ECLI:CZ:US:2022:4.US.512.22.1
sp. zn. IV. ÚS 512/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Gregora, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejsou, advokátem, sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 25 Cdo 3909/2020-347 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2020 č. j. 3 Co 66/2019-326, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vydavatelství Pražan, spol. s r. o., v likvidaci, sídlem Ohradní 1087/63, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody) a ústavněprávní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 1. 2015 č. j. 34 C 101/2010-201, v I. výroku, jímž tento soud uložil vedlejší účastnici povinnost uveřejnit v periodiku Pražan omluvu stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalobci) v tam uvedeném znění, ve II. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, mělo-li být ve znění omluvy použito slovo "velmi", ve III. výroku, jímž bylo uloženo vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 30 000 Kč, ve IV. výroku v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 950 000 Kč, jinak ho v tomto výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli (dalších) 20 000 Kč. Vrchní soud dále změnil doplňující rozsudek městského soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 34 C 101/2010-304 tak, že do textu omluvy podle I. výroku rozsudku městského soudu ze dne 14. 1. 2015 je vedlejší účastnice povinna zahrnout rovněž text uvedený v I. výroku doplňujícího rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že vedlejší účastnice byla vydavatelem časopisu Pražan, ve kterém byl v březnu 2010, v mutaci pro Prahu 1, publikován článek "Privatizace jen pro vyvolené", obsahující nepravdivé informace, že koupě nemovitosti stěžovatele v ulici U Lužického semináře "není první nestandardní operace s nemovitostmi" v jeho "režii", resp. že "ještě v době, kdy seděl v zastupitelstvu Praha 1, měl totiž od svého chlebodárce koupit za 2 miliony dům ve stejné ulici, kde bydlí, ten pak obratem prodal za 33 milionů korun". Dále byly v článku nepravdivé informace o údajně podezřelém zkolaudování zasklení lodžie v bytě stěžovatele a o tom, že ostatním nájemcům bytového domu zabraňoval v dokončení privatizace jejich bytů. Vrchní soud dospěl k závěru, že v článku zmíněnými nepravdivými informacemi bylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatele, neboť tyto informace byly způsobilé vážně poškodit jeho čest, pověst a dobré jméno, a proto je namístě, aby vedlejší účastnice odčinila stěžovateli újmu podle §11 a 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a to jak formou omluvy (ve stěžovatelem požadovaném znění s výjimkou slova "velmi" v textu), tak peněžitým zadostiučiněním. Náhradu v penězích přitom vrchní soud revidoval jen v její výši stanovené městským soudem na 30 000 Kč, neboť dospěl k závěru, že 50 000 Kč lépe vystihuje způsob a závažnost zásahu do osobnostních práv stěžovatele.
3. Proti rozsudku vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.) odmítl (I. výrok) s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozsudek vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou dány důvody, pro které by relevantní právní otázky, dovolacím soudem již vyřešené, měly být posouzeny jinak. Nejvyšší soud též rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že úvahy vrchního soudu o výši přiměřeného zadostiučinění nelze pokládat za zjevně nepřiměřené a vymykající se ustálené judikatuře, včetně rozhodnutí Ústavního soudu. Podle Nejvyššího soudu vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své právní posouzení opřel o konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Zejména zohlednil, že k zásahu do osobnosti stěžovatele došlo prostřednictvím regionálního periodika, nikoliv celostátního deníku, a stěžovatel se odmítl v předmětném článku vyjádřit a prezentovat tak své stanovisko k věci (stěžovatelova oponentura představuje námitky proti skutkovému zjištění, které nepodléhají dovolacímu přezkumu). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelův případ je třeba odlišovat od soudních rozhodnutí týkajících se sporů mezi tzv. mediálními celebritami a celostátně vydávaným bulvárním tiskem, a to se zřetelem k rozdílným okolnostem i dopadům zásahů do osobnostních práv. Nejvyšší soud se vyjádřil rovněž k důsledkům skutečnosti, že se na zásahu do osobnostních práv stěžovatele podílelo více subjektů, což představuje důvod ke snížení peněžité náhrady, jejíž zaplacení bylo uloženo vedlejší účastnici, jakož i k vlivu nákladů řízení na celkovou peněžní bilanci sporu pro stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jemu přiznaná peněžitá náhrada není důstojná a neplní funkci satisfakční, natož preventivně sankční, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře. Požadovanou částku 1 000 000 Kč nepovažuje za přepjatou v porovnání s náhradami přiznanými tzv. mediálním celebritám. Má rovněž za to, že v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mu měla být přiznána náhrada za uhrazené soudní poplatky v plné výši, a nikoliv poměrně. Upozorňuje, že vedlejší účastnice je v likvidaci a je proti ní již 3,5 roku marně vedena exekuce pro marginální částku 17 721 Kč. Poukazuje na to, že po zaplacení soudního poplatku a náhrady nákladů řízení mu z přisouzené náhrady (bude-li vůbec zaplacena) zbude jen nepatrná částka. Vrchní soud se navíc podle stěžovatele nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, tudíž je nepřezkoumatelné.
5. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení vrchního soudu, podle kterého "se odmítl vyjádřit a prezentovat v článku své stanovisko, byť mu k tomu byl dán prostor". Stěžovatel namítá, že byl kontaktován Alešem Martínkem, nicméně z jeho soukromé (nikoli redakční) e-mailové adresy, a soudy ho v řízení neidentifikovaly a nevyslechly. Není tedy pravdou, že se stěžovatel odmítl vyjádřit a prezentovat své stanovisko k článku. Obecné soudy nevzaly v potaz ani stěžovatelovu komunikaci s šéfredaktorkou periodika Pražan.
6. Stěžovatel se dále vymezuje proti tvrzení vrchního soudu, že nelze srovnávat dopady sporného článku uveřejněného v regionální mutaci periodika Pražan s dopady článku uveřejněného v celostátním deníku. Obecné soudy se nezabývaly dopady difamačního článku, pouze ho obecně srovnaly s článkem v Hospodářských novinách, v souvislosti s nímž byla stěžovateli přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 85 000 Kč. Stěžovatel tuto nižší náhradu uznal jako postačující vzhledem k tomu, že autor článku v Hospodářských novinách nejednal ve zlé víře. Stěžovateli způsobené nepříznivé důsledky periodikem Pražan byly významnější.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem vrchního soudu, podle kterého nebyla prokázána újma v takovém rozsahu, aby odůvodňovala přiznání vyšší částky než 50 000 Kč. Vrchní soud sice zvýšil relutární kompenzaci o 20 000 Kč, nicméně neobjasnil, proč nevyhověl žalobě co do částky 950 000 Kč, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a svévolné. Obecné soudy podle stěžovatele nehodnotily ani listinné důkazy, o které opíral svá tvrzení o vzniklé újmě. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud se nevyjádřil ani k jedinému z jeho tvrzení o peněžní náhradě. Následně Nejvyšší soud reagoval na jeho argumentaci jen velmi obecně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet též z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud poznamenává, že ač je jeho ústavní stížnost obsáhlá, ve značném rozsahu je opakováním skutkových okolností případu, aniž by obsahovala hlubší ústavněprávní argumenty. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy posoudily okolnosti rozhodné pro určení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vedlejší účastnicí, a rovněž to, zda přiznané zadostiučinění, co do jeho výše, je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit jak svou kompenzační funkci z hlediska právního postavení stěžovatele, tak preventivní funkci.
12. K námitkám týkajícím se přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kdy stěžovatel rozporuje jeho nedostatečnou výši i způsob posouzení rozhodných skutečností obecnými soudy, Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat provádění dokazování ani skutková zjištění učiněná soudy. Stěžovatelova argumentace je pouhou polemikou s posouzením skutkových okolností a výkladem a použitím podústavního práva obecnými soudy, které jsou však doménou těchto soudů a do nichž Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat [srov. obdobně usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2477/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Při rozhodování sporů o náhradu nemajetkové újmy je primárně na obecných soudech, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti za takovou újmu, a případně určily přiměřenou kompenzaci pro poškozeného. Jejich úkolem je posoudit výši uplatňovaného nároku s ohledem na všechna specifika věci, a to mimo jiné s přihlédnutím k případům, které se v podstatných znacích co nejvíce shodují s aktuálně řešenou kauzou. Přezkum Ústavního soudu se tak omezuje pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle či jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti. To by se mohlo stát například za situace, kdy by závěry soudů nebyly náležitě odůvodněny anebo by přiznané zadostiučinění bylo očividně nepřiměřené způsobené újmě (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1544/19).
14. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) uvedl, že: "Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná satisfakce nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. usnesení ze dne 21. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 120/19).
15. Ústavněprávně relevantní je tak opodstatněnost či důvodnost tvrzení, podle nichž obecné soudy při stanovení výše zadostiučinění postupovaly libovolně, svůj postup řádně neodůvodnily, a že je s ohledem na zjištěné okolnosti přiznaná výše zadostiučinění nepřiměřená (srov. usnesení ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2312/20, popř. usnesení sp. zn. II. ÚS 120/19). Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému z výše uvedených pochybení s ústavní relevancí (tzv. kvalifikované vady) v posuzovaném případě nedošlo.
16. Ústavní soud již dříve formuloval požadavek, aby obecné soudy ve své judikatuře respektovaly určitá společná obecná kritéria, jež by vždy braly v úvahu při určení konkrétního způsobu či stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Základním hlediskem pro stanovení uvedených měřítek musí být hledisko závažnosti a intenzity zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkajícího se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti, který je s ohledem na její význam a nadřazenost nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda jde o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv. Jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti je proto nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích [srov. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 (N 43/64 SbNU 491)].
17. Ústavní soud taktéž konstatoval, že vedle míry závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv jednotlivce (a míry zavinění původce zásahu) je ovšem nezbytné zkoumat i další konkrétní okolnosti neoprávněného zásahu. Při posuzování formy zadostiučinění, a u peněžité satisfakce i její výše, je nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu, ať již právní nebo skutkové, jakož i na okolnosti polehčující či přitěžující. Zohledněny musí být okolnosti na všech stranách, tzn. nejen u rušitele (škůdce), ale také u postiženého (oběti) [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1586/09, bod 40.; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 30 Cdo 2206/2006]. Výše předestřená kritéria testu ústavní aprobovatelnosti je proto třeba mít na zřeteli i při úvaze o formě a přiměřenosti zadostiučinění za újmu na osobnostních právech fyzické osoby.
18. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že by náhrada stěžovateli nepříslušela, otázkou bylo, v jaké výši. Ústavní soud již několikrát vyslovil, že mu nepřísluší, aby v podobných případech sám přesně určoval finanční částku, která by stěžovateli měla náležet, nebo dával podrobný návod pro její výpočet, neboť by se stal další soudní instancí, kterou v řízení o ústavní stížnosti není. Zdůraznil mimo jiné, že orgány veřejné moci nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby, nebo odkazovat na nepoužitelné statistické údaje.
19. V předmětné věci vrchní soud přistoupil ke stanovení výše peněžitého zadostiučinění pro stěžovatele od vedlejší účastnice na základě zvážení všech významných okolností dané věci a přihlédl i k částkám, které byly přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu nemajetkové újmy. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí výstižně poukázal na to, že při ochraně osobnosti je primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční.
20. Ústavní soud akceptuje závěry napadených rozhodnutí, že výši, resp. formu zadostiučinění určily primárně s ohledem na jeho satisfakční funkci, nikoliv funkci preventivně-sankční, která by měla uplatnění spíše v případech, kdy vlivem protiprávního jednání (škodní události) došlo k ohrožení nebo dokonce ke zmaření života nebo zdraví. Naopak v případě, jako je stěžovatelův, postačí, stane-li se opakované vznášení odškodňovacích nároků v soudních řízeních obvyklým, což povede k tomu, že příslušné mediální subjekty počnou důsledněji zvažovat, zda se jim uvádění nepravd či polopravd s ohledem na reálně hrozící náklady spojené s nutností hradit následně přiznané zadostiučinění z ekonomického hlediska "vyplatí".
21. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby detailněji srovnával přiměřenost rozsahu odškodnění ve věcech posuzovaných v minulosti Nejvyšším soudem nebo jím samotným s rozsahem zadostiučinění přiznanému stěžovateli. Je třeba zohlednit, že zvláště ve sporech o zadostiučinění nemateriální újmy - spojené s příkořím často výsostně individuálně prožívaným - takové srovnání není prakticky možné, když nadto takováto úloha na "poli" podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší. Nešlo by totiž o nic jiného, než o nahrazování úvahy soudů obecných, kterým tato úvaha náleží, úvahou Ústavního soudu, jehož úloha podle ústavního pořádku je odlišná.
22. Nejvyšší soud se vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele, že vrchní soud pochybil tím, jakým způsobem zohlednil také zadostiučinění, jež bylo stěžovateli přiznáno proti jinému subjektu. Exces nepředstavuje ani úvaha o komunikaci s Alešem Martínkem.
23. Lze proto uzavřít, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí vrchního soudu obsahují srozumitelná, přesvědčivá a celkově z ústavněprávního pohledu dostatečná odůvodnění.
24. Dlužno konstatovat, že vedlejší účastnice je v likvidaci, a jak stěžovatel sám připouští, i vymožení mnohem menších peněžních částek exekucí je dlouhodobě bezúspěšné a patrně i do budoucna nereálné.
25. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu