ECLI:CZ:US:2023:1.US.1064.23.1
sp. zn. I. ÚS 1064/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Pohla, zastoupeného Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou, sídlem Školská 694/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2023 č. j. 26 Cdo 2905/2022-227, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2022 č. j. 11 Co 281/2021-200 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 24. června 2021 č. j. 112 C 73/2020-163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Heimstaden Czech s. r. o., sídlem Gregorova 2582/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 112 C 73/2020 se podává, že stěžovatel je nájemcem bytu v domě, který vlastní vedlejší účastnice (dále jen "první žalovaná") jako právní nástupkyně podniku Ostravsko-karvinských dolů. Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že uvedený dům je ve vlastnictví státu, resp. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "druhá žalovaná"). Stěžovatel v žalobě uvedl, že hodlal po změně společenských poměrů v roce 1989 byt (jako dříve tzv. podnikový byt podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) odkoupit za zvýhodněnou cenu podle tehdejších předpisů. K převodu však nikdy nedošlo, protože bytový fond podniku Ostravsko-karvinských dolů byl při transformaci převeden na různé akciové společnosti, ve kterých stát držel do roku 2004 akcie. Stalo se tak však v rozporu s §14 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého tyto byty nelze převést na nikoho jiného než stát nebo jejich dosavadní uživatele.
3. Okresní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, protože shledal chybějící naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k domu. Nebylo prokázáno, že nyní reálně hrozí uskutečnění prodeje bytu; první žalovaná to popřela a druhá žalovaná se nepovažuje za vlastníka a nehodlá vlastnické právo vykonávat, protože pokládá převod bytového fondu podniku Ostravsko-karvinských dolů za souladný se zákonem. Byl-li by stěžovatel opomenut s předkupním právem, má možnost se u soudu domáhat realizace tohoto práva, kde by se okolnosti transformace zkoumaly jako předběžná otázka. Stěžovatel přitom po celou dobu akceptoval u bytu (domu) vlastnictví první žalované. Stěžovatel operuje se skutečnostmi, které jsou nejisté. I stát musí v soukromoprávních vztazích, tedy také mezi nájemcem a pronajímatelem, postupovat s péčí řádného hospodáře a domáhat se úhrady nájemného v obvyklé výši, jak to činí jiní pronajímatelé. Žádné právo stěžovatele není ohroženo.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu, protože se s jeho hodnocením absence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení ztotožnil.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl následné dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Závěry soudů nižších stupňů o nedostatečném naléhavém právním zájmu stěžovatele odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zpravidla nebude dán naléhavý právní zájem u žaloby na určení, má-li požadované určení povahu předběžné otázky a neřeší-li taková předběžná otázka celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva, tedy neodstraní-li se jejím vyřešením stav ohrožení práva nebo nejistota v jeho právním postavení. V nyní posuzované věci by se stěžovatel na základě určení nestal vlastníkem věci a ani by mu bez dalšího nevzniklo předkupní právo k ní. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že druhá žalovaná sama navrhuje zamítnutí žaloby, a tedy svého práva se nedomáhá. Jde rovněž o okolnosti, které se odehrály v relativně dávné minulosti. Řešením sporu nebude postaveno najisto, že mezi stěžovatelem a první žalovanou existuje nájemní vztah určitého obsahu, ani zda stěžovateli svědčí předkupní právo na odkup bytu z (privatizační) smlouvy z roku 2004 uzavřené mezi Fondem národního majetku a právní předchůdkyní první žalované.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že jej zástupci obchodních společností OKD, a. s., a Karbon Invest, a. s., jako právních nástupkyň podniku Ostravsko-karvinských dolů opakovaně ujišťovali, že byt, který užívá, mu bude za zvýhodněných podmínek převeden do vlastnictví, tedy že jej bude moci koupit. To se však nestalo a stěžovatel se cítí okolnostmi transformace podniku Ostravsko-karvinských dolů podveden. Situace je nyní neúnosná, nájemné je příliš vysoké. Stěžovatel vysvětluje, že žaloba se opírala primárně o tvrzené porušení §14 zákona č. 52/1966 Sb., podle kterého uvedený byt nemůže nabýt nikdo jiný než stát, nebo stěžovatel. Žaloba v nyní posuzované věci je přitom jediným prostředkem ochrany práv stěžovatele, protože žaloba na plnění nepřipadá v úvahu, představuje-li uvedené ustanovení tzv. ustanovení blokační. Nejde o právo stěžovatele nemovitou věc nabýt, nýbrž o jeho legitimní očekávání, aby vlastníkem nebyl podle §14 zákona č. 52/1966 Sb. nikdo jiný než stát či on sám. Je nutné postavit najisto, zda stěžovateli svědčí právo přednostního odkupu bytové jednotky v bytovém domě specifikované v privatizační smlouvě z roku 2004.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že se v jeho právní sféře konkrétně projeví, zda užívá byt ve vlastnictví státu, či osoby soukromého práva - obchodní společnosti. Stěžovatel by se při užívání bytu ve vlastnictví státu mohl domáhat snížení či odpuštění nájmu ze sociálních či humanitárních důvodů a mohlo by mu být vyhověno. To rovněž značí, že existuje naléhavý právní zájem na určení, kdo je vlastníkem domu či bytu. Nadto stěžovatel reaguje na tvrzení Nejvyššího soudu, že jde o okolnosti z dávné minulosti; stěžovatel podal žalobu ihned poté, co se dozvěděl, že právní nástupci podniku Ostravsko-karvinských dolů své sliby o převodu vlastnictví k bytům nesplní. Nikdo přitom nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání a obecné soudy běžně rozhodují o věcech majících původ v 90. letech 20. století, například o církevních restitucích. Zde rovněž stěžovatel spatřuje paralelu, kterou obecné soudy přehlédly; podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rovněž nebylo možné určité pozemky převádět jiným osobám. Jde proto rovněž o tzv. blokační ustanovení, ze kterého srovnatelně plyne legitimní očekávání jako konkrétní majetkové právo. Poskytují-li soudy u jednoho ustanovení náležitou ochranu, a u jiného, které je svou povahu obdobné, nikoli, jde o porušení principu rovnosti.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal návrh k vyjádření Nejvyššímu soudu, krajskému soudu a okresnímu soudu jako účastníkům řízení, jakož i první žalované a druhé žalované, kterým naleželo postavení vedlejších účastnic řízení o ústavní stížnosti.
9. Nejvyšší soud, krajský soud i okresní soud shodně ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. První žalovaná ve vyjádření uvedla, že k porušení práva na soudní ochranu stěžovatele nedošlo, protože se mu v řízení dostalo náležitého procesního prostoru. Není pravdou, že obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli diskriminačně, protože mu nepřiznaly obdobné postavení jako obmyšleným osobám podle §29 zákona o půdě. Stěžovatel nemovitou věc, o kterou jde, nikdy nevlastnil, a ani to netvrdí. Nedošlo k odnětí jeho věci. Nesrozumitelná jsou tvrzení stěžovatele o možném zneužití práva druhou žalovanou.
11. Druhá žalovaná se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila. Vzhledem k tomu, že byla poučena, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejší účastnice vzdává, nebylo s ní v posuzované věci nadále jednáno.
12. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice zopakoval, že určovací žaloba v dané věci je jediným prostředkem k ochraně jeho práv vyplývajících z §14 zákona č. 52/1966 Sb. Zamítnutí žaloby je projevem bezdůvodného odepření soudní ochrany. Dále stěžovatel tvrdí, že jeho argumentace nesměřovala ke srovnání jeho postavení jako osoby oprávněné podle §29 zákona o půdě. Jde však shodně o legitimní očekávání, že s majetkem nebude určitým způsobem nakládáno. Oprávněné osoby podle uvedeného ustanovení mohou podat žalobu o určení vlastnického práva státu s tím, že k převodu nebo přechodu těchto práv došlo v rozporu právě s tzv. blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, což však u obdobného §14 zákona č. 52/1966 Sb. v důsledku napadených rozhodnutí neplatí. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že zneužití práv druhou žalovanou spatřuje v nerespektování zákonného omezení státu jako vlastníka nemovité věci, převedla-li protiprávně vlastnické právo na právní předchůdkyni první žalované.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Námitky stěžovatele směřují proti posouzení nedostatku naléhavého právního zájmu obecnými soudy u jeho určovací žaloby jako nosného důvodu pro její zamítnutí. Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti shledal porušení ústavně zaručených práv obecnými soudy při posuzování problematiky naléhavého právního zájmu u určovacích žalob. V minulosti v tomto směru označil za tzv. kvalifikované vady například, interpretovaly-li obecné soudy daný institut v rozporu s jeho smyslem a účelem [viz nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 (N 118/86 SbNU 53)], nevypořádaly-li se dostatečně s tvrzeními žalobce a nezkoumaly podmínky jeho uplatnění podle okolností dané konkrétní věci [nález ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3245/16 (N 198/87 SbNU 243)] či vycházely-li při rozhodování z domnělého právního zájmu, který žalobce v určovací žalobě nevymezil [nález ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 3926/16 (N 108/94 SbNU 311)].
16. Co do ústavně konformního výkladu pojmu naléhavého právního zájmu Ústavní soud v obecné rovině ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.) uvedl s odkazem na historický vývoj doktríny, že "[ž]aloba na určení práva ... byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní ... - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití... . Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův ... naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn."
17. Ústavní soud tehdy rovněž přijal premisu, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, bylo-li by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) buď ohroženo právo žalobce, nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě."
18. V nyní posuzované věci se argumentace stěžovatele ustálila v tvrzení, že při postupných převodech akcií právních nástupců Ostravsko-karvinských dolů a souvisejících transakcích s bytovým fondem došlo k porušení §14 zákona č. 52/1966 Sb., podle jehož odstavce 1 platilo, že "[b]yt v domě, který je ve vlastnictví státu, může občan nabýt koupí. Byty, které jsou užívány na základě práva osobního užívání bytu, mohou nabýt jen jejich uživatelé." Stěžovatel v řízení před okresním soudem v podání označeném jako "Souhrnné vyjádření žalobce" výslovně uvedl, že "netvrdí a nikdy netvrdil, že mu měl být byt předem nabídnut k odkupu, tj. že by mu jako uživateli bytu v r. 1991 svědčilo předkupní právo. V daném případě totiž nejde o porušení předkupního práva, ale ... povinnosti nepřevést byt na kohokoliv jiného než uživatele ..." (viz č. l. 128). V ústavní stížnosti pak stěžovatel zdůrazňuje, že z uvedeného ustanovení nedovozuje, že by se on sám "měl stát vlastníkem nemovitosti (bytu)", nýbrž "že se vlastníkem nestane nikdo jiný než stát nebo stěžovatel" (srov. bod 31 ústavní stížnosti). Tvrzení stěžovatele o jeho naléhavém právním zájmu se pak v průběhu řízení ustálilo v tom, že 1) je rozdíl, zda užívaný byt vlastní obchodní společnost nebo stát, a že 2) je nutné odstranit jeho nejistotu co do existence jeho předkupního práva (z privatizační smlouvy z roku 2004).
19. Pro Ústavní soud je v prvé řadě významné, že obecné soudy se zaměřily na to, zda se v důsledku stěžovatelem požadovaného rozhodnutí může nějakým způsobem změnit jeho právní postavení. S argumentací stěžovatele se pak náležitě vypořádaly, a to v duchu shora vymezeného ustáleně chápaného smyslu a účelu naléhavého právního zájmu u určovacích žalob. Podle obecných soudů přitom nejsou práva stěžovatele jako nájemce nijak ohrožena. Současně platí, že má-li stěžovatel za to, že byl opomenut s předkupním právem, má možnost se žalobou domáhat realizace předkupního práva. Sám však uvádí, že taková situace nenastala.
20. Tvrdí-li stěžovatel, že stát má coby pronajímatel vůči nájemci ve srovnání s obchodní společností jiná práva a povinnosti podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je sice pravdou, že uvedený zákon upravuje instituty jako "odpuštění nájmu" z humanitárních důvodů (§27 odst. 3) či prominutí dluhu ze sociálních důvodů (§34 odst. 1). To však neznamená, že by stěžovatel bez dalšího měl nárok na uzavření smlouvy obdobného obsahu či tato práva přímo z uvedeného zákona vyplývala. To ostatně uvedl již okresní soud v napadeném rozsudku a v obdobném duchu argumentoval i Nejvyšší soud.
21. Obecné soudy se podle Ústavního soudu náležitě vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že je nejistá existence jeho předkupního práva k bytu, který užívá. Jak bylo uvedeno, stěžovatel sám výslovně popřel, že byl opomenut s realizací předkupního práva, které přitom dovozuje (výslovně) z privatizační smlouvy z roku 2004. Z argumentace stěžovatele vskutku není zřejmé, jak zde konkrétně souvisí okolnosti (tvrzeného) porušení §14 zákona č. 52/1966 Sb. při vložení bytového fondu do právní nástupkyně Ostravsko-karvinských dolů v roce 1991 s obsahem tvrzeného závazku první žalované jako současné vlastnice domu vůči stěžovateli vzniklého v roce 2004 k přednostnímu prodeji bytu.
22. Ústavní soud samozřejmě rozumí tomu, že stěžovatel se podle svých slov "cítí podveden" celou transformací majetku Ostravsko-karvinských dolů, protože očekával, že byt za zvýhodněných podmínek odkoupí, avšak jeho žalobní tvrzení jsou ve vzájemném logickém rozporu. Potenciální neplatnost celého "transformačního procesu" by tím spíše vedla k tomu, že první žalovaná žádný závazek nabídnout stěžovateli byt ke koupi nemá, protože by nebyla vlastnicí domu. Dalo-li by se dovodit, že stěžovatel původ svého předkupního práva spatřuje přímo v §14 téhož zákona (jako vůči státu), pak jediným východiskem je tvrzení, že byl s uplatněním předkupního práva opomenut, protože vlastníkem domu již je skutečně někdo jiný než stát. To však stěžovatel sám popírá. Nadto by za této situace šlo tím spíše o chybějící naléhavý právní zájem, protože by určovací žaloba již neplnila svoji preventivní funkci.
23. Žádná z žalobou uvažovaných situací tak skutečně nemůže vést k tomu, aby se stěžovatel bez dalšího stal vlastníkem domu (či dokonce potenciálně vzniklého bytu), ani vyjasnění jeho vzájemných práv a povinností mezi ním jako nájemcem a první žalovanou jako současnou vlastnicí bytového domu a pronajímatelkou. Nejde proto o neopodstatněné bezdůvodné odepření soudní ochrany; obecné soudy shledaly, že jím tvrzená neplatnost smlouvy či smluv se nijak nemůže projevit v jeho právní sféře tak, jak tvrdí v žalobě, tedy v souladu s ustáleným chápáním smyslu a účelu určovací žaloby.
24. Nepřiléhavá je rovněž argumentace stěžovatele obdobnými účinky "blokačního ustanovení" §29 zákona č. 229/1991 Sb., které měly obecné soudy opomenout. Smyslem daného ustanovení podle nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; č. 242/2010 Sb.) není toliko samotná "blokace" určité části státního majetku, tedy například snaha o zachování určitého majetkového statu quo. Podstatu uvedeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem sloužilo toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona. Uvedené ustanovení tedy sloužilo k ochraně legitimního očekávání církví a náboženských společností, že se odčiní vůči nim spáchaná historická křivda.
25. Takové podstatné okolnosti přitom v nyní posuzované věci chybí. Stěžovatel není tím, u nějž se zákonodárce zavázal odčinit jemu způsobenou historickou křivdu. K tomu lze dodat, že z celého kontextu žaloby stěžovatele a jeho tvrzení vyplývá, že svůj nynější návrh opírá spíše o zájem veřejný (směřující k objasnění okolností privatizace státního majetku po roce 1989) nežli o dotčení jeho konkrétních majetkových (či jiných soukromých) práv, k čemuž mimo jiné měly směřovat právě restituce. Žaloba na určení, kterou stěžovatel zastoupen advokátem nyní zvolil, však není žalobou ve veřejném zájmu (srov. mimo jiné např. bod 14 usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3305/15). Lze proto uzavřít, že obecné soudy se náležitě vypořádaly se všemi rozhodnými aspekty tvrzenými v žalobě, a jejich rozhodnutí tak lze akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
26. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu