ECLI:CZ:US:2023:1.US.1059.23.1
sp. zn. I. ÚS 1059/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky LIPRACO, s. r. o., se sídlem v Mnichově Hradišti, Víta Nejedlého 919, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1684/2022-114 ze dne 14. 12. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 343/2021-73 ze dne 1. 12. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 14 C 22/2021-50 ze dne 15. 6. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se u civilních soudů vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení 29 193 440 Kč s příslušenstvím. Peněžní částku požadovala jako náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státu podle §5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Nesprávný úřední postup stěžovatelka spatřuje v posuzování žádosti o poskytnutí dotace v rámci operačního programu "Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost". Stěžovatelka v srpnu 2015 podala předběžnou žádost a v prosinci 2015 žádost o podporu; v březnu 2018 byl podle informačního dopisu vedlejší účastnice projekt vyřazen z evidence. Vedlejší účastnice se podle stěžovatelky při hodnocení žádosti o podporu neřídila předem stanovenými pravidly, dotaci stěžovatelce neposkytla, čímž stěžovatelce vznikla škoda.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nalézací soud předně dospěl k závěru, že na poskytnutí dotace není nárok ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Není-li na dotaci nárok, nelze se podle nalézacího soudu ani domáhat škody ve výši samotné dotace za nesprávný úřední postup v případě, že dotace není přiznána. Nalézací soud dále uvedl, že řízení o žádosti o podporu bylo skončeno tím, že stěžovatelce bylo vedlejší účastnicí sděleno, že žádosti nelze vyhovět z důvodu nedostatečného hodnocení (nedostatku bodů). Uvedené rozhodnutí vedlejší účastnice nicméně nebylo zrušeno a stěžovatelka se proti němu nebránila v rámci soudního přezkumu. Za uvedené situace podle nalézacího soudu odpovědnost státu nemohla vyplývat z nesprávného úředního postupu, ale pouze z nezákonného rozhodnutí, v jehož rámci byl proces hodnocení žádosti o dotaci obsažen. Jelikož konečné rozhodnutí zrušeno nebylo, odpovědnost státu dána není.
4. Městský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako věcně správné ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné ústavní stížností napadeným usnesením.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že splnila veškeré podmínky pro přiznání dotace, a dotace jí proto měla být přiznána. Obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky, protože věcně nepřezkoumaly, jak příslušné ministerstvo žádost stěžovatelky o dotaci hodnotilo (jak přidělovalo body potřebné k získání dotace). Podle stěžovatelky ve věci nebylo vydáno žádné meritorní rozhodnutí, tudíž jí nezbývalo, než brojit proti nesprávnému úřednímu postupu, tj. procesu hodnocení žádosti (citovaná judikatura Nejvyššího soudu je proto nepřiléhavá); v tomto smyslu ji poučila sama vedlejší účastnice. Stěžovatelka dále uvádí, že žalovaná částka není totožná s výši požadované dotace; stěžovatelka odmítla jinou dotaci a byla následně nucena vynaložit vlastní prostředky, čímž ji vznikla škoda, kterou řádně vyčíslila. Obecné soudy podle stěžovatelky řádně nezkoumaly kritéria pro přiznání nároku na náhradu škody (jednání, následek a příčinnou souvislost), nýbrž pouze dospěly k závěru, že na dotaci není nárok. Obecné soudy podle stěžovatelky v rozporu s východisky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 109/77 SbNU 577; 177/2015 Sb.) odmítly posuzovat arbitrární a svévolný postup poskytovatele dotace, čímž stěžovatelce odepřely přístup ke spravedlnosti. Stěžovatelka konečně namítá, že všechna napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s §153 odst. 1 občanského soudního řádu. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi tvrzenými skutečnostmi a neprovedly veškeré navrhované důkazní prostředky týkající se nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice; napadená rozhodnutí jsou proto podle stěžovatelky nepřezkoumatelná.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vychází z předpokladu, že v jejím řízení o žádosti o podporu nebylo vydáno žádné meritorní rozhodnutí (viz body 6.5 a 6.6 ústavní stížnosti); konkrétně namítá, že korespondenci, kterou jí bylo vedlejší účastnicí sděleno, že jí dotace nebyla přiznána, nebylo možné jako rozhodnutí napadat ani v rozkladovém řízení, ani ve správním soudnictví (bod 7.9 ústavní stížností). Právě uvedené východisko však pomíjí klíčovou podstatu napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. Obecné soudy stěžovatelce srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily, že nesprávný úřední postup nemohl v případě stěžovatelky představovat předpoklad náhrady škody způsobené státem, jelikož v její věci meritorní zamítavé rozhodnutí materiálně formálně vydáno bylo, a proto by se stěžovatelka po státu mohla domáhat náhrady škody pouze za nezákonné rozhodnutí. Uvedený závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že výluka soudního přezkumu se vztahuje pouze na pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dotace (srov. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14; rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 83/2014-46 ze dne 30. 9. 2015; či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 161/2018-40 ze dne 25. 10. 2018, ze kterého jasně vyplývá, že vyrozumění o neposkytnutí dotace je po materiální stránce správním rozhodnutím, proti kterému je přípustné podat opravný prostředek, případně brojit ve správním soudnictví).
10. Obecné soudy tedy stěžovatelce v přístupu k soudu nezabránily, pouze dospěly k ústavně konformnímu závěru, že stěžovatelka nemohla "obcházet" zákonné postupy cestou žaloby na náhradu škody za nesprávný úřední postup, nebrojila-li proti nepřiznání dotace nejprve v rámci správního soudnictví. Zjevně neopodstatněná je námitka stěžovatelky, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly jejími tvrzeními a důkazními návrhy týkajícími se tvrzeného nesprávného úředního postupu - jejich provedení by s ohledem na nosný důvod napadených rozhodnutí zjevně nebylo efektivní, jak ostatně uvedly samy obecné soudy (viz bod 18 rozsudku odvolacího soudu).
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu