ECLI:CZ:US:2023:1.US.101.21.1
sp. zn. I. ÚS 101/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně stěžovatelky Sberbank CZ, a. s., v likvidaci, U Trezorky 921/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020 č. j. 29 Cdo 78/2016-541, Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015 č. j. 5 Cmo 432/2014-326, za účasti Mgr. Dana Schaffera, advokáta se sídlem Filipínského 1534/55, Brno, zastoupeného JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rovné zacházení (čl. 1 a čl. 3 Listiny) a práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 129 400 000,- Kč s příslušenstvím.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobce - Mgr. Dan Schaffer [dále jen "žalobce", resp. též "vedlejší účastník ad a)"] se po stěžovatelce (v řízení před soudy žalované), domáhal zaplacení výše označené částky, včetně příslušenství, neboť si u předchůdkyně stěžovatelky zřídil běžný účet, který používal jako tzv. úschovní pro účely advokátních úschov. Na základě dohody o depozitu uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce Svit, a. s., Zlín přijal do své úschovy 129 400 000,- Kč. Následně bylo konkursní řízení úpadce zrušeno. Soudní exekutorka JUDr. J. Studená, Exekutorský úřad v Přerově, vydala dne 18. 9. 2002 a 19. 9. 2002 pod sp. zn. 840/EXE/2002 v souvislosti s exekucí vedenou na majetek společnosti Svit, a. s., Zlín exekuční příkaz, na jehož základě byla z účtu vedeného u stěžovatelky odepsána částka 120 232 793,- Kč ve prospěch oprávněného BCP Praha a. s. a neodepsala exekučními příkazy identifikované částky z účtu vedeného u předchůdkyně stěžovatelky (Volksbank CZ, a.s.) na jméno žalobce. Na výše uvedený účet byly do advokátní úschovy vloženy finanční prostředky ve výši 129 400 000,- Kč dřívějším správcem konkursní podstaty úpadce Svit, a.s., Zlín, jako výtěžek zpeněžení majetkové podstaty úpadce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 č. j. 42 Cm 257/2006-203 žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud", resp. "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně jistiny pohledávky změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 129 400 000,- Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu (ohledně příslušenství pohledávky a závislého výroku o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud ve vztahu k jistině pohledávky konstatoval, že majitel účtu v souvislosti s uzavřenou smlouvou o vkladovém účtu nebo o běžném účtu má vůči bance pohledávku, aby peněžní prostředky z účtu u banky byly vyplaceny na základě jeho příkazu. Není významné, kdo převedl peněžní prostředky na účet, neboť pohledávku vůči bance má majitel účtu. Odvolací soud posoudil žalobou uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, neboť banka - stěžovatelka v předmětné věci postupovala v rozporu se zákonem (§303 a 304 a násl. o. s. ř. a §314a o. s. ř.), přičemž příčinná souvislost se vznikem škody je "evidentní". S odkazem na v předmětné věci aplikovaná ustanovení §303 odst. 1 a §303 o. s. ř., v tehdy platném znění, odvolací soud považoval za zásadní, aby se v případě prováděné exekuce vždy jednalo o účet povinného, případně pohledávku povinného vůči bance. Pokud je majitelem účtu osoba odlišná od povinného uvedeného v exekučním příkazu, nestane se tento majitel účtu osobou povinnou jen proto, že je v exekučním příkaze označeno jeho číslo účtu u peněžního ústavu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce v žádném z předmětných exekučních titulů nefiguroval jako povinný a na jeho účet vedený u stěžovatelky tedy nemohly být vedeny exekuce. Na všech exekučních příkazech byl jako povinný uveden Svit, a.s., Zlín. Stěžovatelka porušila povinnost uloženou jí v ust. §303 a násl o. s. ř. a §314a o. s. ř. (i exekuční příkaz), když provedla "exekuci" z účtu jiného, než povinného.
Odvolací soud dále zdůraznil, že ani v případě provedení exekuce přikázáním jiných peněžitých pohledávek nemohl být postižen účet žalobce vedený u stěžovatelky. V žádném z předmětných exekučních titulů nefiguroval coby povinný žalobce, ale Svit, a.s., Zlín. Banka obecně sice nemůže přezkoumávat správnost exekučního příkazu, má-li však vyhovět požadavku zákona, musí zkoumat realizovatelnost těchto exekučních příkazů. Ke kladnému závěru ohledně realizovatelnosti předmětných exekučních příkazů však nelze dospět.
Stěžovatelka podala proti prvnímu výroku rozsudku vrchního soudu dovolání a současně požádala o odložení jeho vykonatelnosti. Přípustnost dovolání vymezila stěžovatelka tak, že napadený výrok odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. V dovolání formulovala stěžovatelka osm právních otázek, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny, a současně namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po podrobné rekapitulaci stěžovatelkou nastolených právních otázek a s nimi spojenými stanovisky účastníků řízení dovolací soud shledal dovolání přípustným k řešení otázek stěžovatelkou uváděných pod č. 1 až 5, přičemž se zbývajícími otázkami se rozhodl vypořádat v rámci již přípustného dovolání.
Dovolací soud při řešení otázky povahy advokátní úschovy a peněžních prostředků na něm uložených konstatoval, že peníze uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, ale jejich vkladem se stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila. Oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků představuje jen pohledávku majitele účtu za bankou. Tentýž závěr platí i v případě, že jde o účet advokátní úschovy. Peněžní prostředky na úschovném účtu musí být po celou dobu separovány od jakýchkoli jiných peněz a advokát s nimi nemůže disponovat bez písemného souhlasu klienta.
Dovolací soud se dále zabýval otázkou úschovy peněz v souvislosti s exekucí a konstatoval, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§303 a násl. o. s. ř.), resp. přikázáním jiné peněžité pohledávky (§312 a násl. o. s. ř.) může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Příslušná banka realizací exekučního příkazu plní ze "svého", a to na náhradu dluhu majitele účtu. Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu zákon svěřuje peněžnímu ústavu (§307 o. s. ř.) a ten je také plně zodpovědný, že výkon provede tak, jak mu ukládá zákon. Je proto pouze na něm, aby posoudil, jestli podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu může být také výkon rozhodnutí proveden. V případě, že dospěje peněžní ústav k závěru, že výkon rozhodnutí nelze provést, oznámí to oprávněnému. Pohledávku z účtu u peněžního ústavu lze účinně postihnout nařízením výkonu rozhodnutí jen tehdy, pokud je povinný majitelem účtu, ohledně kterého byla pohledávka přikázána oprávněnému. Pokud však je majitelem účtu postiženého výkonem rozhodnutí někdo jiný než povinný, pohledávka nebyla oprávněnému účinně přikázána a oprávněnému nevzniklo ve vztahu k peněžním prostředkům na účtu tzv. úkojné právo.
Výše uvedenou problematiku dovolací soud shrnul tak, že není pochyb, že při výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu je peněžní ústav vždy povinen zkoumat, zda povinný je majitelem takového účtu. V případě, že tomu tak není, je nejen oprávněn, ale i povinen odmítnout plnění, jehož prostřednictvím by byla postižena pohledávka jiné osoby (jiného majitele účtu) než povinného.
K otázce č. 2 a k otázkám č. 3 až 5 dovolací soud uvedl, že jde o nárok založený smlouvou o běžném účtu. Tato skutečnost činí nadbytečným zkoumat formulované otázky v režimu odpovědnosti za škodu. K dalším otázkám dovolací soud doplnil, že i při kusém odůvodnění napadeného rozhodnutí nedospěl k závěru o jeho nepřezkoumatelnosti. Dovolání Nejvyšší soud zamítl podle ust. §243d písm. a) o. s. ř. neboť dospěl k závěru, že žalobcův nárok je po právu (tedy věcně správný).
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem Nejvyššího soudu, který její dovolání i s připojeným návrhem na odklad vykonatelnosti přidělil k řízení a rozhodnutí podle Rozvrhu práce Nejvyššího soudu (dále jen "RP") účinného ke dni předložení věci, senátu č. 29. Ten se specializuje na věci spadající do insolvenčního a konkurzního řízení, na věci směnečné a šekové a ve věcech agendy Nd. Tomuto senátu byla předmětná věc přidělena v rozporu s RP a také v rozporu s v dovolání vymezenými právními otázkami, které nemají žádnou souvislost se specializací senátu č. 29, přičemž těchto otázek se netýkalo ani rozhodnutí vrchního soudu. V postupu Nejvyššího soudu proto stěžovatelka spatřuje porušení práva na zákonného soudce a na spravedlivý proces.
Protože Nejvyšší soud dlouhodobě nerozhodoval o jejím návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu, podala stěžovatelka v této věci ústavní stížnost, o níž Ústavní soud rozhodl vyhovujícím nálezem ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16. Následně Nejvyšší soud návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 29 Cdo 78/2016-490 zamítl. Výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, neboť byla přesvědčena, že ve věci návrhu rozhodoval jiný, než zákonný soudce. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. IV. ÚS 3317/17 odmítl stížnost pro předčasnost.
Dovolací soud rozhodl o dovolání rozsudkem ze dne 3. 11. 2020 č. j. 29 Cdo 78/2016-541. V rozporu s přesvědčením stěžovatelky, že v předmětné věci nešlo a nejde o řešení otázek spadajících do insolvenčního, konkursního řízení, které nemají ani žádnou souvislost s právem směnečným či šekovým, ve věci rozhodli soudci senátu č. 29 Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud při přidělení věci podle platného RP porušil zásadu, že pro přidělení věci konkrétnímu soudnímu oddělení je rozhodný charakter (hmotněprávní, případně procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v předmětné věci při přidělení dovolání senátu č. 29 postupoval dovolací soud odlišně od dosavadní praxe (k tomu odkazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. II. ÚS 1589/13). Samotný RP neurčoval žádný klíč pro určení konkrétních soudců z celkových šesti soudců zařazených do soudního oddělení č. 29, čímž soudním funkcionářům ponechal nepřiměřenou diskreci pro přidělení věci konkrétním soudcům příslušného soudního oddělení.
Rozsudek dovolacího soudu byl podle stěžovatelky vydán v rozporu s právem na zákonného soudce, což představuje i porušení jejího práva na spravedlivý proces a na rovné zacházení. I když dovolací soud shledal dovolání přípustným a ztotožnil se s některými právními názory stěžovatelky, přesto dovolání jako nedůvodné zamítl, i když mu takový postup občanský soudní řád, v tehdy platném znění, neumožňoval.
Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl až po více než pěti letech, což představuje neodůvodněné průtahy dovolacího řízení. Stěžovatelkou v dovolání předloženými právními otázkami a otázkami řešenými vrchním soudem v napadeném rozsudku se dovolací soud zabýval jen okrajově, a jestliže shledal závěry odvolacího soudu o nároku z titulu odpovědnosti banky za škodu nesprávnými, měl jeho rozhodnutí zrušit, nikoli na základě svého nového posouzení potvrdit. Proto je jeho rozhodnutí překvapivé. Odkazy dovolacího soudu na vlastní judikaturu považuje stěžovatelka za nepřiléhavé, neboť se týkají odlišných skutkových okolností, resp. se zabývají odlišnou právní problematikou. Za této situace dovolací soud převzal úlohu soudu prvního stupně, neboť nárok vedlejšího účastníka nově právně kvalifikoval a posoudil jako důvodný.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že pokud převedla z účtu vedeného na jméno vedlejšího účastníka na základě exekučních příkazů soudních exekutorů na jimi označené účty finanční prostředky ve výši 129 400 000,- Kč, plnila tak jen exekučními příkazy jí uloženou povinnost.
IV
K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení ad a), který konstatoval, že stěžovatelka napadla sice jak předmětný rozsudek Nejvyššího soudu, tak i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, její argumentace k porušení základních práv a svobod však výhradně směřuje ke dvěma námitkám spojeným s rozhodnutím dovolacího soudu: nesprávné přidělení jí podaného dovolání senátu č. 29 Nejvyššího soudu a nesprávné rozhodnutí, spočívající v zamítnutí dovolání při současném konstatování nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Tato námitka však s ohledem na tehdy platný RP, Jednací řád a již dříve k této problematice zaujímané stanovisko dovolacího soudu, není relevantní ani důvodná.
Druhá námitka stěžovatelky je v rovině ústavního přezkumu bezcenná, spočívající v tvrzení o porušení jednoduchého práva. Závěrem vedlejší účastník zdůraznil, že právní názor dovolacího soudu zcela odpovídá právnímu názoru, který v předmětné věci trvale a dlouhodobě v průběhu řízení zaujímal sám, což bylo stěžovatelce velmi dobře známo. Ústavní stížnost vedlejší účastník považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.
Ústavní soud nezasílal vyjádření vedlejšího účastníka řízení k replice, neboť neobsahovalo žádné nové poznatky nebo skutečnosti, které již stěžovatelce nebyly známy v době sepisu ústavní stížnosti a nebyl proto důvod se jimi dále zabývat.
V
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
V ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení dva okruhy námitek.
První skupinu tvoří poukaz na porušení práva na zákonného soudce, které spočívá v jejím tvrzení, že ve věci jí podaného mimořádného opravného prostředku rozhodoval nesprávný senát Nejvyššího soudu, kterému věc podle obsahu v dovolání předestřených právních otázek nepříslušela. Stěžovatelka argumentuje obsahem dovolacích otázek, které se týkaly náhrady škody, advokátní úschovy, exekučního řízení a dalších otázek vztahujících se k problematice procesního práva, což však s působností senátu č. 29 tak, jak byla vymezena v rozvrhu práce na příslušný rok, nijak nesouvisí. Předestřené právní otázky souvisí s problematikou náhrady škody a exekučního řízení, na němž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1171/14) zastává názor, že pro civilní soudy je rozvrh práce jejich interním předpisem, který do jisté míry plní funkci lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce, přičemž i takový interní akt je třeba správně a adekvátně interpretovat právě s ohledem na smysl posuzované problematiky. Současně Ústavní soud respektuje skutečnost, že v soudní praxi správné přidělení věci podle rozvrhu práce konkrétního soudu může být někdy "hraničním problémem", závislým na odpovídajícím použití a výkladu hmotného práva, ovšem tam, kde je předmět sporu jasně vymezen, může pochybení v přidělení věci dosáhnout ústavněprávní intenzity spočívající v porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Základní smysl garance ochrany institutu zákonného soudce vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 232/95, v němž poukázal na skutečnost, že zmiňovaný institut na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc (obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 307/03). Podstata práva na zákonného soudce tak spočívá v tom, aby pro posouzení každého podání na soud byl příslušný jediný nezávislý soudce (resp. senát či kolegiální orgán) určený podle obecných, předem daných kritérií.
Příslušný RP v pravidlech pro přidělování věci uvádí, že "předseda kolegia prostřednictvím dozorčí úřednice kolegia přiděluje dovolací agendu jednotlivým senátům podle jejich působnosti. Pro přidělení věci jednotlivým senátům je určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena. Takovou může být podle okolností věci i otázka předběžná. (...) Věci přidělené příslušnému senátu přiděluje jeho jednotlivým členům řídící předseda senátu, přičemž dbá na rovnoměrné vytížení všech členů senátu. Je-li v senátu zařazen větší počet soudců než tři, složení senátu, který rozhodne přidělenou věc, není-li stanoveno RP jinak, určuje řídící předseda senátu. Způsob rozdělení věci musí být současně stanoven tak, aby byla zajištěna specializace soudců podle zvláštních předpisů."
Ústavní soud proto na základě výše vymezených kritérií zkoumal, zda Nejvyšší soud respektoval pravidla přidělování věcí stanovená v RP na rok podle nápadu dovolání stěžovatelky. Věc byla přidělena senátu č. 29, jehož členy tehdy byli soudci: JUDr. Petr Gemmel, JUDr. Zdeněk Krčmář, JUDr. Petr Šuk, JUDr. Jiří Zavázal a Mgr. Petr Polášek. Do působnosti tohoto senátu náleželo (mimo jiné) rozhodování o dovoláních ve věcech týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících, dále měl rozhodovat věci v řízeních o úschovách, k nimž je v prvním stupni příslušný krajský soud a věci vyvolané tímto řízením, spory o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla porušením povinnosti podat insolvenční návrh atd.
Ústavní soud se k námitce stěžovatelky na porušení jejího práva na zákonného soudce v souvislosti s přidělením jejího dovolání vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16 pouze v tom smyslu, že ji považuje za předčasnou, neboť daný procesní úkon představuje tzv. jiný zásah, který s ohledem na ostatní okolnosti předmětné věci nemůže být předmětem (samostatného) ústavněprávního přezkumu. K námitce o porušení práva na zákonného soudce se vyjádřil Ústavní soud rovněž v odmítavém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3317/17 se shodným odůvodněním, že touto námitkou se musí zabývat dovolací soud v dovolacím řízení o dovolání ve věci samé. V dosavadních ústavních stížnostech tak shledal Ústavní soud tuto námitku jako předčasnou, a proto nepřípustnou.
Nejvyšší soud se zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce a zdůraznil, že od počátku byl předmětný spor veden o režim nakládání s prostředky, které banka (stěžovatelka) odepsala z úschovního účtu vedlejšího účastníka ad a) po zrušení konkursu na majetek úpadce, které její tehdejší správce konkursní podstaty (coby zpeněžený výtěžek majetku úpadce) svěřil do advokátní úschovy v době trvání konkursu. Po zrušení konkursu byla věc k dalšímu řízení a rozhodování vrácena konkursnímu soudu. Dovolací soud zdůraznil, že jeho ustálená judikatura k výkladu zákona o konkursu a vyrovnání v době nápadu dokládala, že dojde-li ke zrušení konkursu na majetek úpadce na základě rozhodnutí odvolacího soudu, neznamená tato skutečnost automaticky přechod práva nakládat s výtěžkem zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce v době od zrušení konkursu do doby, než jej konkursní soud zprostí funkce. Dovolací soud konstatoval, že o působnosti oddělení č. 29 Nejvyššího soudu k předmětné věci nebyla od počátku žádná pochybnost, neboť konkurs vedený na majetek úpadce v době rozhodování dovolacího soudu stále probíhal, přičemž "konkursní souvislost" předmětné věci odpadla teprve poté, co dovolací soud v dovolacím řízení dospěl k závěru, že přisouzený nárok plyne ze smlouvy o běžném účtu.
K výše uvedenému je třeba dodat, že pokud by měl Nejvyšší soud za to, že jde o věc nespadající do specializace žádného z jeho senátů, přidělil by ji předseda Obchodního a občanskoprávního kolegia, což se však v předmětné věci nestalo. Z pravidel pro přidělování dovolací agendy jednotlivým senátům podle jejich působnosti je pak určující charakter (hmotněprávní, popř. procesněprávní kvalifikace) sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit nebo je za takovou v dovolání označena.
Z hlediska přidělení věci senátu č. 29 Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že věc byla přidělena podle povahy přidělené věci správně. Jak bylo ostatně uvedeno již výše, dovolání stěžovatelky napadlo rozhodnutí odvolacího soudu v řízení, které s insolvenčním řízením souviselo. Peněžní prostředky složil na běžný (úschovní) účet u stěžovatelky správce konkursní podstaty úpadce. Je třeba připomenout, že i když byl později konkurs vedený na majetek úpadce u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 K 40/2000 zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2002 č. j. 2 Ko 117/2001-705, spor o zaplacení částky 129 400 000,- Kč s příslušenstvím uložené do úschovy žalobcem na běžný (úschovní) účet u stěžovatelky s konkursem úzce souvisel, resp. jím byl v určitém ohledu vyvolán. Nelze souhlasit se stěžovatelkou rovněž v tom, že posouzení přípustnosti dovolání spojené s jí formulovanými právními otázkami, které se přímo konkursního řízení nedotýkají, neboť směřují ke konkrétním specifickým právním otázkám předmětné věci, musí být posuzovány izolovaně, bez ohledu na právní rámec jejich vzniku. Taková separace právních problémů jen na dílčí otázky by nepochybně vedla ke zkreslení celkového právního posouzení předmětné věci dovolacím soudem, který by na základě svých závěrů nemohl plnit zákonné povinnosti - sjednocovat judikaturu civilních soudů ve sporných otázkách a v neposlední řadě by vyloučil z rozhodování i specializované senáty dovolacího soudu. Dovolání stěžovatelky navíc nepředstavovalo od počátku posouzení "hraničního problému", který by vyvolal pochybnost o přidělení věci do senátu č. 29 Nejvyššího soudu.
V citovaném RP jsou stanovena pravidla pro přidělování věcí jednotlivým členům příslušného senátu, řídícím je předseda senátu. Je-li v senátu větší počet soudců než tři, složení senátu, který rozhodne přidělenou věc, není-li stanoveno RP jinak, určuje řídící předseda senátu. Vzhledem k tomu, že v senátu č. 29 bylo více soudců než tři, bylo pouze na řídícím předsedovi senátu, kterému z členů senátu věc přidělí a v jakém složení bude senát rozhodovat. O složení senátu byla stěžovatelka informována již dříve, v souvislosti s její žádostí o vysvětlení přidělení předmětné věci senátu č. 29.
Argumentace stěžovatelky se jeví ve světle výše uvedených skutečností neopodstatněná rovněž s ohledem na výsledek dovolacího řízení. Předmětný spor byl sice veden o náhradu škody, čemuž odpovídal i právní názor odvolacího soudu, ale výsledek právního posouzení věci dovolacím soudem byl odlišný. Zde by vyvstávala (poněkud absurdní) otázka, zda v případě, že dovolací soud posoudí předmětnou věc po právní stránce odlišně od právního závěru odvolacího soudu, by se takové dovolání ex post mělo vrátit (resp. by mělo být odebráno) k řízení a projednání k jinému příslušnému senátu dovolacího soudu. S ohledem na přísné důvody, které mohou vést ke změně již jednou pověřeného a jednajícího senátu dovolacího soudu, takové řešení výše nastíněného problému schůdné není.
K druhému okruhu námitek stěžovatelky je třeba uvést, že dovolací soud postupoval podle ust. §243d písm. a) o. s. ř., v tehdy platném znění, tj. dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Kritériem posouzení je zde nikoli důvodnost, resp. souladnost právního názoru odvolacího soudu s platnou judikaturou dovolacího soudu, ale věcná správnost napadeného výroku odvolacího soudu z hlediska žalobou uplatněného nároku.
Se stěžovatelkou nelze souhlasit v jejím tvrzení, že podle tehdy platného znění občanského soudního řádu měl dovolací soud povinnost napadený výrok odvolacího soudu zrušit, pokud dospěl k závěru, že právní posouzení předmětné věci je nesprávné. Dovolací soud zdůraznil, že věcná správnost napadeného rozhodnutí mu umožňuje zamítnout podané dovolání na základě jiné právní argumentace, než je ta, která je uvedena v napadeném rozhodnutí. K dané věci je třeba uvést, že dovolací soud se fakticky ztotožnil s právním posouzením věci předestřeným v průběhu řízení samotným žalobcem. Stěžovatelce byl dán prostor se k této právní argumentaci vyjádřit, a to i ve vztahu k jí zaslanému vyjádření se žalobce k dovolání stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka namítá, že dovolací soud se řádně nezabýval všemi v dovolání formulovanými otázkami, důvody, které dovolací soud k takovému postupu vedly, jsou poměrně podrobně vysvětleny v obsáhlém odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. V souvislosti s uvedenou námitkou je třeba připomenout, že dovolání stěžovatelky shledal dovolací soud přípustným v souvislosti se stěžovatelkou pěti formulovanými dovolacími otázkami, jimiž se v podrobném odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně zabýval a vypořádal.
K stěžovatelkou namítané nepřiměřené délce řízení před Nejvyšším soudem Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právům, Ústavnímu soudu nepřísluší v této věci vyslovit existenci průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/04)
Jak je zřejmé z obsahu napadených rozhodnutí, stěžovatelka nesouhlasila ani s právním názorem odvolacího soudu. V ústavní stížnosti však v souvislosti s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu žádnou ústavněprávní argumentaci neuvádí. Za této situace nemá Ústavní soud žádný relevantní důvod se rozhodnutím odvolacího soudu jakkoli zabývat, neboť právě nesprávné právní posouzení předmětné věci bylo důvodem přípustného dovolání.
VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu