ECLI:CZ:US:2023:1.US.1036.23.1
sp. zn. I. ÚS 1036/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Jahodové, zastoupené JUDr. Vladimírem Linhartem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3397/2022-192 ze dne 24. 1. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 118/2022-148 ze dne 13. 7. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a) Jiřího Kučery a b) Michala Kučery, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Lounech (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 9 C 187/2019-127 ze dne 4. 3. 2023 určil, že stěžovatelka je závětní dědičkou po zůstaviteli Josefu Černayovi, a to spoluvlastnického podílu o velikosti 2/3 na tam specifikovaných nemovitostech (výrok I); dále zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že jakožto závětní dědička nabyla po zůstaviteli Josefu Černayovi spoluvlastnický podíl o velikosti 2/3 na tam specifikovaných nemovitostech (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I tak, že se žaloba stěžovatelky zamítá (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka předně rekapituluje, že podstatou soudního řízení byla skutečnost, že po pravomocném skončení pozůstalostního řízení ve věci zůstavitele Josefa Černaye byla nalezena pozdější závěť zůstavitele (pro stěžovatelku příznivější), o které stěžovatelku ani jiné osoby neinformoval. Stěžovatelka pokládá za nesprávný právní názor vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu, podle kterého nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení jiného okruhu dědiců - naopak za jediný správný považuje závěr nalézacího soudu, že je na stěžovatelku nutné pohlížet jako na oprávněnou dědičku ve smyslu §189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních a že má právo se domáhat určení svého dědického práva. Nelze přitom akceptovat závěr, že by pravomocně skončené rozhodnutí pozůstalostního soudu mohlo zhojit právní stav, kdy bylo rozhodováno podle neplatné závěti a později nalezená závěť by zůstala bez naplnění.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady však v nyní posuzované věci nezjistil.
6. Argumentace stěžovatelky představuje pouze pokračující polemiku s právními závěry (především) odvolacího a Nejvyššího soudu v rovině podústavního práva, které učinily při posuzování toho, zda jí může svědčit naléhavý právní zájem na určení dědického práva, podala-li žalobu až po pravomocném skončení pozůstalostního řízení. Ústavní soud však považuje napadená rozhodnutí za řádně a logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočující ze zákonného rámce a nevykazující známky svévole, či dokonce libovůle - proto na ně v podrobnostech odkazuje.
7. Ústavní soud předně nespatřuje nic protiústavního na závěru odvolacího soudu, že stěžovatelka (ani nikdo jiný) nemůže mít naléhavý právní zájem na určení jiného okruhu dědiců, než jak vyplývá z pravomocného rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení, a že i kdyby její žalobě bylo vyhověno, nevedlo by to ke znovuotevření pozůstalostního řízení, protože by případné vyhovující rozhodnutí soudu nic nezměnilo na skutečnosti, že je zde pravomocné rozhodnutí okresního soudu o vypořádání pozůstalosti, jímž jsou všichni účastnici i orgány veřejné moci vázáni (srov. zejm. body 15 a 16 rozsudku odvolacího soudu). Uvedený závěr přitom odpovídá dikci §189 odst. 2 zákona o zvláštních řízení soudních.
8. Současně odvolací soud vyložil, že nově nalezená závěť zůstavitele po skončení pozůstalostního řízení představuje novou skutečnost, resp. nový důkaz jakožto důvod obnovy pozůstalostního řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve spojení s §1 odst. 3 zákona o zvláštních řízení soudních (viz bod 20 rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že stěžovatelka předestřeného procesního prostředku nevyužila (jak uvádí v ústavní stížnosti), nemůže mít vliv na úspěšnost její žaloby v tomto typu řízení.
9. V nyní posuzované věci tedy nejde o ústavně nepřípustnou situaci, kdy obecné soudy konstantně v nejrůznějších řízeních odmítají jednotlivcům poskytnout právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), aniž by z odůvodnění jejich nebo jimi odkazovaných rozhodnutí bylo zřejmé nebo alespoň obecně dovoditelné, jaké jiné právní prostředky mohou na ochranu svých tvrzených práv využít [viz bod 41 nálezu sp. zn. II. ÚS 2303/15 ze dne 18. 12. 2018 (N 202/91 SbNU 567) nebo bod 46 nálezu sp. zn. II. ÚS 4162/19 ze dne 19. 8. 2020 (N 167/101 SbNU 158)].
10. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, ničeho nenamítá, a ani Ústavní soud sám v něm nezjistil nic, co by odůvodňovalo jeho výjimečnou ingerenci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu