ECLI:CZ:US:2023:1.US.1140.23.1
sp. zn. I. ÚS 1140/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem se sídlem v Praze 3, Příběnická 939/20, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3347/2022-344 ze dne 21. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako "nalézací soud") žalobu na obnovu řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu tam specifikované nemovitosti vedeného u nalézacího soudu pod sp. zn. 25 C 169/2017, kterou odůvodnil tím, že Ústavní soud ve věci týchž účastníků vedené pod sp. zn. 20 C 109/2013 (o vyklizení předmětné nemovitosti) vydal dne 15. 2. 2021 pod sp. zn. II. ÚS 3314/20 nález (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), v němž dospěl oproti předchozím rozhodnutím vydaným v tomto řízení k závěru o platnosti nájemní smlouvy. Nalézací soud usnesením č. j. 25 C 169/2017-197 ze dne 7. 10. 2021 žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 19 Co 161/2022-293 ze dne 15. 6. 2022 usnesení nalézacího soudu potvrdil. K dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se mění usnesení nalézacího soudu tak, že se povoluje obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 25 C 169/2017.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně podrobně rekapituluje skutkový a procesní vývoj věci a následně předkládá právní rozbor rozhodnutí o povolení obnovy řízení. Při hodnocení podmínek obnovy řízení je třeba postupovat restriktivně; navíc má tento institut sloužit jako náprava vad skutkových zjištění, nikoli omezovat volnost soudu při právním posouzení určité skutečnosti. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není dostatečně odůvodněno. Nejvyšší soud sice vyjmenoval řadu judikatury, nezmiňuje však, jaké závěry z této judikatury plynou a jakým způsobem má tato judikatura souviset s posuzovaným případem. Z odůvodnění napadeného usnesení nelze zjistit, proč by nález Ústavního soudu měl být rozhodnutím ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Naopak z judikatury přímo citované Nejvyšším soudem a případně i z další ustálené judikatury plyne naprostý opak, jak stěžovatel v ústavní stížností zevrubně rozebírá. Chtěl-li se Nejvyšší soud od ustálené judikatury odchýlit, měl své rozhodnutí řádně odůvodnit. Dovodil-li Nejvyšší soud, že nálezy Ústavního soudu, které v jiné věci odlišně posuzují předběžnou otázku, dochází tím k naprosté změně v chápání závaznosti jeho rozhodnutí, neboť jim v takovém případě dává precedenční závaznost. Závaznost nálezů Ústavního soudu se podle stěžovatele navíc vztahuje k výrokové části daných nálezů, nikoliv k jejich odůvodnění.
4. Stěžovatel spolu s ústavní stížností navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení, neboť v opačném případě budou účastníkům v obnovovaném řízení vznikat náklady, zejména pak náklady právního zastoupení, jež se mohou ukázat jako neúčelné. Současně stěžovatel navrhuje, aby mu byly ze strany státu zcela zaplaceny náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, neboť to odůvodňují jeho osobní a majetkové poměry (je s ním aktuálně vedeno insolvenční řízení, v jehož rámci bylo rozhodnuto o povolení oddlužení).
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůvodnil, že v dané věci odvolací soud původním řízení dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy jako předběžné otázky, přitom posouzení otázky (ne)platnosti nájemní smlouvy bylo rozhodné pro výsledek sporu. Jestliže následně vydaný nález Ústavního soudu tuto předběžnou otázku vyřešil jinak (tedy, že nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky je platná), je tento nález oním "rozhodnutím", na které míří §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a které je v dané věci důvodem pro obnovu řízení. Zároveň předmětný nález může podle Nejvyššího soudu přivodit pro vedlejšího účastníka příznivější rozhodnutí ve věci.
8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem není sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů, neboť to přísluší především právě Nejvyššímu soudu. Ústavněprávně relevantní otázkou je pouze to, zda daný právní závěr Nejvyššího soudu nevybočil z ústavněprávních mezí či, jinými slovy, zda jeho uplatněním nedošlo k porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1350/15 ze dne 20. 12. 2016).
9. Ačkoli lze přisvědčit stěžovateli, že obnova řízení slouží především k odstranění skutkových vad, nikoli vad v právním posouzení nebo vad procesněprávních, z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (na kterou je odkazováno v napadeném usnesení) vyplývá, že důvodem obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu může být mimo jiné i rozhodnutí vydané jiným soudem nebo jiným příslušným orgánem, které bylo vydáno až po skončení původního řízení, vždy je nezbytné, aby se vztahovalo ke skutečnostem a důkazům, které byly předmětem řízení původního, příp. aby řešilo předběžnou otázku, jejíž vyřešení bylo pro výsledek řízení, které má být obnoveno, rozhodné [shodně srov. (mimo jiné stěžovatelem citovaný) nález sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 (N 163/91 SbNU 43), bod 10].
10. Ze zákonné dikce předmětného ustanovení ani ze stěžovatelem odkazované judikatury přitom nevyplývá, že by o předběžné otázce muselo být rozhodnuto meritorně, tj. že by předběžná otázka musela být předmětem řízení, z něhož takové rozhodnutí vychází, na čemž převážně staví stěžovatel svoji argumentaci. Nelze ani vyloučit, že za rozhodnutí ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudní řádu lze považovat právě nález Ústavního soudu, jenž z povahy věci není vydáván v řízení, jehož předmětem by bylo posouzení určité předběžné otázky, neboť řízení o (individuální) ústavní stížnosti před Ústavním soudem není pokračováním sporu vedeného před obecnými soudy. Přestože tuto úvahu Nejvyšší soud výslovně neuvedl, není žádného důvodu, aby se v tomto směru nálezy Ústavního soudu lišily od rozhodnutí jiných orgánů.
11. Konstatoval-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3314/20 (bodu 29), že je třeba na předmětnou nájemní smlouvu nahlížet jako na platnou a vyřešil tak tuto předběžnou otázku odlišně (se závazností pro oba účastníky), jde o případ, který lze v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu považovat za důvod obnovy řízení. Za takové situace je závěr Nejvyššího soudu učiněný v napadeném usnesení (viz bod 7 výše) podle Ústavního soudu ústavně konformní.
12. Namítá-li stěžovatel, že odůvodnění napadeného usnesení nedostojí ústavněprávním požadavkům, Ústavní soud jeho přesvědčení nesdílí. Z napadeného usnesení lze dovodit, jaké úvahy Nejvyšší soud k jeho právním závěrům vedly; Nejvyšší soud vyložil, z jakého důvodu lze považovat nález sp. zn. II. ÚS 3314/20 za rozhodnutí odůvodňující obnovu předmětného řízení. Z pohledu požadavků na řádné odůvodnění [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. 6. 2020 (N 115/100 SbNU 299), bod 19 a tam citovanou judikaturu] proto napadené usnesení obstojí.
13. Nepřípadná je argumentace stěžovatele o (ne)závaznosti nálezů Ústavního soudu, neboť ta je pro účely posouzení věci bez významu [nehledě na skutečnost, že stěžovatel mylně popírá precedenční účinky nálezů Ústavního soudu včetně nosných částí jejich odůvodnění - srov. zejm. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Je pravdou, že právní názor Ústavního soudu nebo jeho změna není (obecně) sama o sobě novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu [srov. stěžovatelem citovaná rozhodnutí, s nimž má být napadené usnesení v rozporu, tj. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98 ze dne 7. 5. 1998 (U 40/11 SbNU 315) a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 322/98 ze dne 28. 1. 1999 a sp. zn. 26 Cdo 2619/2019 ze dne 16. 10. 2019], avšak uvedený závěr nevylučuje, že nález Ústavního soudu řešící odlišně konkrétní předběžnou otázku při splnění ostatních předpokladů takovým důvodem být může (což připouští i nález sp. zn. II. ÚS 2546/18). Neopodstatněná je proto námitka stěžovatele rozporu napadeného usnesení s předchozí judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu, neboť o žádný rozpor či o změnu ustálené rozhodovací praxe nejde.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na bezodkladné vyřízení věci samostatně nerozhodoval. Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení, neboť tomu lze podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu