ECLI:CZ:US:2022:4.US.995.22.1
sp. zn. IV. ÚS 995/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. Milanem Kružíkem, advokátem, sídlem Běhounská 2/22, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2022 č. j. 20 Cdo 2476/2021-136, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2021 č. j. 20 Co 367/2020-107 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. září 2020 č. j. 81 EXE 1094/2011-92, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Josefa Šnajdra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 2. 2010 č. j. 3 Cm 465/2009-9 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 660 000 Kč s 6% úrokem od 2. 6. 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu a náklady řízení. Směnečný platební rozkaz byl stěžovateli doručen dne 5. 3. 2010 do vlastních rukou a nabyl právní moci dne 9. 3. 2010. V následném exekučním řízení podal dne 17. 5. 2019 stěžovatel návrh na zastavení exekuce. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") návrh odmítl, avšak jeho rozhodnutí bylo zrušeno krajským soudem a věc mu byla vrácena k dalšímu projednání. Poté městský soud napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Uvedl, že stěžovatel uplatňoval jako důvod k zastavení exekuce námitky, které měl uplatnit již v nalézacím řízení. Připomenul, že plněním na zajišťovací směnku nezaniká zajišťovaná pohledávka a obdobně plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je možné pouze tehdy, že by k plnění na směnkou zajištěný závazek došlo až po vydání exekučního titulu. Městský soud tak neprovedl navrhované důkazy (dokumenty prokazující obchodní transakci z Číny), jelikož ty měly být navrženy v nalézacím řízení a netýkají se toho, zda bylo plněno po vydání exekučního titulu. Městský soud nezpochybňoval, že stěžovatel trpěl (a stále trpí) psychickými problémy, se kterými byl i hospitalizován (období od 20. 12. 2008 do 19. 2. 2009 a od 31. 3. 2009 do 27. 5. 2009), avšak z doložených lékařských zpráv nevyplývá, že by se stěžovatel nebyl schopen orientovat a jednat přiměřeně situaci. Stěžovatel se v nalézacím řízení nijak nebránil a také v exekučním řízení učinil první úkon až 7. 10. 2018. Stěžovatel tak nevyužil svých procesních práv v nalézacím řízení a ani v exekučním řízení.
3. Krajský soud usnesení městského soudu napadeným usnesením potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neprokázal, že by plnil na zajišťovací směnku, ani že by po vydání směnečného platebního rozkazu došlo k úhradě směnkou zajištěné pohledávky. Rovněž konstatoval, že ze spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům či by jeho dlouhodobé zdravotní problémy ovlivnily jeho procesní způsobilost při doručování exekučního titulu. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že u pacientů stižených poruchami snižujícími schopnost ovládací a rozpoznávací zpravidla podává podnět samo zdravotnické zařízení. Není možné ustanovit soudního znalce za účelem zkoumání duševního stavu stěžovatele v době před více než 10 lety. Období, ve kterých byl stěžovatel hospitalizován na psychiatrické klinice, nespadají do období, kdy byl stěžovateli doručován exekuční titul, a ani se k němu nepřimykají.
4. Následně podané dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění odkázal na judikaturu Ústavního soudu připouštějící zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i tehdy, vedla-li by exekuce ke zjevné nespravedlnosti nebo by byla v rozporu s principy právního státu. Důvod pro zastavení exekuce je dán v situacích, kdy oprávněný jedná způsobem, který je možné označit za zneužití práva, tedy exekuční návrh není primárně motivován snahou domoci se plnění, ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu. V řízení ovšem nebyly tyto mimořádné skutečnosti zjištěny.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v průběhu nalézacího řízení se nemohl vhodným způsobem bránit (mj. ze zdravotních důvodů) a nemohl využít prostředky obrany ani po vydání exekučního titulu.
6. Dále tvrdí, že mu obecné soudy znemožnily prokázat splnění požadavků kladených judikaturou na otevření možnosti výjimečného přezkumu exekučního titulu (skutkových okolností týkajících se zdravotního stavu), jelikož neprovedly jím navržené důkazy, a následně dospěly k názoru, že neunesl své břemeno tvrzení, resp. i břemeno důkazní.
7. Soudy se rovněž nedostatečně zabývaly jeho námitkou, že uplatňování nároku ze zajišťovací směnky, k níž se neváže žádný kauzální závazek, bylo nepoctivým uplatňováním práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je především obecný nesouhlas s právními závěry soudů vycházejícími z podústavního práva, aniž by stěžovatel blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy dostatečně vysvětlily důvod, pro který nepovažovaly námitku stěžovatele o jeho zdravotních problémech za právně významnou. Uvedly, že z doložených lékařských zpráv neplyne, že by se nemohl v nalézacím řízení řádně bránit. Hospitalizován byl v období od 20. 12. 2008 do 19. 2. 2009 a od 31. 3. 2009 do 27. 5. 2009, zatímco směnečný platební rozkaz mu byl doručen dne 5. 3. 2010 do vlastních rukou a nabyl právní moci dne 9. 3. 2010, tedy mimo období, kdy se skutečně nemohl řádně bránit.
11. Ke stěžovatelově námitce, že soudy neprovedly důkazy, které navrhoval, Ústavní soud nejprve uvádí, že v řadě svých rozhodnutí vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů [srov. nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573) nebo ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455)]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
12. Krajský soud k návrhu stěžovatele na zadání znaleckého posudku k posouzení jeho zdravotního stavu uvedl, že jím není možné posoudit jeho stav před více než 10 lety, a dodal, že z doložených lékařských zpráv plyne, že stěžovatel byl hospitalizován pouze v období, která nespadají ani se nepřimykají k období, kdy mu byl doručován exekuční titul. Krajský soud tímto v souladu s judikaturou Ústavního soudu dostatečně odůvodnil postup, proč nebyl proveden navržený důkaz, přičemž zároveň jde o případ, kdy soud nemusel navrhovaný důkaz provést (druhý argument).
13. Namítá-li stěžovatel, že soudy neprovedly jeho důkazy, kterými chtěl prokázat, že směnka zajišťovala závazek na úhradu kupní ceny za dodávky zboží z Čínské lidové republiky, která byla zaplacena, a že je tedy vymáháno dvojí plnění, resp. plnění nedluhu, je nutné připomenout, že již městský soud v napadeném usnesení uvedl, že takovou námitku mohl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. V řízení exekučním by byla podstatná pouze, mělo-li by těmito důkazy být prokázáno, že stěžovatel směnkou zajištěný závazek plnil až po vydání exekučního titulu. I městský soud tak přezkoumatelně a logicky odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení důkazů, které stěžovatel navrhoval (první argument).
14. Ústavní soud doplňuje, že závěr obecných soudů, že stěžovatel neunesl procesní břemena, není založen na tom, že by soudy neprovedly jeho důkazy, ale na tom, že stěžovatel nenavrhl takové důkazy, které by jeho tvrzení mohly prokázat.
15. Stěžovatel posledně namítá, že se soudy nedostatečně zabývaly námitkou, že vedlejší účastník nepoctivě uplatňoval právo. Nejvyšší soud v napadeném usnesení v bodech 14. a 15. podrobně rekapituloval judikaturu, podle které je možno přistoupit k zastavení exekuce, vedla-li by ke zjevné nespravedlnosti nebo by byla v rozporu s principy právního státu. Přitom již krajský soud uzavřel, že k takovým mimořádným okolnostem v posuzované věci nedošlo. Toto odůvodnění je ucelené, logické, dostatečné a Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod ke kasačnímu zásahu.
16. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu