ECLI:CZ:US:2022:4.US.3337.21.2
sp. zn. IV. ÚS 3337/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tyco Fire & Security Czech Republic, s. r. o., sídlem Líbalova 2348/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené Mgr. Petrem Neumannem, advokátem, sídlem Jungmannova 733/6, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, části II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2019 č. j. 4 Cmo 180/2018-2065, kterým byla potvrzena část I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715 co do částky 892 514,60 Kč, a proti části I. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 22 Cm 55/2011-1715, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 892 514,60 Kč, a o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Siemens, s. r. o., sídlem Siemensova 2715/1, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Tomášem Černým, LL.M., MBA, advokátem, sídlem U Mlýnského kanálu 687/7, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2021 č. j. 23 Cdo 3583/2019-2171, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se první stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudků obecných soudů s tvrzením, že obecné soudy nepřípustným způsobem zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu), a to především do práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 3337/21. Druhá stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na rovnost účastníků v řízení zaručené čl. 36 odst. 1 (pozn. má být "čl. 37 odst. 3") Listiny. Usnesením ze dne 4. 1. 2022 č. j. IV. ÚS 3337/21-42, IV. ÚS 3413/21, Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a rozhodl, že budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3337/21.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že právní předchůdkyně druhé stěžovatelky se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala po první stěžovatelce zaplacení částky 107 386 303,20 Kč (skládající se celkem z 19 dílčích nároků) s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s ní uzavřela formou několika písemných dokumentů vyhotovených v kontraktačním procesu smlouvu, jejímž předmětem byla kompletní dodávka a montáž stabilního hasicího zařízení, tzv. "sprinklerů", pro projekt obchodního a administrativního centra "Palladium Praha", byť následně nedošlo k podpisu navrhovaného textu komplexní písemné smlouvy o dílo. Městský soud po obsáhlém dokazování dospěl k závěru o důvodnosti tří nároků (poplatku za zařízení staveniště, vrácení dvou částek zaplacených na zálohovou fakturu a na neoprávněně vystavenou fakturu), proto napadeným rozsudkem uložil první stěžovatelce povinnost zaplatit druhé stěžovatelce částku 28 864 114,60 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 78 522 188,60 Kč (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. až V. výrok). V odůvodnění se zabýval jednotlivými dílčími nároky, zejména podmínkami jejich vzniku (str. 114 a násl. odůvodnění rozsudku).
3. První stěžovatelka napadla odvoláním I. výrok (a závislé výroky III. až V.) rozsudku městského soudu, druhá stěžovatelka se odvolala proti II. výroku (a závislým výrokům III. až V.). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud) v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání druhé stěžovatelky (na základě jejího částečného zpětvzetí odvolání) proti části II. výroku rozsudku městského soudu, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 231 287 Kč s příslušenstvím (I. výrok), v části I. výroku, kterou bylo první stěžovatelce uložena zaplatit druhé stěžovatelce částku 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím, a v části II. výroku, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, rozsudek městského soudu potvrdil (II. výrok), ve zbývající části I. výroku, kterou bylo druhé stěžovatelce uloženo zaplatit první stěžovatelce částku 11 900 000 Kč s příslušenstvím, a ve III. až V. výroku rozsudek městského soudu zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že "v zásadě" ke všem sporným skutkovým aspektům případu bylo provedeno rozsáhlé dokazování a závěry městského soudu vycházely z hodnocení provedených důkazů. Skutkový stav měl vrchní soud za úplně a přesně zjištěný městským soudem (kromě zjištění týkajících se nároku ze zálohové faktury). Vrchní soud se zabýval i použitelností výkladových pravidel na projevy vůle účastníků, (ne)závazností všeobecných smluvních podmínek a zaujal stanovisko k důvodnosti jednotlivých dílčích nároků.
4. Obě stěžovatelky podaly proti rozsudku vrchního soudu dovolání, první stěžovatelka jím napadla část II. výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen vyhovující II. výrok rozsudku městského soudu ohledně částky 16 964 114,60 Kč s příslušenstvím, a druhá stěžovatelka napadla část II. výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byl potvrzen zamítavý II. výrok rozsudku městského soudu ohledně částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím, a III. výrok rozsudku vrchního soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání druhé stěžovatelky proti III. výroku rozsudku vrchního soudu není přípustné (bod 25. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu) podle §238 odst. 1 písm. k) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a protože přípustnost jejího dovolání nezaložily ani formulované otázky (body 26. až 32. odůvodnění rozsudku) její dovolání odmítl (I. výrok). Také většina otázek vymezených první stěžovatelkou nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání (body 35. až 40. odůvodnění rozsudku), avšak Nejvyšší soud shledal přípustným (a důvodným) dovolání pro řešení otázky, zda je placení podle návrhu smlouvy konkludentní akceptací návrhu smlouvy, protože se při jejím řešení vrchní soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu (body 42. až 48. odůvodnění rozsudku), proto dovolání první stěžovatelky odmítl v rozsahu, v jakém byl napaden rozsudek vrchního soudu v části druhého výroku potvrzující I. výrok rozsudku městského soudu co do částky 892 514,60 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a zrušil rozsudek vrchního soudu v části druhého výroku, jíž byl potvrzen I. výrok městského soudu co do částky 16 071 600 Kč s příslušenstvím, a rozsudek městského soudu v části I. výroku co do této částky, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
(c) 2018 Nejvyšší soud | Prohlášení o přístupnosti | Kontakty | Bezbariérový přístup
II.
Argumentace stěžovatelek
5. První stěžovatelka považuje uplatněné nároky vůči ní za ryze účelový a nepodložený produkt, když se podle jejího názoru druhá stěžovatelka pokusila zhojit vlastní selhání na projektu Palladium. První stěžovatelka připomíná, že v řízení před obecnými soudy byl druhé stěžovatelce přiznán pouze jeden nárok z devatenácti, a to poplatek za zařízení stanoviště ve výši 892 514,60 Kč, dvěma nároky se bude po kasaci rozhodnutí zabývat městský soud. Podle ní jsou podstatou přiznaného nároku zásadně nesprávné závěry obecných soudů o uzavření smlouvy mezi stěžovatelkami, což má vliv nejen na přiznání tohoto nároku druhé vedlejší účastnici, ale může mít podstatný vliv i na další doposud neukončené řízení. Z tohoto důvodu ve II. části ústavní stížnosti podává velmi podrobný popis kontraktačního procesu v letech 2004 až 2006 a polemizuje se závěrem soudů o uzavření smlouvy o díle, když podle ní nelze považovat smlouvu o díle za platně uzavřenou.
6. Ve III. části ústavní stížnosti první stěžovatelka popisuje vývoj řízení před obecnými soudy s koncentrací na uvedený nárok (úhrada poplatku za zařízení stanoviště). Posléze (VII. část ústavní stížnosti) vytýká Nejvyššímu soudu formalistický postoj při posuzování jí formulovaných otázek přípustnosti dovolání.
7. Druhá stěžovatelka tvrdí, že s první stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o díle, a to formou několika písemných dokumentů vyhotovených v průběhu kontraktačního procesu, jejímž předmětem bylo zhotovení kompletní dodávky a montáže sprinklerového stabilního hasicího zařízení; součástí smlouvy byly i všeobecné smluvní podmínky. Znalost těchto podmínek byla zásadním předmětem dokazování v řízení před městským soudem, který nejednal vůči účastníkům nezaujatě a zejména svědkům tzv. "měřil dvojím metrem", což se snaží druhá stěžovatelka doložit odkazy na průběh dokazování a jeho protokolaci. Dále druhá stěžovatelka namítá nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu.
8. Po spojení ústavních stížností se první stěžovatelka vyjádřila k ústavní stížnosti druhé stěžovatelky, a konstatovala, že tato ústavní stížnosti je zčásti nepřípustná [do části I. výroku (odmítajícího dovolání proti kasačnímu výroku rozsudku vrchního soudu) a do výroků II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu] a ve zbytku zjevně neopodstatněná. Po podrobné reakci na konkrétní námitky první stěžovatelka navrhla, aby ústavní stížnost druhé stěžovatelky byla odmítnuta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Každá ze stěžovatelek je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní stížnost první stěžovatelky je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Ústavní stížnost druhé stěžovatelky je částečně přípustná, a to do I. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti II. výroku rozsudku vrchního soudu, v části potvrzující II. výrok rozsudku městského soudu zamítající žalobu o zaplacení částky 76 290 901,60 Kč s příslušenstvím. V části, v níž brojí proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o dovolání první stěžovatelky (II. výrok rozsudku Nejvyššího soudu), jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť tímto výrokem nebylo rozhodováno o právech a povinnostech druhé stěžovatelky, a v části směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o kasaci konkretizovaných výroků vrchního soudu a městského soudu (III. výrok rozsudku Nejvyššího soudu), přičemž řízení o nárocích, o nichž bylo těmito výroky rozhodnuto, stále běží, je ústavní stížnost je předčasná, tudíž nepřípustná (viz princip subsidiarity ústavní stížnosti).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádná taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
13. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 12.) - zabýval ústavními stížnostmi v rozsahu oběma stěžovatelkami namítaného porušení jejich základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavních stížností je zřejmé, že obě stěžovatelky očekávají (každá ve svůj prospěch) od Ústavního soudu přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při hodnocení, zda majetkové nároky uplatňované druhou stěžovatelkou vůči první stěžovatelce jsou důvodné. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se velmi podrobně zabývaly vznikem a důvodností jednotlivých nároků (srov. např. odůvodnění rozsudku městského soudu na 120 stranách textu), v průběhu dokazování zjistily relevantní skutkové okolnosti a z nich vyvodily náležité právní závěry. Obě ústavní stížnosti jsou pouhými polemikami se závěry obecných soudů a důvody, pro které obecné soudy zamítly větší část majetkových nároků druhé stěžovatelky a první stěžovatelce uložily povinnost zaplatit druhé stěžovatelce částku 892 514,60 Kč, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny. Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje s tím, že obecné soudy se uplatněnými majetkovými nároky druhé stěžovatelky zevrubně zabývaly.
14. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkami tvrzené deficity v postupu Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jejich dovolání. Nejvyšší soud (viz výše sub 4.) v souladu s relevantní úpravou dovolání (viz bod 23. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu) podrobně hodnotil jednotlivé otázky (ve smyslu §237 o. s. ř.), které každá ze stěžovatelek formulovala v jejich dovoláních z hlediska způsobilosti otázek založit přípustnost jejich dovolání, přičemž závěry tohoto hodnocení ústavně souladným způsobem vyjádřil v textu odůvodnění napadeného rozsudku.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost druhé stěžovatelky zčásti jako podanou někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a protože neshledal, že by napadenými rozhodnutími (jejich konkretizovanými výroky) byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, odmítl ústavní stížnost druhé stěžovatelky ve zbývající části a ústavní stížnost první stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu