ECLI:CZ:US:2022:4.US.374.22.1
sp. zn. IV. ÚS 374/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WIGNES REAL s. r. o., sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, sídlem Střelecká 437/4, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 23 Cdo 1393/2020-920, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 4 Cmo 104/2019-865, ve znění opravného usnesení ze dne 28. ledna 2020 č. j. 4 Cmo 104/2019-882, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2018 č. j. 11 Cm 210/2003-825, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 90, 95 a 96 Ústavy, čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby z titulu náhrady škody bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit 329 321 066 Kč, a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 7 200 Kč. Škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku neuzavření smlouvy o postoupení pohledávky "č. 1108" (dále též jen "postupní smlouva") za obchodní společností PRVNÍ PRIVÁTNÍ CHIRURGICKÉ CENTRUM s. r. o. (dále jen "dlužnice") s původní žalovanou - obchodní společností Konpo s. r. o. (dále jen "Konpo"). Městský soud dospěl k závěru, že Konpo pro zrušení výběrového řízení a neuzavření postupní smlouvy se stěžovatelkou měla legitimní důvod, a žádného protiprávního jednání v předsmluvním stadiu se nedopustila, takže neodpovídá za škodu vzniklou zaplacením smluvní pokuty obchodní společnosti PEZOS s. r. o. (dále jen "PEZOS") či nedosažením zisku kalkulovaného na základě zamýšleného vymožení předmětné pohledávky či jejího prodeje. Navíc stěžovatelka tuto smluvní pokutu sjednala v době, kdy jí muselo být zřejmé, že postupní smlouva nebude uzavřena, bude-li trvat na změně sjednaných podmínek, a tudíž si nepočínala tak, aby předcházela škodám (§415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), resp. škodu si způsobila sama (§376 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč. Uvedený soud konstatoval, že v posuzované věci šlo o odpovědnost za přerušení jednání o uzavření smlouvy, resp. za následnou nemožnost jejího uzavření v důsledku zrušení veřejného výběrového řízení (na nejvýhodnější nabídku za úplatné postoupení předmětné pohledávky). K předpokladům této odpovědnosti patří jednak dobrá víra stěžovatelky, resp. legitimní očekávání, že smlouva bude uzavřena, jednak neexistence legitimního důvodu k ukončení jednání o jejím uzavření, resp. ke zrušení veřejného výběrového řízení. Rovněž podle vrchního soudu stěžovatelka nemohla legitimně očekávat, a to ode dne 14. 6. 2001, že postupní smlouva bude uzavřena, a přesto dne 18. 7. 2001 uzavřela s PEZOS "smlouvu o sdružení finančních prostředků", ve které byly právní vady pohledávky zmíněny, a to s vysokou smluvní pokutou 27 mil. Kč pro případ neuzavření postupní smlouvy, rovnající se téměř ceně pohledávky (36 mil. Kč). Konpo současně měla legitimní důvod ke zrušení veřejného výběrového řízení, neboť toto její právo plynulo z jeho podmínek a stalo se tak z důvodů na straně stěžovatelky.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání ve věci samé ani co do nákladů řízení není přípustné [§237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly jí řádně navrženými důkazy, konkrétně "Metodikou postupu Konpo s. r. o. při postupování pohledávek", smlouvou o narovnání, uzavřenou mezi dlužnicí a Konpo, a výslechem autora znaleckého posudku č. R40465/10 znaleckého ústavu - obchodní společnosti Equita Consulting s. r. o. V důsledku toho jí nebylo umožněno prokázat zásadní skutečnosti, zejména existenci legitimního očekávání o uzavření postupní smlouvy a případný zisk vzniklý vymožením těchto pohledávek nebo jejich postoupením za úplatu převyšující nákupní cenu. Stěžovatelka upozorňuje, že Konpo se v průběhu výběrového řízení nechovala podle vlastní metodiky, její postup byl nesprávný a protiprávní, mající za následek vznik škody, a že u ní vzniklo legitimní očekávání, že postupní smlouva bude uzavřena.
6. Odůvodnění návrhů na provedení uvedených důkazů, jak stěžovatelka dále uvádí, obsahovalo její podání ze dne 25. 1. 2018, přičemž nešlo o pozdě navržené důkazy, neboť k doplnění tvrzení a důkazů byla vyzvána v průběhu jednání konaného dne 23. 11. 2017. Na nutnost jejich provedení upozornila i v odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu. Provedení těchto důkazů by přitom procesně nezatížilo soudní řízení, neboť to trvalo 18 let. Závěr soudů, že i kdyby metodika Konpo nebyla dodržena, nemělo by to navenek žádné důsledky, stěžovatelka považuje za nesprávný, přičemž má za to, že žádnou povinnost neporušila, a opakuje, že při dodržení metodického postupu by postupní smlouva byla uzavřena.
7. Stěžovatelka odmítá závěr soudů, že by přestala být v dobré víře a v legitimním očekávání dnem 18. 5. 2001. S Konpo se dohodla, že provede právní analýzu a že jí výsledek sdělí, aby mohla být postupní smlouva uzavřena. Dne 14. 6. 2001 se uskutečnilo osobní jednání, na němž ji Konpo neinformovala, že by k uzavření smlouvy nemělo dojít, naopak na něm byla ujištěna, že výběrové řízení zůstává v platnosti. S ohledem na to uzavřela s PEZOS "smlouvu o sdružení finančních prostředků", což má dokládat její dobrou víru a legitimní očekávání, že k postoupení pohledávky dojde. Učinila takto kroky k získání finančních prostředků nutných k úhradě úplaty za postoupení pohledávky. Stěžovatelka soudům vytýká nesprávné právní závěry týkající se této smlouvy, konkrétně že pominuly, jaké smluvní pokuty v ní byly sjednány, že smluvní pokuta byla oboustranná, stejně vysoká a nikoliv nepřiměřená. Legitimně proto očekávala, že dojde k úhradě úplaty za postoupení pohledávky a následně k jejímu vymožení ve výši mnohonásobně převyšující tuto úplatu.
8. Stěžovatelka poukazuje také na to, že dne 29. 8. 2001, tj. cca 6 týdnů po uzavření této smlouvy, sdělila Konpo, že je připravena k okamžitému uzavření postupní smlouvy a uhrazení doplatku ve výši 31 200 000 Kč, přičemž ani z jednání dne 30. 8. 2001 nevyplynulo, že by výběrové řízení bylo zrušeno, to jí bylo oznámeno až dne 17. 9. 2001. Teprve to mohlo mít za následek skončení dobré víry a legitimního očekávání o uzavření smlouvy. Soudy tyto skutečnosti nevzaly v úvahu a dospěly tak k nesprávnému posouzení podstatných otázek. To platí i pro skutečnost, že jednání mezi ní a Konpo probíhala ve vzájemném porozumění, a to po rozhodnutí o ní jako vítězce výběrového řízení. V důsledku působení dlužnice, která se dozvěděla o jeho výsledku, si Konpo objednala právní posouzení advokátní kanceláří Mgr. Radky Šimkové, podle kterého jí bylo doporučeno s ní (stěžovatelkou) jednat o odstupném ve výši 10 milionů Kč. Konpo v této době vedla proti dlužnici soudní řízení, v němž již byl vydán platební rozkaz na částku 200 milionů Kč, z nepochopitelných důvodů ale vzala žalobu zpět a jednostranně rozhodla o snížení úroků, načež připravila návrh smlouvy o postoupení pohledávky, který byl odlišný od vzorové smlouvy, a to bez odůvodnění a písemné dohody s ní, ačkoliv text smlouvy tvořil součást podmínek výběrového řízení.
9. Stěžovatelka odmítá závěr soudů, že se Konpo nedopustila protiprávního jednání v předsmluvním stadiu. Řada důkazů svědčí o tom, že ke zrušení výběrového řízení nedojde, přičemž není zřejmé, z čeho vyplývá závěr soudů, že zmíněnou smluvní pokutu sjednala v době, kdy bylo zřejmé, že postupní smlouva uzavřena nebude. Odmítá, že by nejednala tak, aby předešla škodám. Konpo se zavázala předložit postupní smlouvu (jak např. plyne ze zápisu o jednání ze dne 31. 7. 2001), což nikdy nesplnila, ač ona o to opakovaně žádala. Konpo vyvolala jednání o obsahu smlouvy v důsledku včasného nepředání informací o pohledávkách (stěžovatelce), např. že dlužnice napadla existenci pohledávek, ujistila ji o rozsahu zajištění pohledávek, ač jedna ze zástavních smluv byla s nejvyšší pravděpodobností neplatná (fingovaná), jednání o obsahu postupní smlouvy nebylo vyvoláno jejím odmítáním postupní smlouvu uzavřít a Konpo sama rozhodla o nezbytnosti aktualizace ocenění pohledávky. Podle stěžovatelky tak Konpo nerespektovala princip dodržování dobrých mravů a zásady poctivého obchodního styku a porušovala svou prevenční povinnost, jak plynou z §3 a 415 občanského zákoníku.
10. Skutečnost, že v podmínkách veřejného výběrového řízení bylo uvedeno, že Konpo může toto řízení zrušit, není podle stěžovatelky podstatná, neboť to nemůže mít vliv na její dobrou víru a legitimní očekávání, že dojde k uzavření postupní smlouvy. Ty byly vyvolány opakovaným jednáním Konpo. Soudy věc nesprávně posoudily, když dospěly k závěru, že výběrové řízení bylo zrušeno odůvodněně a že jí škoda nevznikla jednáním Konpo.
11. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že se odvolacími důvody zabýval nedostatečně a nesprávně. Má za to, že postup, kdy přitakal správnosti skutkových závěrů městského soudu a jeho právnímu posouzení, nemůže v natolik složité a závažné věci obstát. Konkrétně odmítá jeho argumentaci, podle níž Konpo měla legitimní důvod zrušit výběrové řízení, s tím, že nestačí, že je takové právní jednání možné, ale že pro to musí existovat relevantní právní či skutkový důvod. Vrchní soud nesprávně zaměňuje pojem "legální" a "legitimní důvod", kdy za posledně uvedený nelze označovat možnost zrušení výběrového řízení zakotvenou v jeho podmínkách. V takovém případě by nikdy nemohla být v dobré víře, že postupní smlouva bude uzavřena a že vznikne legitimní očekávání nabytí příslušné pohledávky. Vrchní soud na straně jedné uznává, že byla v dobré víře po dobu několika měsíců, nesprávně však uvádí, že v dobré víře nebyla již od 21. 5. 2001 a že ke zrušení výběrového řízení měla Konpo legitimní důvod.
12. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že v dovolání uvedla sedm zásadních otázek hmotného i procesního práva, uvedený soud se však vyjádřil jen ke dvěma, u dalších uvedl, že pro řešení těchto otázek není dovolání přípustné a ve svém odůvodnění se zaměřil na argumentaci, proč tyto otázky nezakládají přípustnost dovolání, aniž by se k nim vyjádřil. V rozporu s obsahem rozsudku vrchního soudu má být jeho konstatování, že při formulaci otázek vyšla ze skutkových závěrů, které vrchní soud neučinil. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že východiska Nejvyššího soudu neodpovídají závěrům vrchního soudu, konkrétně že vrchní soud připouštěl dobrou víru minimálně do 21. 5. 2001, a Nejvyšší soud to zcela ignoroval. Usnesení Nejvyššího soudu má být natolik nesprávné, že porušuje její ústavně zaručená práva účastníka soudního řízení.
13. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že byla Nejvyšším soudem třikrát informována o složení senátu, přičemž z jednotlivých verzí rozvrhu práce nevyplývá, proč došlo ke změnám oddělení a následně ve složení senátu, který má jí podané dovolání projednat a rozhodnout o něm. Má za to, že rozvrh práce, z něhož změny vyplývají, není v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takže bylo-li o jejím dovolání rozhodnuto senátem patřícím do oddělení 23 Cdo, tedy soudci, kteří byli ustanoveni v rozvrhu práce, který není v souladu se zákonem, jde o závažnou vadu daného řízení.
14. Závěrem stěžovatelka shrnuje své výhrady proti postupu soudů všech stupňů s tím, že v důsledku pochybení nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků řízení v její neprospěch, což se konkrétně projevilo při provádění důkazů navržených účastnicemi řízení a (ne)akceptací jejich tvrzení, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že její argumentace přesahuje námitky týkající se výkladu a aplikace podústavního práva soudy (a směřuje tak do výkladu ústavního práva), a ústavní stížnost má ústavněprávní význam.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Stěžovatelka tvrdí, že její věc má ústavněprávní rozměr, nicméně obsahem ústavní stížnosti je zjevně polemika se skutkovými závěry soudů a s tím, jak tyto soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo (zejména §415 a 420 občanského zákoníku) a konkrétně jak vyřešily naplnění předpokladů tzv. předsmluvní odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu, která stěžovatelce měla vzniknout jednáním Konpo, spočívajícím ve zrušení výběrového řízení, resp. neuzavření postupní smlouvy.
18. Jak patrno z napadených rozhodnutí, předpokladem vzniku této odpovědnosti je nejen dobrá víra dotčené smluvní strany v to, že smlouva bude uzavřena, ale také absence legitimního důvodu pro odmítnutí jejího uzavření stranou druhou. Napadená soudní rozhodnutí jsou postavena na závěru, že ani jeden z těchto předpokladů v posuzované věci nebyl naplněn. Zamítnutí žaloby je tak postaveno na dvou samostatných důvodech, a tudíž postačí, obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z nich.
19. Obecné soudy dospěly mimo jiné k závěru, že mezi podmínky výběrového řízení patřilo i právo jeho vyhlašovatelky toto řízení kdykoliv zrušit, a tohoto práva Konpo využila, což učinila na základě konkrétních důvodů. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že právo na zrušení výběrového řízení nemůže mít na její dobrou víru a legitimní očekávání, že dojde k uzavření postupní smlouvy, žádný vliv. Tato argumentace však u tohoto rozhodovacího důvodu (tj. že u vedlejší účastnice existoval legitimní důvod pro odmítnutí uzavření smlouvy) není právně relevantní.
20. Se soudními závěry se pak míjí další stěžovatelčino tvrzení, že "legitimním důvodem" pro zrušení výběrového řízení nemůže být to, že je takové jednání právně možné. Je tomu tak proto, že (toliko) na takovém závěru napadená soudní rozhodnutí postavena nejsou. Soudy totiž vyšly (ve stručnosti řečeno) z toho, že nejen takové jednání musí být právně možné (dovolené), což v posuzované věci bylo splněno tím, že si Konpo vyhradila možnost změny podmínek výběrového řízení a jeho zrušení, ale rovněž že tak musí být učiněno z relevantního ("legitimního") důvodu, načež dospěly k závěru, že i tato podmínka byla splněna. Stěžovatelka sice tvrdí, že žádný takový důvod nevznikl, pomíjí však závěry soudů nižších stupňů, které příslušné důvody řádně specifikovaly (k podrobnostem viz zejména bod 64 rozsudku vrchního soudu), přičemž Ústavní soud nedospěl k závěru, že by tyto důvody byly zjevně nepřiměřené (tzv. extrémní), značící z hlediska řádného procesu nepřípustnou libovůli či dokonce svévoli v soudním rozhodování.
21. K prvnímu rozhodovacímu důvodu, tj. že stěžovatelce v době, kdy uzavřela smlouvu o sdružení finančních prostředků, již nemohla svědčit dobrá víra, Ústavní soud na doplnění uvádí, že stěžovatelka se v podstatě domáhá právního přehodnocení soudy zjištěných skutečností (případně jí tvrzených skutečností, které mínila prokázat navrženými důkazy) s tím výsledkem, že jí dobrá víra svědčila i po datu 21. 5. 2001, resp. 14. 6. 2001. Ovšem posouzení, zda konkrétní skutečnosti byly způsobilé možnou dobrou víru narušit (a vést případnou smluvní stranu k obezřetnosti), nebo zda naopak z jiné skutečnosti lze dobrou víru (její trvání) vyvodit, je věcí volného uvážení příslušného soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, ledaže by jeho úvahy nebyly řádně zdůvodněny, včetně toho, že by soudy vyzdvihly skutečnosti, které by evidentně žádný význam neměly, a naopak by ty podstatné zůstaly opomenuty, a tudíž by dané rozhodování bylo stiženo svévolí. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. V tomto ohledu Ústavní soud i zde plně odkazuje zejména na řádné a podrobné odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu (viz bod 63) s tím, že z hlediska ústavnosti je bez významu, že by tato sporná otázka mohla být posouzena snad i jinak, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
22. Vytýká-li stěžovatelka, že soudy nižších stupňů neprovedly jí navržené důkazy, nejde o pochybení, jež by mohlo porušení ústavnosti založit. Ústavní soud opakovaně upozorňuje, že s oprávněním soudu hodnotit důkazy podle své úvahy neoddělitelně souvisí i jeho oprávnění rozhodnout, zda důkaznímu návrhu vyhoví či nikoliv; s tímto oprávněním je neoddělitelně spojena povinnost případné neprovedení navrženého důkazu řádně odůvodnit, přičemž příslušné odůvodnění musí být opřeno o některý z hlediska ústavnosti akceptovatelných "typových" důvodů [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)], což se v posuzované věci také stalo. Nadto, aniž by Ústavní soud měl v úmyslu zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecné justice, dodává, že mu není příliš zřejmé, jak by skutečnosti plynoucí z navržených, avšak neprovedených důkazů mohly ovlivnit výsledek řízení, neboť ty byly z hlediska právního posouzení bez významu, případně již byly prokázány jinými důkazy a posouzeny jako nikoli rozhodné.
23. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že uvedený soud vycházel ze závěrů, které vrchní soud neučinil. Především je třeba připomenout, že Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že jí položené otázky nejsou případné proto, že vrchní soud dospěl k závěru, že k ukončení kontraktace nedošlo bez spravedlivého důvodu. Z toho plyne, že i kdyby otázky týkající se stěžovatelčiny dobré víry Nejvyšší soud vyřešil odchylně od vrchního soudu, nemohlo by to mít na výsledek řízení žádný dopad (viz výše). Navíc, uvedl-li Nejvyšší soud, že vrchní soud neučinil zjištění, že by stěžovatelka byla v dobré víře, že bude uzavřena konkrétní postupní smlouva, nelze konstatovat, že by se tím dostal do rozporu se závěry vrchního soudu. Pro posouzení věci byla očividně podstatná stěžovatelčina dobrá víra, resp. její nedostatek v okamžiku uzavření smlouvy s PEZOS (viz k tomu sub 3 a 7), a tudíž nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že z důvodu stručnosti pouze poukázal na nedostatek dobré víry bez časového určení.
24. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval všemi podstatnými otázkami předloženými v dovolání (viz sub 12). Z napadeného usnesení je patrno, že se uvedený soud otázkami, které mu stěžovatelka předložila k řešení, zabýval, když u každé srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., případně proč je dovolání zjevně nedůvodné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nespecifikuje, v čem konkrétně měl Nejvyšší soud pochybit, a ani Ústavní soud prima facie žádné nedostatky (natož pak ty, jež by mohly vést k porušení ústavnosti) nezjistil, nezbylo mu než i v tomto bodě považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
25. V souvislosti s rozhodováním Nejvyššího soudu stěžovatelka rovněž namítla, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce, k čemuž mělo dojít tím, že senát, který věc projednal a rozhodl, byl ustanoven rozvrhem práce vydaným v rozporu se zákonem, což má plynout z toho, že nebylo uvedeno, proč došlo ke zrušení oddělení 32, proč tomu bylo ke dni 1. 6. 2021 a proč byla věc přidělena do oddělení 23. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatelka se mohla na důvod změn Nejvyšší soud dotázat a především měla vznést danou námitku již v dovolacím řízení; neučinila-li tak, je třeba ji považovat za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Možno dodat, že zákon o soudech a soudcích nestanovuje povinnost soudu změnu v rozvrhu práce odůvodňovat, přičemž §41 odst. 1 a 2, jakož i §42 odst. 2 uvedeného zákona, na něž stěžovatelka poukazuje, možnost změny rozvrhu práce připouští.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu