ECLI:CZ:US:2023:1.US.121.23.1
sp. zn. I. ÚS 121/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Českého sdružení pro technická zařízení, z.s., se sídlem Modřanská 496/96a, Praha 4, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2022 č. j. 7 As 168/2022-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. domáhal, aby se Ministerstvo vnitra (dále jen "vedlejší účastník") zdrželo nezákonné aplikace vyhlášky č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty (dále jen "vyhláška č. 34/2016 Sb."), na spalinové cesty, ve kterých nehrozí riziko vzniku požáru. Současně žádal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost upravit tuto vyhlášku v souladu se smyslem zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, jehož je vyhláška č. 34/2016 Sb. prováděcím předpisem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. 9 A 39/2022 žalobu stěžovatele odmítl, neboť ve věci nebyla splněna podmínka pro vedení řízení, jmenovitě podmínka připustitelného tvrzení nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud následně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl jeho kasační stížnost.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který zamítl jeho kasační stížnost, čímž mělo dojít k denegatio iustitiae. Správní soudy zaujaly v dané věci přepjatý restriktivní přístup, když se soustředily toliko na odůvodnění oprávněnosti svého postupu. Stěžovatel rozporuje jejich závěry a tvrdí, že se aplikace vyhlášky č. 34/2016 Sb. jeho práv přímo dotýká a přímo je zasahuje. Domáhá se proto meritorního rozhodnutí ve věci, ať už bude jeho výsledek jakýkoliv. Stěžovatel dále namítá, že již samotné užití vyhlášky č. 34/2016 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. Správní soudy měly podle jeho názoru postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení, zda je vyhláška č. 34/2016 Sb. v souladu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud, a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve výše vymezeném rozsahu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly tvrzené ústavně zaručené základní právo stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné. Závěry jím vyslovené nemají excesivní povahu. Při hodnocení povahy zásahu vyšel Nejvyšší správní soud ze své dosavadní ustálené judikatury k §82 s. ř. s. (srov. rozsudky č. j. 7 As 155/2015-160, 5 As 138/2020-80 nebo 9 As 264/2020-51). Rozhodoval nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě. Jeho závěr, že samotné vydání či pouhá existence právního předpisu jakožto obecného normativního aktu pojmově nepředstavuje nezákonný zásah, byl dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněn.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, že pokud by městský soud žalobě stěžovatele vyhověl, fakticky by si tím přisvojil pravomoc ke zrušení právních předpisů, která je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy svěřena Ústavnímu soudu. Obecné soudy sice mohou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy posoudit soulad jiného právního předpisu (tedy např. vyhlášku ministerstva) se zákonem, avšak pouze v případě aplikace takového jiného právního předpisu na konkrétní případ. V takovém konkrétním případě, v podobě jakési incidenční kontroly, pak také mohou rozhodnout, že se jiný právní předpis pro jeho rozpor se zákonem v dané věci nepoužije (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 274/01 nebo II. ÚS 2925/20). Stěžovatel se tedy mýlí, uvádí-li, že správní soudy měly postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť uvedený postup se týká jen zákonů, avšak "při řešení (konkrétní) věci".
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu