ECLI:CZ:US:2023:1.US.1181.23.1
sp. zn. I. ÚS 1181/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky N. R., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Revoluční 1047/14, proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 271/2022-184 ze dne 10. 1. 2023, spojené s návrhem na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 130 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Okresní soud v Bruntále (dále jen "nalézací soud") rozsudkem
č. j. 18 C 208/2021-155 ze dne 23. 6. 2022 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 90 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu v napadené části výroku I tak, že žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 6. 12. 2020 do 2. 6. 2021 zamítá (výrok I), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů nalézacího řízení 50 143 Kč (výrok II) a uložil povinnost stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok III).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení výroků I a III v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. S ústavní stížností stěžovatelka současně spojuje návrh na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud formalisticky a utilitárně s odkazem na lhůtu uvedenou v §15 zákona č. 82/1998 Sb. dovodil, že stěžovatelce nenáleží úrok z prodlení za období od 6. 12. 2020 do 2. 6. 2021, aniž zohlednil judikaturu Ústavního soudu, která nabádá obecné soudy, aby v řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. posuzovaly materii především z hlediska ústavněprávních principů. V případě stěžovatelky je zřejmé, že stát byl nečinný a neměl snahu mimosoudně věc vyřešit a svá stanoviska jí dokonce vyjevil až více než 2 měsíce po lhůtě k předběžnému projednání, tj. více než 8 měsíců od podání žádosti. Není přitom možné, aby vedlejší účastnici, která je z vlastní vůle nečinná, byla poskytnuta ona šestiměsíční lhůta, kdy podle judikatury neplyne úrok z prodlení. Vysvětlení vedlejší účastnice, že neměla přístup ke spisu, je nejen nepravdivé, ale také popřením státu a jeho mezinárodněprávních závazků. Stěžovatelka mimo jiné odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž proces předběžného projednání kompenzace za újmu před soudním řízením je součástí kompenzačního řízení ve smyslu Úmluvy, a proto je třeba na něj i takto nazírat.
5. Ve vztahu k návrhu na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka namítá, že šestiměsíční lhůta pro předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., nezměněná již bezmála 54 let, je nepřiměřená, mimo jiné s ohledem na vývoj lidské společnosti co do technologií používaných státem. Poukazuje také na nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), v němž jako obiter dictum Ústavní soud konstatoval, že očekává zkrácení uvedené lhůty zákonodárcem.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem odvolacího soudu při výpočtu úroků z prodlení, resp. nesouhlas se zákonem stanovenou šestiměsíční lhůtou pro přezkum nároku vedlejší účastnicí (§15 zákona č. 82/1998 Sb.), kterou považuje za nepřiměřenou. Předně je třeba poznamenat, že stěžovatelka brojí proti nepřiznání úroků z prodlení ve zjevně bagatelní výši (úrok vyčíslený na částku 1 617,71 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly jeho výjimečný kasační zásah. Ostatně sama stěžovatelka žádnou (kvalifikovanou) ústavněprávně relevantní újmu, která by ji nepřiznáním požadované části úroků z prodlení měla vzniknout, ani netvrdí.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že lhůta šesti měsíců pro přezkum nároku Ministerstvem spravedlnosti je výslovně stanovená zákonem a obecný soud nemohl než k ní přihlédnout, jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4171/12 ze dne 13. 12. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 1938/22 ze dne 23. 8. 2022, usnesení sp. zn. II. ÚS 1588/22 ze dne 21. 9. 2022 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3029/22 ze dne 14. 2. 2023). Domnívá-li se stěžovatelka, že by uvedená lhůta měla být z nějakých důvodů zkrácena, měla by své úsilí zaměřit na přesvědčení zákonodárce. Ostatně stejný cíl měl též vyslovený apel Ústavního soudu v citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 - jeho neúspěch ale rozhodně sám o sobě protiústavnost předmětného ustanovení nezakládá.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
12. K návrhu stěžovatelky na zrušení §15 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu