ECLI:CZ:US:2023:1.US.1007.23.1
sp. zn. I. ÚS 1007/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem, sídlem Husova 93, Slaný, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2023 č. j. 67 To 63/2023-69, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. ledna 2023 č. j. 37 PP 28/2022-55 byla podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016 sp. zn. 48 T 4/2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 5 To 2/2017.
3. Z odůvodnění usnesení obvodního soudu se podává, že stěžovatel splnil toliko první zákonnou podmínku podmíněného propuštění, tj. vykonal více než jednu polovinu uloženého trestu podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Druhou zákonnou podmínku, tedy skutečnost, zda stěžovatel prokazuje svým chováním ve výkonu trestu polepšení, obvodní soud nepovažoval za splněnou. Konstatoval, že stěžovatel se sice ve výkonu trestu odnětí svobody chová adekvátně, ale že nelze přehlédnout, že si dosud vytvořil podmínky k udělení toliko jediné kázeňské odměny, že je stále zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace a že stanovený program standardního zacházení začíná teprve postupně naplňovat. Obvodní soud rovněž v dané souvislosti poukázal na chování stěžovatele po vynesení odsuzujícího rozsudku, kdy utekl mimo území České republiky a několik let se zdržoval na území Spojených arabských emirátů, přestože o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody dobře věděl. Negativně soud hodnotil i absenci náhledu stěžovatele na jeho trestnou činnost, když při bližším dotazování má tendence "mlžit", bagatelizovat svou roli v celém trestním jednání (i když byla zásadní), svalovat vinu na ostatní spolupachatele a polemizovat se subjektivní stránkou. Obvodní soud proto uzavřel, že stěžovatel prozatím neprokazuje dostatečné polepšení a že další výkon trestu je v jeho případě potřebný a odůvodněný. S ohledem na uvedené se pak hlouběji nezabýval tím, zda je u stěžovatele dobrá prognóza vedení řádného života na svobodě, tedy zda splňuje třetí podmínku podmíněného propuštění.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu a navíc dodal, že stěžovatel byl odsouzen pro dva zločiny, proto je při rozhodování o podmíněném propuštění nutno zvážit i další hlediska vyplývající z §88 odst. 3 trestního zákoníku, mimo jiné zda včas nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody a zda již částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem. Ač obvodní soud neuvedl odkaz na §88 odst. 3 trestního zákoníku (formální opomenutí), přesto podle krajského soudu správně zhodnotil, že stěžovatel nenastoupil do výkonu trestu řádně a musel být do něj dodán Policií České republiky, neboť po vynesení odsuzujícího rozsudku utekl mimo území České republiky. Co se týče úhrady peněžitého trestu, stěžovatel tvrdil, že jej uhradil sám, avšak žádný tvrzený důkaz nepředložil. Městský soud zdůraznil, že při veřejném zasedání před obvodním soudem stěžovatel uvedl, že peněžitý trest byl prozatím uhrazen z prostředků jeho bratra. Z uvedených důvodů městský soud setrval na závěru obvodního soudu, že je žádoucí, aby stěžovatel nadále vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody a bylo na něj výchovně působeno, aby přehodnotil svůj postoj k předmětné trestné činnosti a svým chováním prokázal napravení a snahu o vedení řádného života.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že městský soud se jeho věcí řádně nezabýval. Tvrdí, že splnil vše, co lze po něm požadovat. Ve vězení je zaměstnán, má pochvaly, všechny dluhy uhradil. Soud podle něj nezkoumal, že má obchodní společnost se svým bratrem a že peníze hradil on z minulých zisků. Je toho mínění, že zákon postavený na osobním posouzení soudce není ideální, poukazuje na blíže nespecifikované zahraniční právní úpravy, podle kterých odsouzený ví, že bude-li se chovat dobře, bude se mu trest ze zákona snižovat. Je přesvědčen, že pro svou nápravu nemůže udělat více a že soudní řízení bylo vedeno nesprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10). Nejde tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že závěr o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody by neměl být podepřen toliko zjištěním o slušném (tedy normálním) chování ve výkonu trestu (obdobně srov. např. usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1681/13, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 nebo ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Pro podmíněné propuštění je významné, zda odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být vykládány ve prospěch odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Neschopnost či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí takto nedostatečné žádosti nepředstavuje porušení ústavních principů. Do tíživé životní i procesní situace se odsouzení dostávají vlastním zaviněním a nemohou legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží (nejistot), které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu (srov. např. usnesení ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1255/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3621/15). Ze všeho právě uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí se ve svých nejpodstatnějších závěrech od judikatury Ústavního soudu nikterak neodchyluje.
10. Obvodní soud i městský soud dospěly po posouzení věci k závěru, že u stěžovatele není splněna podmínka polepšení. To je věcí jejich uvážení, při kterém shledaly, že přestože se stěžovatel ve výkonu trestu odnětí svobody chová adekvátně, je potřeba, aby i nadále na něj působil spravedlivě uložený trest, a to s přihlédnutím k jeho náhledu na trestnou činnost a k tomu, že si dosud vytvořil podmínky k udělení toliko jediné kázeňské odměny, že je stále zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace, že nenastoupil do výkonu trestu řádně a musel být do něj dodán Policií České republiky, neboť po vynesení odsuzujícího rozsudku utekl mimo území České republiky, a že nebylo dostatečně prokázáno jeho tvrzení, že uložený peněžitý trest uhradil sám.
11. Z hlediska uvedených ústavních přístupů nelze tak nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel prozatím neprokazuje dostatečné polepšení a že další výkon trestu je v jeho případě potřebný a odůvodněný.
12. Obvodní soud i městský soud v řádných odůvodněních svých rozhodnutí zohlednily všechna pozitivní i negativní kritéria, která se následně pokusily vyvážit při rozhodnutí o polepšení stěžovatele a stanovení prognózy jeho budoucího života. Jejich úvahy nelze označit za projev libovůle, neboť se všemi kritérii pracují podle jejich ustáleného pojetí v judikatuře. Všechna tato kritéria pak aplikovaly na stěžovatelův konkrétní případ a dospěly k podloženému závěru, že ve stěžovatelově případě je riziko recidivy stále příliš velké.
13. Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadenému rozhodnutí městského soudu, neboť jeho závěry pokládá za racionální a obhajitelné. Ústavní soud neshledal, že by jeho postupem došlo k porušení základních práv (svobod) stěžovatele.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu