ECLI:CZ:US:2022:4.US.951.22.1
sp. zn. IV. ÚS 951/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GDS Sylwia, s. r. o., sídlem Čs. armády 93/16, Moravská Třebová, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 1 Ads 294/2021-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2021 č. j. 6 Ad 7/2019-73, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 21. března 2019 č. j. MPSV-2019/13346-422/1 a rozhodnutí Generálního ředitelství Úřadu práce České republiky ze dne 17. prosince 2018 č. j. UPCR 2018/91095/3, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva práce a sociálních věcí a Generálního ředitelství Úřadu práce České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj shledal stěžovatelku rozhodnutím ze dne 21. 8. 2018 č. j. 12035/8.30/18-7 vinnou ze spáchání přestupku na úseku agenturního zaměstnávání podle §33a odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí pokutu 100 000 Kč.
3. V návaznosti na rozhodnutí o přestupku Generální ředitelství Úřadu práce (dále jen "úřad práce") podle §63 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, v záhlaví označeným rozhodnutím odňalo stěžovatelce povolení ke zprostředkování zaměstnání z důvodu porušení povinnosti podle §309 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, neboť stěžovatelka nezabezpečila, aby mzdové podmínky dočasně přidělených zaměstnanců, vykonávajících na pracovišti uživatele a pro uživatele práci v kontrolovaném období, nebyly horší, než byly podmínky srovnatelného stálého zaměstnance.
4. Stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí úřadu práce Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") v návětí označeným rozhodnutím zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí ministerstva. Městský soud zejména konstatoval, že správní orgány nepřekročily meze správního uvážení, neboť vycházely ze všech rozhodných skutečností, odnětí povolení řádně odůvodnily a přihlédly také k opakovanému porušení povinnosti stěžovatelkou, která nezjednala nápravu ani po dřívějším rozhodnutí o přestupku v roce 2017. Podle městského soudu proto následná náprava protiprávního stavu (potažmo přijetí preventivních opatření) nemohla převážit ostatní zjištěná provinění.
6. Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Zdůraznil, že městský soud dostatečně přihlédl k tomu, že se stěžovatelka dopouštěla porušení §390 odst. 5 zákoníku práce vůči více osobám, opakovaně a po delší dobu. Soud také souhlasil s tím, jak městský soud zohlednil společenskou škodlivost protiprávního jednání a výši škody v poměru k celkovým výdělkům jednotlivých zaměstnanců. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že následné chování stěžovatelky by mělo vzít ministerstvo v potaz, neznamená to však, že by následná náprava a preventivní opatření v kontextu ostatních zjištění musely být překážkou pro odnětí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že ministerstvo svůj postup řádně odůvodnilo, podpořilo jej množstvím argumentů a ve shodě s městským soudem měl za to, že meze správního uvážení nebyly překročeny. V posledku Nejvyšší správní soud uvedl, že vytýkala-li stěžovatelka ministerstvu a městskému soudu, že neprovedly test přiměřenosti, nenachází tato námitka předobraz v žádném žalobním bodě, pročež je podle soudního řádu správního nepřípustná.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka především poukázala na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, týkajících se nepřiměřených zásahů do práva na pokojné užívání majetku. Dále zejména namítá, že rozhodující orgány neprovedly test přiměřenosti, nepoměřily chráněný veřejný zájem na regulaci agenturního zaměstnávání s fatálními důsledky odnětí povolení pro stěžovatelku, přestože odpovídající argumentaci uplatňovala v průběhu celého řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka provedla test přiměřenosti. Uvedla, že napadená rozhodnutí nesplňují kritérium vhodnosti, neboť odejmutí povolení neprospěje zaměstnancům, kteří byli jejím pochybením dotčeni. Tito zaměstnanci utrpí ukončením zprostředkování zaměstnání větší ztrátu, než utrpěli neúmyslným pochybením stěžovatelky, proto nemůže být zvolený prostředek způsobilý naplnit sledovaný účel. Stejně tak není ukončení podnikatelské činnosti stěžovatelky potřebné, neboť do její právní sféry zasahuje nejintenzivněji ze všech v úvahu připadajících prostředků. K tomu stěžovatelka poukázala na své zhoršující se výsledky hospodaření v letech 2018 až 2020 a připomněla, že šlo o nedbalostní pochybení a výše zaměstnancům dodatečně vyplacených prostředků nepřesáhla 10 000 Kč. Proto má stěžovatelka za to, že došlo ke zneužití správního uvážení, když ve zjevném rozporu se zásadou přiměřenosti nebyly zohledněny všechny podstatné okolnosti, zejména následný postoj stěžovatelky. Soudy ani správní orgány podle stěžovatelky neuvedly konkrétní negativní důsledky vyplývající z jejího v zásadě administrativního pochybení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
10. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Stěžovatelkou namítaný test přiměřenosti pak zohledňuje především její zájmy, přičemž nevyvrací tvrzení Nejvyššího správního soudu, že tuto její argumentaci nemohl připustit, neboť ji poprvé uplatnila až v řízení o kasační stížnosti.
11. Z napadených rozhodnutí je srozumitelně a přesvědčivě patrné, že při posuzování mezí správního uvážení dodržely soudy ústavněprávní kritéria a dospěly k jednoznačnému závěru, že dané meze správní orgány nepřekročily. Jejich závěry jsou dostatečně a logicky odůvodněny a není v nich pominuta žádná podstatná okolnost. Výslovně se orgány zabývaly také závažností sankce vzhledem k následným opatřením stěžovatelky, stejně jako vzhledem k výši finančních prostředků, která oproti stálým zaměstnancům nebyla dočasně přiděleným zaměstnancům vyplácena. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a není jim z ústavněprávního hlediska čeho vytknout. Ústavní soud nepovažuje za hospodárné opakovat ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí, proto na ně co do přezkumu mezí správního uvážení odkazuje.
12. Vytýká-li stěžovatelka soudům a správním orgánům, že neprovedly test proporcionality, nutno konstatovat, že tuto povinnost dané orgány nemají. Jelikož se příslušné orgány v napadených rozhodnutí zabývaly všemi rozhodnými okolnostmi a své právní úvahy řádně a logicky odůvodnily, nelze vzhledem k celkovému kontextu věci shledat napadená rozhodnutí nepřiměřenými. Je-li tomu tak, je bez významu, zda příslušné orgány výslovně provedly stěžovatelkou namítaný třístupňový test proporcionality, či nikoliv, neboť se přiměřeností sankce obsahově zabývaly. Pro úplnost hodno dodat, že ve stěžovatelkou provedeném testu jsou napadená rozhodnutí hodnocena především z pohledu jejích vlastních ekonomických zájmů. Jde-li o újmu způsobenou zaměstnancům, kterým již stěžovatelka potenciálně nemůže zprostředkovat zaměstnání, pak stěžovatelka pomíjí, že soudy i ministerstvo zevrubně odůvodnily, proč i přes výši částky, o níž byla mzda dočasně přidělených zaměstnanců nižší oproti stálým zaměstnancům, nutno na stěžovatelčino pochybení nahlížet v širším kontextu (opakovanost, množství subjektů, relativní význam finanční částky pro zaměstnance apod.). Jinými slovy je nutno chránit práva dočasně přidělených zaměstnanců obecně, nikoli pouze těch, kterým byla nyní způsobena újma. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se příslušné orgány přiměřeností sankce dostatečně zabývaly, a i přes stěžovatelkou uplatněnou argumentaci odůvodněně setrvaly na nutnosti odejmutí povolení.
13. V posledku Ústavní soud dodává, že odkazy stěžovatelky na bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nejsou přiléhavé, neboť se týkaly nepřiměřených zásahů do práva na ochranu majetku, o což v posuzované věci vzhledem k výše uvedenému nešlo.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu