ECLI:CZ:US:2022:4.US.308.22.1
sp. zn. IV. ÚS 308/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Miroslavy Kremnické, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou, sídlem Karlov 6, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 8 C 36/2016-150, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019 č. j. 17 Co 61/2019-184, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2021 č. j. 17 Co 61/2019-278, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020 č. j. 28 Cdo 354/2020-215, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 28 Cdo 2729/2021-306, usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. září 2016 č. j. 8 C 36/2016-37 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2017 č. j. 20 Co 2/2017-49, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Pavla Nezvala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Prostějově (dále též "soud prvního stupně") ze dne 22. září 2016 č. j. 8 C 36/2016-37 byla zamítnuta námitka stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) o nedostatku chybějící pravomoci a příslušnosti soudu prvního stupně. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že je příslušným k projednání a rozhodnutí ve věci jak v případě, že by předmětem řízení byl dluh z půjčky, který měl být splacen v obvodu jeho působnosti, tak v případě, že by se jednalo o bezdůvodné obohacení, neboť k němu by došlo též v jeho v obvodu, v němž účastníci sdíleli v letech 2005 až 2015 společnou domácnost. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2017 č. j. 20 Co 2/2017-49 (dále též "soud druhého stupně") bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
2. V následném řízení o žalobě vedlejší účastník tvrdil, že stěžovatelce v letech 2013 a 2014 poskytl peněžní prostředky ve výši 67 423,77 EUR, za něž stěžovatelka, resp. jí vlastněná společnost M. I. A. s. r. o., zakoupila nemovitost v Bratislavě, a že stěžovatelka byla povinna půjčku splácet v měsíčních splátkách. Dále uvedl, že požaduje vrácení částky i z titulu bezdůvodného obohacení, neboť částku investoval ve prospěch stěžovatelky. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 8 C 36/2016-150 byla žaloba na zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím zamítnuta a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejší účastník neprokázal existenci vůle obou stran o povinnosti stěžovatelky poskytnuté finanční prostředky vrátit. Podle soudu prvního stupně nebylo ani prokázáno, že by stěžovatelka přijala plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (případně podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), neboť se jednalo o plnění, které mělo svůj původ ve společném soužití účastníků řízení.
3. Napadeným rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 12. června 2016 č. j. 17 Co 61/2019-184 byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud druhého stupně se ztotožnil jak se závěrem o neprokázání povinnosti stěžovatelky poskytnuté finanční prostředky vrátit, tak i se závěrem, že nárok vedlejšího účastníka na vrácení finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení není oprávněný. Podle soudu druhého stupně lze projev vůle vedlejšího účastníka hodnotit jako konkludentní způsob uzavření darovací smlouvy, aniž by vedlejší účastník projevil úmysl požadovat poskytnutou částku zpět. Finanční plnění měla podle soudu druhého stupně svůj důvod ve společném soužití a podnikání stěžovatelky a vedlejšího účastníka a toto vědomé "plnění nedluhu" bylo důvodem výluky z bezdůvodného obohacení.
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2020 č. j. 28 Cdo 354/2020-215 byl zrušen výše uvedený rozsudek soudu druhého stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal u posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení, jelikož se soud druhého stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Nejvyšší soud upozornil, že jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění z právního důvodu, který odpadl, jež může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění například v důsledku rozchodu partnerů odpadl (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2018 sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2017 sp. zn. 28 Cdo 3890/16). Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení věci soudem druhého stupně se jeví vnitřně rozporným, nelze-li seznat, co považoval soud druhého stupně za důvod plnění, pro nějž vedlejší účastník spornou částku stěžovatelce poskytl, vylučující vznik bezdůvodného obohacení. Mělo-li jím být společné soužití stran sporu, není možné takový úsudek podle Nejvyššího soudu shledat konformním s citovanou judikaturou. Nejvyšší soud shledal nedostatečně podloženými i úvahy o darovací smlouvě ztotožňované s plněním nedluhu. Nejvyšší soud uvedl, že soud druhého stupně musí postavit najisto (ne)existenci, resp. eventuální odpadnutí právního titulu k poskytnutí žalované částky, což se promítne i ve výsledném rozhodnutí o věci, přičemž rovněž úsudek o darování musí být dostatečně podložen zřetelnou a obhajitelnou skutkovou i argumentační linií.
5. Napadeným rozsudkem soudu druhého stupně ze dne 16. června 2021 č. j. 17 Co 61/2019-278 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně č. j. 8 C 36/2016-150 tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku s úrokem z prodlení a náklady řízení u soudů obou stupňů. Soud druhého stupně vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a z ustálené judikatury, na kterou odkázal Nejvyšší soud, a shledal závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení za nesprávný a nekonformní s judikaturou Nevyššího soudu. Soud druhého stupně uvedl, že okamžikem zrušení společného soužití vedlejšího účastníka se stěžovatelkou a společného užívání nemovitosti, na jejíž koupi byly použity poskytnuté finanční prostředky, došlo na straně stěžovatelky ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky. Soud druhého stupně shledal nepřípustnými návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování doklady o jejích investicích do majetku vedlejšího účastníka z důvodu, že měly a mohly být uplatněny v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Nedůvodnou shledal též námitku promlčení a námitku nedostatku pasivní věcné legitimace stěžovatelky.
6. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 28 Cdo 2729/2021-306 bylo stěžovatelčino dovolání proti výše zmíněnému rozsudku soudu druhého stupně odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelka neuvedla konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl soud druhého stupně odchýlit, a pouze tvrdila, že soud druhého stupně nepostupoval podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu uvedeného ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 28 Cdo 354/2020. Podle Nejvyššího soudu je třeba považovat kvalifikaci vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem jako poměr z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, vzniklého odpadnutím právního důvodu, za souladnou nejen se závazným názorem Nejvyššího soudu, ale i s ustálenou rozhodovací praxí. Za odpadnuvší právní důvod v souladu s konstantní rozhodovací praxí lze označit implicitní dohodu o společném soužití účastníků, během něhož si poskytovali vzájemná plnění, která coby právní důvod odpadla k okamžiku rozpadu jejich vztahu. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že právní posouzení soudu druhého stupně neodpovídá skutkovým závěrům soudu prvního stupně, Nejvyšší soud uvedl, že mu nepřísluší revidovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, jimiž je vázán a jež nelze v rámci dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Nejvyšší soud neshledal případnou ani námitku stěžovatelky ohledně nezbytnosti zopakování důkazů soudem druhého stupně, neboť podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu musí odvolací soud provést dokazování pouze tehdy, dospívá-li na základě důkazů provedených soudem prvního stupně k odlišným skutkovým zjištěním; v posuzovaném případě převzal soud druhého stupně skutkové závěry soudu prvního stupně a dospěl na jejich základě k odlišnému právnímu hodnocení, jež odpovídá závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatelky ohledně absence právního rozboru eventuálního darování Nejvyšší soud uvedl, že požadoval zřetelnější podložení úsudku o darování pouze pro případ, bude-li na něm rozhodnutí soudu druhého stupně založeno, což se nestalo, neboť rozhodnutí soudu druhého stupně bylo založeno na právním závěru o bezdůvodném obohacení.
II. Obsah ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále též "Ústava"), čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Stěžovatelka brojí proti postupu soudu druhého stupně, který bez dalšího přijal za vlastní závěr Nejvyššího soudu o bezdůvodném obohacení, aniž by tomu odpovídala skutková zjištění, neboť neprovedl jakékoliv dokazování, ani důkazy nezopakoval. Podle tvrzení stěžovatelky provedl kvalifikaci skutku, aniž by byl skutek v podobě uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1374/2018 či v obdobné podobě vůbec zjištěn, a z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami byl veden při posuzování existence, resp. eventuálního odpadnutí právního titulu k poskytnutí žalované částky.
9. Stěžovatelka upozorňuje, že se soud druhého stupně nezabýval darováním, a neřídil se tak závazným právním názorem Nejvyššího soudu, neboť ten jej zavázal, aby se úsudkem o darování skutkově i argumentačně zabýval.
10. Stěžovatelka namítá, že soud druhého stupně nezohlednil skutečnost, že kupující nemovitosti byla společnost M. I. A s. r. o. a že nemovitost byla pořizována v souvislosti s podnikatelskou činností, nikoliv pro soužití stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Pokud se tedy někdo obohatil, byla to podle stěžovatelky zmíněná společnost. Stěžovatelka upozorňuje, že v této souvislosti namítala nedostatek pasivní legitimace.
11. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že vedlejší účastník nikdy před soudem nalézacím nepřišel se skutkovým tvrzením o investici, resp. vnosu, který by měl být po ukončení druhovského poměru kvalifikován jako bezdůvodné obohacení (plnění z právního důvodu, který opadl), a stěžovatelka tak neměla možnost na ně reagovat žalobní obranou, včetně protinávrhu na vypořádání jí vynaložených výlučných prostředků na majetek ve výlučném vlastnictví žalobce.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je dílem přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy prvního a druhého stupně se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
15. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudy nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě podány Nejvyšším soudem i soudy obou nižších stupňů, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
18. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. září 2016 č. j. 8 C 36/2016-37 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2017 č. j. 20 Co 2/2017-49 odmítl Ústavní soud jako opožděnou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu