ECLI:CZ:US:2022:4.US.996.22.1
sp. zn. IV. ÚS 996/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. D., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Alenou Hlavešovou, advokátkou, sídlem Lidická 2567/56, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 sp. zn. 4 Tdo 58/2022 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2021 sp. zn. 46 T 1/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle městského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že dne 24. 5. 2020 přivedl na hotelový pokoj nezletilou poškozenou, ačkoliv věděl, že jí je 14 let. Začal ji osahávat a na její odpor reagoval vyhrožováním. Po jejím vysvlečení a zahájení pohlavního styku se mu poškozená vysmekla, kopla jej a utekla z pokoje. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a 9 měsíců. Poškozenou soud s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené a jejího znaleckého zkoumání. Nepřímo byla její výpověď rovněž potvrzena výpověďmi dalších svědkyň, s nimiž poškozená o incidentu hovořila. Naopak výpověď stěžovatele je důkazně vyvrácena. Ačkoliv trpí poškozená značnými psychickými problémy, projevujícími se zejména ve vyjadřovacích a paměťových schopnostech (jsou zhruba na úrovni šestiletého dítěte), lze podstatu její výpovědi hodnotit věrohodně. Naopak podle znaleckého zkoumání je vyloučeno, že by na své mentální úrovni byla schopna vykonstruovat složité a zároveň zdánlivě věrohodné obvinění. Poškozená stěžovatele bezpečně po téměř dvou měsících poznala, přestože se před incidentem neznali a poté se také neviděli. Sama celý incident nahlásila až s odstupem při lékařském vyšetření. Stěžovatel si přitom "jednoduchosti" poškozené musel být i po krátkém rozhovoru vědom. DNA stěžovatele (ve formě zbytků slin) byla navíc nalezena na kalhotkách poškozené.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl rozsudkem ze dne 12. 8. 2021 sp. zn. 2 To 68/2021. Přitom se plně ztotožnil se závěry městského soudu o stěžovatelově vině.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle Nejvyššího soudu většina stěžovatelových námitek se nevztahuje k žádnému z dovolacích důvodů. Městský soud provedl všechny potřebné důkazy a v jejich hodnocení nenašel Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Oba soudy se dostatečně věnovaly zejména věrohodnosti nepřímých důkazů, aby náležitě objasnily původní situaci tvrzení proti tvrzení. Zároveň se soudy řádně vypořádaly se všemi důkazními návrhy obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v soudním řízení poškozená nebyla slyšena před soudem, aby jí mohly být jakýmkoliv způsobem kladeny otázky. Její výpověď z přípravného řízení a vyjádření před znalci a svědky obsahují podstatné rozpory, včetně popisu pachatele. Závěr soudů byl podle stěžovatele nepřípustně ovlivněn jeho dřívějším chováním k dceři. Zároveň soudy nevzaly v potaz, že stopy jeho deoxyribonukleové kyseliny (DNA), nalezené na spodních kalhotkách poškozené, mohly být z jeho oblečení (konkrétně tepláků), které měla poškozená prokazatelně zapůjčeny, přičemž podle výpovědi svědkyně přitom nešlo o DNA pocházející ze slin nebo spermatu. Poškozená navíc užívala léky, které nejsou určeny mladistvým, a vzniklo tak důvodné podezření, že slyší hlasy a trpí bludy. Soudy se pak dostatečně nevěnovaly tomu, zda dokáže poškozená odlišit realitu od snů a představ. Konečně stěžovatel odmítá, že by mu poškozená řekla svůj věk. Přitom vypadá starší a vyspělejší. Ze znaleckých posudků nevyplývá, že by stěžovatel trpěl sexuální úchylkou a v minulosti nebyl trestán pro sexuální delikt.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Žádné ze shora uvedených možných pochybení Ústavní soud neshledal. Konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v trestním řízení, aniž by reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami obsáhle vypořádaly, a aniž by na ně náležitým způsobem reagoval a je vyvracel.
10. To se týká zejména námitek o neprovedení výslechu poškozené před soudem (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu), řešení rozporů v její výpovědi a hodnocení její věrohodnosti (bod 17 usnesení Nejvyššího soudu a bod 52 rozsudku městského soudu), řádném posouzení nalezené DNA (bod 52 a 53 rozsudku městského soudu), jakož i o stěžovatelově motivu, nezjištěné sexuální úchylce a vědomosti o věku a bezbrannosti poškozené (bod 52 a 53 rozsudku městského soudu). Pro podrobnou argumentaci lze na napadená rozhodnutí odkázat.
11. Obecné soudy tak všechny své ústavní povinnosti řádně splnily (zejména provedly podrobné dokazování pro posouzení věrohodnosti nepřímých důkazů), přičemž stěžovatel se domáhá toliko odlišného výsledku, čímž se pokouší stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Stěžovatelova snaha předložit vlastní hodnocení nevěrohodnosti poškozené je z hlediska předmětu a účelu řízení o ústavní stížnosti irelevantní. Soudy si byly všech problematických aspektů výpovědi poškozené vědomy a řádně se s nimi vypořádaly.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu