ECLI:CZ:US:2022:4.US.607.22.1
sp. zn. IV. ÚS 607/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 8 Tdo 1154/2021-993, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2021 č. j. 67 To 203/2021-915 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. března 2021 č. j. 3 T 138/2020-817, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 20 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev a obdobné činnosti na základě plné moci na dobu 3 let.
3. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") zamítnuto.
4. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 až čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Podle stěžovatele skutek, který měl dle odsuzujícího rozsudku spáchat, nevykazuje veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele vykazuje libovůli v hodnocení důkazů a porušuje právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces. Stěžovatel rozporuje základní tvrzení obecných soudů, že zdanitelná plnění jeho společnosti A (uváděné v kontrolních hlášeních a přiznání k DPH), která měla být poskytována jiné jeho společnosti B, byla pouze fiktivní. Stěžovatel tvrdí, že ke zdanitelným plněním došlo, má za to, že soudy neprokázaly opak, a dovozuje nenaplnění všech znaků skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu. Stěžovatel tvrdí, že soudy v rozhodnutích uvádějí nepravdy, deformují důkazy v jeho neprospěch, popř. vycházejí ze spekulací a hypotéz. Stěžovatel poté předkládá svou skutkovou verzi a tvrdí, že jeho vina nebyla prokázána nade vší pochybnost. V případě pochybností měl soud rozhodnout ve prospěch stěžovatele uplatněním zásady in dubio pro reo.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Argumentace stěžovatele je z velké části založena na zpochybňování skutkových závěrů, ke kterým obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly, potažmo zpochybňování právních závěrů v rovině výkladu trestního práva týkajících se naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1 trestního zákoníku.
8. Ústavní soud musí úvodem připomenout, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Ústavní soud rovněž setrvale uvádí, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování jeho výkladu, jelikož tento úkol primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
9. K tvrzení stěžovatele o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy pouze trestní soud rozhoduje o otázce viny a trestu. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je nutno uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů.
10. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá dle konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Za případ extrémního nesouladu nelze naopak považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 trestního řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obžalovaného (stěžovatele), jsou však z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Není rolí Ústavního soudu důkazy, které sám neprovedl, opětovně konfrontovat, hodnotit a vyvozovat z nich jiné závěry, než ke kterým dospěly obecné soudy.
12. Z napadených rozhodnutí plyne, že obecné soudy dostatečně zdůvodnily, proč považují zdanitelná plnění vykazovaná obchodní společností patřící stěžovateli za fiktivní, nikoli reálná, a tudíž proč došlo k naplnění všech znaků shora uvedeného přečinu. Některé stěžovatelem vytýkané nepřesnosti v popisu skutkového děje, opakovaně zmiňované též v odvolání i dovolání, nemají na podstatu věci vliv. Závěry soudů jsou logicky a přehledně zdůvodněny a postačí na ně odkázat (srov. body 27 - 35 rozsudku obvodního soudu, body 13 - 20 usnesení městského soudu a body 21 - 28 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž v uvedených závěrech neshledává Ústavní soud jakékoli ústavně relevantní pochybení.
13. Pokud soudy nepřisvědčily skutkové verzi, kterou prosazoval stěžovatel, vždy bylo zdůvodněno, proč ji nepovažují za věrohodnou. Ani z pohledu kvality odůvodnění závěrů, pro které nebylo možno přisvědčit argumentům obhajoby, nelze obecným soudům ničeho vytknout.
14. Stěžovatel správně poukazuje na případy, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod stěžovatele. Žádná z těchto ústavně relevantních vad však v posuzovaném případě nenastala, ať již jde o vadu opomenutých důkazů, nezákonných důkazů či o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ačkoli stěžovatel tvrdí opak, nelze postup v důkazním řízení posoudit jako svévolný či excesivní, naopak hodnocení důkazů i dovození právních závěrů je založeno na racionálních argumentech a je logicky odůvodněno.
15. Vzhledem k tomu, že obvodní soud ani městský soud neměl o průběhu skutkového děje pochybnosti, nebyl ani prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo, jejíž porušení stěžovatel též namítá. Ani v tomto ohledu tak nelze stěžovateli přisvědčit.
16. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu