ECLI:CZ:US:2022:4.US.970.22.1
sp. zn. IV. ÚS 970/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 640/2021-1436, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 9 To 47/2020 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. června 2019 č. j. 1 T 13/2017-1192, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 větě první, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku a spoluobviněného R. M. vinnými jednak přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a jednak přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Spoluobviněného F. H. krajský soud podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zločin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal uvedený obviněný. Za tuto trestnou činnost krajský soud odsoudil stěžovatelku podle §212 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku jí uložil též peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 100 000 Kč, přičemž podle §68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že stěžovatelka je povinna trest zaplatit v 10 měsíčních splátkách po 10 000 Kč s tím, že v případě, že některou z dílčích splátek nezaplatí včas, výhoda splátek odpadá. Krajský soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelce uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku pro případ, že by peněžitý trest nevykonala ve stanovené lhůtě.
3. Podle krajského soudu se stěžovatelka dopustila shora označených přečinů - ve stručnosti uvedeno - tím, že společně se spoluobviněným M. v úmyslu protiprávně získat finanční prostředky z dotačního titulu "Program rozvoje venkova ČR" financovaného dílem ze státního rozpočtu České republiky a dílem z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, jako starostka obce N. podala dne 29. 11. 2012 na pracovišti Regionálního odboru Státního zemědělského intervenčního fondu v Ústí nad Labem žádost o proplacení konkretizovaných výdajů, přičemž v rozporu se skutečností předstírala, že došlo ke zhotovení nového zahradního domku označeného jako "sdružený domeček na nářadí s pergolou 6x4 m" v areálu mateřské školy za částku ve výši 192 000 Kč a dále k provedení s tím spojených prací, ačkoli zahradní domek s pergolou nebyl zhotoven jako nový, ale byl rekonstruován původní, na místě již stojící zánovní zahradní domek s pergolou a práce nebyly provedeny v deklarovaném rozsahu, čímž stěžovatelka a spoluobviněný M. způsobili Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu škodu v celkové výši 223 975,84 Kč.
4. Proti shora zmíněnému rozsudku krajského soudu podali odvolání jednak státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných a jednak stěžovatelka a spoluobviněný M. Řízení proti stěžovatelce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") vyloučil podle §23 odst. 1 trestního řádu k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž následně usnesením ze dne 23. 9. 2020 sp. zn. 9 To 30/2020 podle §256 trestního řádu zamítl odvolání státního zástupce i obviněného M. jako nedůvodná a napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl rovněž odvolání jak státního zástupce, tak stěžovatelky.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch stěžovatelky podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu částečně zrušil jednak rozsudek krajského soudu v části výroku o trestu, kterou byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovatelce pro případ, že by jí uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody, jednak usnesení vrchního soudu (ze dne 2. 12. 2020), jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání proti části výroku o trestu, kterou jí byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody. Nejvyšší soud dále podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu. Dovolání stěžovatelky a spoluobviněného M. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy v rozporu s ústavním principem legality trestního práva zakotveným v čl. 39 Listiny rozšířily předpoklady trestní odpovědnosti stanovené trestním zákoníkem. Nejvyšší soud v usnesení k výkladu zákonného znaku skutkové podstaty přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku k pojmu "žádost o poskytnutí dotace" uvedl, že: "za takovouto žádost je třeba považovat i žádost o vyplacení přidělené dotace, neboť jde o nedílnou a pro příjemce dotace dokonce podstatnou okolnost, kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o dotaci". Podle Nejvyššího soudu tak není důvod rozlišovat mezi poskytnutím dotace (na základě žádosti podané dne 7. 11. 2011) a čerpáním (proplacením) dotace (podle žádosti o proplacení výdajů podané dne 29. 11. 2012, v souvislosti s níž obecné soudy dovodily trestní odpovědnost stěžovatelky). Takový výklad, oponuje stěžovatelka, rozšiřuje trestněprávní postih i na jednání, která navazují na rozhodnutí o přidělení dotace a trestněprávní odpovědnost dovozuje z uvedení nepravdivých údajů ve kterémkoliv stadiu dotačního procesu a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o dotaci. To však zjevně nebyl úmysl zákonodárce. V takovém případě by totiž byl nadbytečný §212 odst. 2 trestního zákoníku, v němž je obsažena další základní skutková podstata dotačního podvodu postihující nedodržení účelového určení dotace, což lze označit jako okolnost podstatnou pro "použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o dotaci", tj. jednání, které by v intencích výkladu zvoleného Nejvyšším soudem bylo postihnutelné již podle základní skutkové podstaty v §212 odst. 1 trestního zákoníku, a nebyl by důvod zavádět samostatnou skutkovou podstatu řešící rozpory v deklarovaném a skutečném účelu dotace. Zákonodárce však zavedl dvě základní skutkové podstaty dotačního podvodu, přičemž první z nich se vztahuje k jednání předcházejícímu samotnému rozhodnutí o poskytnutí dotace (postihuje ovlivňování rozhodování o poskytnutí dotace) a druhá k samotnému čerpání dotace, přičemž v této fázi dotačního procesu je trestněprávně postihováno nedodržení účelového určení dotace.
7. Stěžovatelka dále dovozuje, že o hodnotu prací a materiálu použitého z původní pergoly ve vlastnictví třetího subjektu měla být cena "zahradního domku s pergolou" snížena. Konstatování soudů, že k proplacení uplatňovaná částka (náklady na "zahradní domek s pergolou") je neoprávněná, neboť zhotovitel do ní zahrnul i materiál původního domku a práce dříve realizované, představuje skutkový závěr v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V situaci, kdy nepravdivá deklarace údajů je dovozována z podle soudu neoprávněné fakturace, v níž jsou zahrnuty i položky, které sice nebyly zhotovitelem přímo realizovány, ale musely být v rámci realizace zakázky některým zhotovitelem nabyty od třetí osoby, nebylo opodstatněné dovodit, že stěžovatelka si měla být vědoma toho, že část uplatněných nákladů je nedůvodná. Vědomost o existenci původní pergoly, která nebyla vlastnictvím obce, nemůže být důvodem, pro který by za materiál z ní použitý a nabytý zhotovitelem od třetí osoby nemělo být zhotoviteli zaplaceno. Skutkové závěry o nepravdivé deklaraci nákladů na obstarání zahradního domku ve školce, navzdory prokázané skutečnosti, že tyto náklady odpovídaly zhotovitelem fakturované ceně a obcí uhrazené ceně, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Přitom šlo o skutkové závěry zásadní pro rozhodnutí o vině stěžovatelky. Stěžovatelka vycházela z výše částky fakturované zhotovitelem, která odpovídala i předpokládaným nákladům na pořízení domku do majetku obce, tato částka byla zhotoviteli uhrazena a pravdivě pro účely administrace projektu pro čerpání dotace vykázána. Závěry obecných soudů o nepravdivosti vyčíslené částky uplatněných nákladů na pořízení domku jsou v extrémním nesouladu s důkazy prokazujícími částku fakturovanou zhotovitelem a uhrazenou obcí. Samotná skutečnost, že stěžovatelka měla vědomost o existenci pergoly v areálu školky, která nebyla vlastnictvím obce, nemůže být okolností zakládající nepravdivost údajů při uplatnění nákladů na obstarání domku. Obecné soudy ignorovaly prokázanou faktickou úhradu ceny domku obstaraného obcí při realizaci projektu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení se zjistí vyhodnocením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
13. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na úvaze, že pod pojem "žádost o poskytnutí dotace", který obsahuje skutková podstata trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 trestního zákoníku, spadá rovněž žádost o vyplacení přidělené dotace, neboť jde o nedílnou a pro příjemce dotace dokonce podstatnou okolnost, kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Podle obecných soudů není důvod rozlišovat mezi oběma žádostmi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1176/2019 nebo usnesení ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 5 Tdo 1007/2019) a uvedení nepravdivé informace toliko v žádosti o proplacení výdajů poskytovatelem dotace je namístě právně kvalifikovat jako přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a 4 trestního zákoníku (vedle přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 3 trestního zákoníku).
14. Aniž by Ústavní soud hodnotil správnost výkladu podústavního práva, nesdílí názor stěžovatelky, že postupem obecných soudů byl dotčen čl. 39 Listiny, zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege scripta) a z něho plynoucí zákaz analogie trestního zákona v neprospěch pachatele. Rovněž právní teorie (byť s poukazem na judikaturu) dovozuje, že za žádost je třeba považovat též další písemnosti podmiňující poskytnutí plnění vymezených v §212 odst. 1 trestního zákoníku, například i měsíční výkaz vyúčtování mzdových nákladů, nedošlo-li by k výplatě příspěvku (zde příspěvku na mzdové náklady na společensky účelné pracovní místo) při nepředložení takového výkazu {srov. Ščerba, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, Komentář k §212 [Dotační podvod], marg. č. 33}.
15. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nedocenily náklady zhotovitele na pořízení "zahradního domku s pergolou", dlužno konstatovat, že rozhodující soudy dospěly k závěru, že v žádosti bylo deklarováno zhotovení nového zahradního domku, ačkoli ve skutečnosti byl pouze renovován stávající domek, a zemní práce byly provedeny v menším rozsahu, než bylo tvrzeno. Tento závěr odůvodnil krajský soud na stranách 69 a 70 napadeného rozsudku a vrchní soud jej potvrdil pod bodem 15. na straně 5 napadeného usnesení. Obecné soudy znak skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v uvedení nepravdivého údaje spatřovaly v okolnosti, že zahradní domek měl být zhotoven coby nový, nikoli pouze rekonstruován. Správnost tohoto závěru však stěžovatelka nezpochybňuje, přičemž se soustřeďuje na polemiku o výši škody, ačkoli §212 odst. 1 trestního zákoníku následek, resp. účinek, tohoto trestného činu nevyjadřuje žádným kvantitativním hlediskem. Jde-li o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §212 odst. 4 trestního zákoníku, stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétní kritiku odvíjející se z vyčíslení hodnoty zhotovitelem skutečně provedených prací a použitého materiálu (případně včetně již dříve existujících částí domku) neuplatňuje.
16. Ani stěžovatelčiny námitky proti usnesení Nejvyššího soudu nejsou opodstatněné. Z jeho odůvodnění se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat částí jejích dovolacích námitek (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatelka prostřednictvím své argumentace vymezila otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch stěžovatelky ve výše vymezeném rozsahu vyhověl a rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatelky na "spravedlivé" soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
17. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedeno. V posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v její věci dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny, přičemž hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v navazujícím právním hodnocení.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu