ECLI:CZ:US:2023:1.US.1027.23.1
sp. zn. I. ÚS 1027/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Josefa Šofra, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Sokolská 270/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023 č. j. 29 Cdo 166/2023-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv, aniž by je blíže specifikoval, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a vrácení věci Okresnímu soudu v České Lípě.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v České Lípě uložil rozsudkem č. j. 51 C 195/2019-57 stěžovateli zaplatit žalobci částku 5 600 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Usnesením č. j. 51 C 195/2019-88 pak Okresní soud v České Lípě zamítl žalobu na obnovu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením č. j. 35 Co 143/2022-108 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 166/2023-199 odmítl pro objektivní nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tím, že byl odvolacím soudem nesprávně poučen, že může podat dovolání, došlo k porušení jeho práv. Zároveň však dále namítá, že v souvislosti s dalšími souvisejícími náklady se již nejedná o bagatelní spor, když částka přesahuje 50 000 Kč a jde o citelné porušení jeho práv jako laika. V ústavní stížnosti pak dále uvádí další skutečnosti týkající se věci samé.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením práva stěžovatele ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí stěžovateli podrobně vysvětlil, proč musí dovolání odmítnout, včetně odkazů na příslušnou judikaturu. S odkazem na ustálenou judikaturu zároveň Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí doplnil, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí o tom, že dovolání je přípustné.
Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v o. s. ř. není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. právě bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení (srov. např. usnesení I. ÚS 3514/19).
Na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Nesprávným poučením soudu o přípustnosti opravného prostředku tam, kde opravný prostředek není objektivně přípustný, však nemůže dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3514/19, nález sp. zn. II. ÚS 397/06).
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že se stěžovatel domnívá, že se v jeho věci již nejedná o tzv. bagatelní spor, neboť náklady, které stěžovateli vznikly v souvislosti s řízením, způsobují navýšení žalované částky. Náklady vzniklé v průběhu řízení však nejsou předmětem řízení, při posuzování, zda jde o bagatelní částku, se k nim tedy nepřihlíží. Podle §238 odst. 1 písm. h) navíc není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, jaká pochybení spatřuje v postupu a rozhodnutích soudů o žalobě na obnovu řízení. Jejich zrušení ostatně v ústavní stížnosti explicitně ani nenavrhuje.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Nad rámce uvedeného Ústavní soud konstatuje, že pokud stěžovatel v souvislosti s odmítnutím dovolání uvádí, že jde o citelné porušení jeho práv jako laika, nejde odhlédnout od toho, že byl stěžovatel v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, tedy osobou, která by měla znát právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu