ECLI:CZ:US:2022:4.US.329.22.1
sp. zn. IV. ÚS 329/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Čejchanové, zastoupené JUDr. Matoušem Blažkem, advokátem, sídlem Říční 456/10, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 22 Cdo 2278/2021-203, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2020 č. j. 21 Co 133/2020-164 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. března 2020 č. j. 5 C 158/2018-133, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Dany Troutnarové a Jana Troutnara, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení, že povinné pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. st. X2 v katastrálním území B. (okres Náchod) jsou zatíženy věcným břemenem spočívajícím v právu stěžovatelky a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. st. X3 v katastrálním území B. odvádět srážkovou vodu ze střechy domu č. p. X4, který je součástí oprávněného pozemku parc. č. st. X2 v katastrálním území B., a to v potrubí a šachtě, uložených v povinných pozemcích, a dále v povinnosti žalovaných vedlejších účastníků a každého dalšího vlastníka povinných pozemků trpět provozování a udržovat vlastním nákladem potrubí a šachty (výrok I.), a určení že povinné pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. st. X2 v katastrálním území B. jsou zatíženy věcným břemenem spočívajícím v právu stěžovatelky a každého dalšího vlastníka oprávněných pozemků parc. č. X5, parc. č. st. X3 a parc. č. X6, vše v katastrálním území B., odvádět z nich srážkovou vodu, přes povinné pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. X2 v katastrálním území B., a to v potrubí a šachtě, uložených v povinných pozemcích, a dále v povinnosti žalovaných vedlejších účastníků a každého dalšího vlastníka povinných pozemků trpět provozování a udržovat vlastním nákladem potrubí a šachty (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.).
3. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tak, že stěžovatelka neprokázala, a ani netvrdila, že předmětnou kanalizaci k odvodu dešťových vod užívala ona, nebo její právní předchůdci, po dvacet let či déle, aby na věc dopadalo ustanovení o mimořádném vydržení podle §1095 občanského zákoníku. Její argumentace, kterou žalobní tvrzení podporovala, se soustředila na tvrzení, že její dobrá víra vznikla na základě právní skutečnosti - nájemní smlouvy ze dne 13. 10. 1993, tudíž že ona sama věcné břemeno v dobré víře vykonává po dobu delší deseti let (avšak nikoliv dobu dvacetiletou). Skutkové okolnosti, tak jak byly v tomto řízení zjištěny, přitom nesvědčí o dobré víře stěžovatelky, že jí vzniklo právo vykonávat požadované věcné břemeno. Okresní soud nesouhlasí s jejím názorem, že smlouva o pronájmu pozemku p. č. X6 a p. č. X2 ze dne 13. 10. 1993 je svým obsahem smlouvou o věcném břemeni. V okamžiku uzavření této smlouvy byla totiž stěžovatelka přesvědčena o tom, že pozemek, na kterém je kanalizace uložena, je pozemkem, který vlastní. Argumentací, že pozemek nyní označený p. č. X2 je v jejím vlastnictví, se bránila i žalobě, kterou se vedlejší účastníci domáhali, aby bylo soudním rozhodnutím určeno, že jde o pozemek v jejich vlastnictví. Přesvědčení stěžovatelky, že jde o její pozemek, vylučuje její dobrou víru o tom, že na tomto pozemku má právo věcného břemene. Sama stěžovatelka byla tedy nejméně do 21. 11. 2016 (právní moc rozhodnutí soudu o tom, že pozemek p. č. X2 je ve vlastnictví vedlejších účastníků) přesvědčena, že předmětná kanalizace se nachází na jejím pozemku. Její subjektivní přesvědčení o vlastnictví pozemku vylučuje existenci byť domnělého právního důvodu existence věcného břemene. Absence dobré víry na straně žalobkyně se vztahuje i na pozemek st. p. č. X2, který je ve vlastnictví vedlejších účastníků. Tento pozemek nebyl předmětem sporu o určení vlastnictví a nebyl ani předmětem nájemní smlouvy ze dne 13. 10. 1993. Žádný právní důvod pro vydržení věcného břemene na tomto pozemku (tedy ani právní důvod spočívající ve smlouvě ze dne 13. 10. 1993) stěžovatelka netvrdila, ani neprokázala. Protože předmětná kanalizace tvoří jeden funkční celek, sloužící ke stejnému účelu, nebyla stěžovatelka v dobré víře ani o tom, že jí náleží právo věcného břemene k té části kanalizace, která je na pozemku st. p. č. X1. Nebyl prokázán ani tvrzen právní důvod, na základě kterého by stěžovatelka mohla nabýt přesvědčení, že jí náleží právo věcného břemeno pouze k části kanalizace, uložené na pozemku st. p. č. X1.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto s tím, že nejsou dány jí tvrzené předpoklady jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, že neprokázala vydržení žalovaného věcného břemene. Dne 13. 10. 1993 byla mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky uzavřena dle názvu "nájemní" smlouva, která však obsahovala právo vedlejších účastníků trvale, nevypověditelně a bezúplatně užívat část pozemku č. X6 ve vlastnictví stěžovatelky a závazek vedlejších účastníků vybudovat a trvale udržovat kanalizaci a revizní šachtu, a to částečně po pronajatém, částečně po vlastním pozemku, až do obecní kanalizace. Tato úmluva dle výslovného ujednání přechází i na nového nabyvatele budovy č. p. X7 s parcelami. Byť tedy šlo podle názvu o nájemní smlouvu, onen nájem byl sjednán jako nevypověditelný a bezúplatný, a proto se svou povahou jednalo o věcné břemeno užívání. Na druhé straně byla zase sjednána povinnost vybudovat a trvale udržovat kanalizaci a revizní šachtu i na vlastním pozemku, čili právo odpovídající věcnému břemeni. Uvedená smlouva dle názoru stěžovatelky nepochybně postačuje jako titul, o který se opírala její dobrá víra v to, že na pozemcích vedlejších účastníků má právo mít trvale a bezúplatně uloženou kanalizaci, s věcně právními účinky, a to v dnešní trase a podobě, a toto právo v dobré víře vykonávala přinejmenším po dobu deseti let.
7. V řízení uvedla judikaturu, podle které není rozhodný název smlouvy, ale její obsah. Nejvyšší soud naproti tomu uvedl, že "dobrá víra je dána tehdy, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Jestliže tak dovolatelka věděla či musela vědět, že smlouva, od které své právo odvozuje, byla označena jako smlouva nájemní a že nedošlo k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, není závěr o tom, že musela mít (přinejmenším) pochybnosti o (údajném) věcném právu a tedy i o nedostatku její objektivní dobré víry, zjevně nepřiměřený. Smlouva označená jako nájemní může být posouzena jako smlouva o založení věcného břemene, pokud z jejího obsahu bude nepochybně vyplývat, že o takovou smlouvu jde, že účastníci chtěli takové břemeno užívání zřídit a že je chybné jen její označení. Dovolatelka nicméně k této otázce neuvádí žádná další tvrzení a ani ze skutkových zjištění se nepodává, že by takovou vůli účastníci ve smlouvě projevili." Dle stěžovatelky však Nejvyšší soud opomněl přihlédnout k tomu, že nájemní smlouva byla sepsána laiky (stěžovatelka je zemědělec a vedlejší účastník je tesař) a je zřejmé, že ji účastníci nazvali s ohledem na jednu její část, kde byl pozemek předán do trvalého a nevypověditelného "nájmu", avšak k dalším pozemkům bylo zřízeno věcné břemeno. Je pravdou, že tato část smlouvy se v jejím názvu neprojevila, ale na základě této skutečnosti nelze dovodit nedostatek dobré víry žalobkyně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není součástí jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatelčina argumentace spočívá zejména v rozdílném hodnocení toho, zda v roce 1993 uzavřená smlouva a další skutečnosti dokládají naplnění podmínek pro vydržení věcného břemene. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná a nijak nedokládá porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu. To pak zejména platí, pokud obecné soudy stěžovatelčiny námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily. To se bezpochyby stalo. Již okresní soud zcela konkrétně vyložil, proč ve věci nebyla dána dobrá víra stěžovatelky jako nezbytná podmínka pro naplnění institutu vydržení (viz rekapitulace jeho závěrů výše). V rámci toho se soudy zabývaly i charakterem předložené nájemní smlouvy (viz i výše citovaná argumentace Nejvyššího soudu). Došlo tak k naplnění procesních požadavků plynoucích z čl. 36 odst. Listiny a naopak nedošlo k porušení stěžovatelčina vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, když existence jí tvrzených práv z věcného břemene se v řízení nepotvrdila.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu