ECLI:CZ:US:2023:1.US.1160.23.1
sp. zn. I. ÚS 1160/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Smutného, zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 110/2023-187 ze dne 14. 2. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 259/2022-172 ze dne 11. 10. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 20/2020-144 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Kooperativy pojišťovny a. s. Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 91 705 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a III (výrok I), v nákladovém výroku II jej částečně změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jako nepřípustné (výrok I) a současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Podle stěžovatele obecné soudy dospěly k závěru o promlčení jeho nároků v rozporu s principy předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Obecné soudy vyložily obsah §626 a §635 odst. 2 občanského zákoníku nikoliv v kontextu s předchozí právní úpravou a judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, a zasáhly tak do jeho legitimního očekávání a právní jistoty. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě práva poškozeného na pojistné plnění proti pojistiteli škůdce nelze ztotožňovat promlčecí lhůtu k uplatnění tohoto nároku s promlčecí lhůtou k uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody nebo újmy proti škůdci. Jestliže obecné soudy opakovaně odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 ze dne 28. 11. 2019, jde pro stěžovatele o překvapivé rozhodnutí, neboť v době podání žaloby nebyla judikatury ustálená a nejen mezi odbornou veřejností panovala nejistota ohledně výkladu citovaných ustanovení. Konečně stěžovatel poukazuje na formalistický přístup soudů. Obecné soudy měly hodnotit okolnosti daného případu a poskytnout nárokům stěžovatele ochranu před vznesenou námitkou promlčení a tyto nároky věcně posoudit.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal a k jednotlivým námitkám uvádí následující:
6. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s výkladem §626 a §635 odst. 2 občanského zákoníku, Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska lze právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (podle něhož se právo poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti škůdce za škodu promlčí nejpozději uplynutím promlčecí lhůty, v jejímž průběhu se poškozený mohl domáhat náhrady škody po škůdci) akceptovat a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do výkladu přijatého Nejvyšším soudem zasahoval, jelikož jeho úkolem není a ani být nemá sjednocování výkladu podústavního práva (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1479/20 ze dne 15. 6. 2020 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2305/21 ze dne 29. 9. 2021, body 11 a 12; všechna rozhodnutí https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod se od tohoto závěru v nyní posuzované věci odchýlit. Jestliže tedy obecné soudy vyšly při posuzování promlčení nároků stěžovatele z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, nemá jim Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout.
7. Zjevně neopodstatněná je námitka rozporu napadených rozhodnutí s požadavkem předvídatelnosti zákona a principem právní jistoty, neboť až právě rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 byla judikatura obecných soudů v dané otázce sjednocena (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 756/20 ze dne 23. 6. 2020, bod 7). Legitimní očekávání stěžovatele o (jím zastávaném) počátku běhu a konci promlčecí lhůty proto nemohlo před vydáním tohoto rozsudku vzniknout. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na přiléhavý závěr Nejvyššího soudu, že znalost stěžovatele o rozdílném přístupu v intepretaci předmětné právní úpravy nemohla založit jeho dobrou víru, naopak v rámci procesní opatrnosti měl uplatnit své nároky podle toho výkladu, jež vedl k jejich dřívějšímu promlčení.
8. Vzhledem k tomu, že v poměrech "nového" občanského zákoníku nebyla předmětná právní otázka řešena, nešlo v případě citovaného rozsudku o změnu judikatury, a proto nelze posuzovat dopad temporálních účinků takové změny, na což již upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že i kdyby o změnu judikatury šlo, z principu tzv. incidentní retrospektivy vyplývá, že obrat v rozhodovací činnosti zásadně dopadá na všechny případy, které ještě nejsou ukončeny, nejsou-li dány závažné důvody proti takovému postupu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373)].
9. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu