ECLI:CZ:US:2023:1.US.1076.23.1
sp. zn. I. ÚS 1076/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti jmt insol, v. o. s., insolvenční správkyně dlužníka Davida Feriho, sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Josefem Janíkem, advokátem, sídlem Riegrova 360/13, Brandýs nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. KSPH 62 INS 17786/2021, 29 NSČR 6/2023-B-31, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2022 č. j. KSPH 62 INS 17786/2021, 6 VSPH 1340/2022-B-22 a výroku III. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2022 č. j. KSPH 62 INS 17786/2021-B-17, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Davida Feriho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a svého ústavně zaručeného práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozhodnutím mimo jiné zrušil schválené oddlužení vedlejšího účastníka jako insolvenčního dlužníka, insolvenční řízení zastavil a ve výroku III. stěžovatelce jako insolvenční správkyni vedlejšího účastníka přiznal odměnu ve výši 12 100 Kč. Celková odměna stěžovatelky sestávala mimo jiné z odměny insolvenční správkyně ve výši 10 890 Kč (9 000 Kč a daň z přidané hodnoty) a z odměny za přezkum přihlášených pohledávek podle §38 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 210 Kč za přezkum pohledávek čtyř věřitelů (čtyřikrát 250 Kč a daň z přidané hodnoty). Podle krajského soudu s odkazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nebylo spravedlivé vycházet u výpočtu této části odměny z počtu přezkoumaných přihlášek (tedy pěti), protože jeden věřitel může přihlásit více pohledávek na jednom formuláři.
2. Vrchní soud k odvolání stěžovatelky v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu ve výroku III. potvrdil napadeným usnesením. Vrchní soud shledal, že výpočet odměny stěžovatelky provedený krajským soudem je správný, protože formulář přihlášky věřitele co do počtu pohledávek nijak neomezuje a nic mu nebrání v jedné přihlášce přihlásit více pohledávek a přihlášku takto i doplňovat. Není tak důvod činit rozdíl mezi situací, kdy věřitel přihlásí své pohledávky jako dílčí pohledávky na jednom formuláři, či na několika formulářích několik samostatných pohledávek. Opačný závěr by odporoval úmyslu zákonodárce, který vycházel z institutu přihlášky pohledávky, protože by insolvenční správce byl oprávněn úspěšně nárokovat odměnu i z dílčích pohledávek. Vrchní soud účastníky řízení poučil, že proti napadenému usnesení lze podat dovolání za podmínek §237 o. s. ř.
3. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, protože směřovalo proti rozhodnutí o tzv. bagatelním peněžitém plnění podle §238 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že její odměna za přezkum přihlášených pohledávek je nepřiměřeně nízká. Je si sice vědoma judikatury vrchního soudu, ze které obecné soudy v nyní posuzované věci vychází, avšak nesouhlasí s ní a považuje ji za rozporou se zákonem. Poukazuje na to, že podle §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. náleží insolvenčnímu správci odměna za každou přezkoumanou přihlášku. Obecné soudy však stěžovatelce přiznaly odměnu za počet přihlášených věřitelů, tedy v rozporu s uvedeným. Věřitel při přihlášení více přihlášek ve svém důsledku přidělává insolvenčnímu správci práci, protože je třeba zakládat pro každou přihlášku samostatný spis. To se projevuje dále také u výzev k opravě či doplnění přihlášky, kdy je třeba vyhotovit zvlášť výzvu pro každou přihlášku. Ad absurdum, všechny přihlášky přihlášené organizačními složkami státu mají společného věřitele, a proto by insolvenčnímu správci podle výkladu zastávaného vrchním soudem náležela odměna pouze za jednoho věřitele, což je zřejmý nesmysl. Kromě toho, od přijetí insolvenčního zákona se odměna insolvenčních správců nezměnila, přestože kumulovaná inflace činí 39 %. Stěžovatelka si je vědoma tzv. bagatelnosti své věci, avšak poukazuje na to, že se věc týká všech 419 insolvenčních správců a cca 20 000 insolvenčních řízení, kde se úpadek řeší oddlužením.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
2. Ústavní stížnost byla rovněž podána včas, a to v celém rozsahu. Nejvyšší soud sice napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako tzv. nepřípustné ze zákona, což znamená, že stěžovatelkou podané dovolání nebylo opravným prostředkem, který stěžovatelka byla ve smyslu subsidiarity ústavní stížnosti povinna vyčerpat, a proto by se lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím počítala již od doručení napadeného usnesení vrchního soudu. Stěžovatelka však při podání dovolání vycházela z nesprávného poučení vrchního soudu. Za takové situace se lhůta k podání ústavní stížnosti počítá od okamžiku doručení rozhodnutí o dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak byla u všech napadených rozhodnutí zachována a Ústavnímu soudu nebrání, aby se všemi v záhlaví uvedenými rozhodnutími zabýval meritorně [viz obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223), body 20 a 21 nálezu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269) či bod 37 nálezu ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Ústavní stížnost směřuje (zejména) proti rozhodnutím o nákladech řízení v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
3. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka by měla být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadenými rozhodnutími podstatně dotčena na svých majetkových právech. Jak se ostatně podává z napadených rozhodnutí, stěžovatelka se ve svém důsledku domáhá zvýšení odměny za přezkum přihlášených pohledávek z celkem 1 210 Kč na celkem 1 512,50 Kč. Jde tedy o částku v řádu stokorun. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního. Věc se ostatně týká nákladů řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)]. Stěžovatelce sice lze přisvědčit, že řešení věci by se mohlo případně dotknout všech insolvenčních správců, avšak tato úvaha samostatně pro úspěch ústavní stížnosti rozhodná není. Pro Ústavní soud je klíčové, že se obecné soudy s argumentací stěžovatelky v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly a jejich výklad podústavního práva v její věci nevykazuje tzv. kvalifikované vady.
4. Výklad zastávaný vrchním soudem je logický, srozumitelně odůvodněný a nepředstavuje exces. Vychází ze smyslu právní úpravy a sleduje legitimní zájem na hledání spravedlivého řešení otázky nákladů insolvenčního správce tak, aby jejich výše nebyla nepřiměřená okolnostem věci. Tvrzení stěžovatelky o absurdních důsledcích výkladu zastávaného obecnými soudy je spekulativní. V nyní posuzované věci není výše odměny zjevně nepřiměřená skutečně vynaloženému úsilí stěžovatelky, jde-li ve svém důsledku o to, zda obdrží odměnu za čtyři, nebo za pět "úkonů" v hodnotě stokorun. Ústavní soud v obecné rovině nepopírá argumentaci stěžovatelky, že se v některých situacích může jevit určitý ustáleně judikovaný výklad jako neudržitelný. Nyní posuzovaná věc však takovou není. Obecné soudy mají povinnost zabývat se věcí s ohledem na okolnosti konkrétní věci, což zde neporušily. Ani Ústavní soud okolnosti nyní posuzované věci přehlížet nemůže. Určení výše odměny stěžovatelky obecnými soudy proto nepředstavuje jejich tzv. kvalifikované pochybení.
5. Jde-li konečně o napadené usnesení Nejvyššího soudu, proti němu stěžovatelka žádnou argumentaci neuplatňuje. Podstatou věci je výše její odměny. Nejvyšší soud ostatně neučinil nic jiného, než že podřadil dovoláním napadené rozhodnutí pod jednu ze situací předpokládaných v §238 odst. 1 o. s. ř. Ani zde proto Ústavní soud žádné tzv. kvalifikované pochybení neshledal.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu