost, že byl na jeho majetek prohlášen konkurs, což soudy údajně nepokládaly za rozhodující. Stěžovatel by za dané situace dle svých slov ani v případě, že by disponoval finančními prostředky, nebyl oprávněn je vydat na zaplacení soudního poplatku. Na druhé straně je mu ale uložena povinnost soudní poplatek zaplatit, bez jejíhož splnění, resp. bez osvobození od soudních poplatků, se nemůže domáhat svých práv v odvolacím (sic) řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. V části mířící proti usnesení městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel proti předmětnému rozhodnutí podal jiný opravný prostředek (dovolání), přičemž z ústavní stížnosti se nepodává, že by řízení o něm již bylo skončeno (stěžovatel brojí proti dílčímu rozhodnutí učiněnému v rámci dovolacího řízení, případné konečné rozhodnutí o dovolání nenapadá, nepřikládá ani nezmiňuje). Taková situace bez ohledu na přípustnost či projednatelnost opravného prostředku, který stěžovatelé vedle ústavní stížnosti uplatnili, dle judikatury Ústavního soudu zásadně vede k nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť stěžovatelé uplatňují jiný procesní prostředek ochrany práva, který dosud nebyl plně vyčerpán (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1935/22 ze dne 29. 7. 2022). Ostatně, i kdyby Ústavní soud zcela odhlédl od stěžovatelem podaného dovolání, musela by ústavní stížnost proti usnesení městského soudu být stejně odmítnuta, a to jako podaná po lhůtě.
7. Ve vztahu k výroku II usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku, je ústavní stížnost taktéž nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013).
8. Ve vztahu k výroku I usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který je řádně právně zastoupen, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je v části mířící proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
11. Usnesení Nejvyššího soudu je postaveno na argumentu, že stěžovatelovo dovolání představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Je tomu tak podle Nejvyššího soudu proto, že stěžovatel napadá jednak výrok usnesení odvolacího soudu, který se ho přímo nedotýká, jednak výrok, kterým bylo rozhodnuto ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel tuto argumentaci Nejvyššího soudu vůbec žádným způsobem nezpochybňuje a posuzovaná ústavní stížnost se s důvody, pro které Nejvyšší soud rozhodl tak, jak rozhodl, naprosto míjí. Za dané situace Ústavní soud ani nemůže rozhodnout jinak než ústavní stížnost odmítnout, jelikož jako nestrannému soudnímu orgánu mu nepřísluší za stěžovatele argumentaci jakkoli domýšlet a z vlastní iniciativy hledat možná ústavněprávně relevantní pochybení, kterých se soudy mohly v napadených rozhodnutích teoreticky dopustit.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu