ECLI:CZ:US:2023:1.US.1212.23.1
sp. zn. I. ÚS 1212/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Gulíka, zastoupeného JUDr. Bc. Michalem Peškarem, advokátem se sídlem v Praze 4, Budějovická 1550/15a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1288/2022-228 ze dne 22. 2. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 349/2021-185 ze dne 23. 11. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 93/2019-142 ze dne 27. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby bylo určeno, že pracovní poměr stěžovatele u vedlejší účastnice založený pracovní smlouvou ze dne 28. 3. 2018 trvá (výrok I), a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady, jinak jej potvrdil (výrok II), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I); současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Podstatu stěžovatelovy argumentace lze shrnout následovně: Stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 Listiny ze skutečnosti, že obecné soudy neshledaly trvání jeho pracovního poměru k vedlejší účastnici, a odepřely mu tak ochranu jako zaměstnanci. Stěžovatel vykonával pro vedlejší účastnici práci i po uplynutí doby určité, na kterou byl pracovní poměr původně sjednán, a to s jejím vědomím. Činil tak v dobré víře, že se okolnosti změnily a že jeho pracovní poměr pro vedlejší účastnici bude prodloužen a bude nadále trvat. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy odmítly zabývat povahou právního vztahu, který by mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí vznikl, netransformoval-li by se na pracovní poměr na dobu neurčitou. Stěžovatel vykonával po uplynutí doby určité stejnou práci a na stejném místě, z čehož vyplývá, že právní vztah, v rámci kterého stěžovatel práci vykonával, splňoval podstatné náležitosti pracovní smlouvy (stejné jako v původní pracovní smlouvě). Dále namítá, že obecné soudy odmítly provést důkaz zvukovou nahrávkou, kterou navrhl stěžovatel. Nalézací soud ji odmítl pro nedostatečné upřesnění důkazního návrhu; ačkoliv stěžovatel nebyl poučen, že návrh nepovažuje za dostatečně určitý, odvolací soud nahrávku odmítl provést pro její údajnou nadbytečnost a Nejvyšší soud se s námitkami neprovedení důkazu nevypořádal vůbec.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal.
6. Obecné soudy vyšly při svém posouzení ze znění §65 odst. 2 zákoníku práce a z judikatury Nejvyššího soudu, z níž plyne, že pokračuje-li zaměstnanec ve výkonu práce, ačkoli mu to zaměstnavatel výslovně zakázal nebo mu jinak nepochybně dal najevo, že s jeho dalším výkonem práce nesouhlasí, nemůže být pracovní poměr nadále považován za uzavřený na dobu neurčitou (viz v napadených rozhodnutích citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2866/2018 ze dne 15. 4. 2020). Proto Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr obecných soudů, že pracovní poměr stěžovatele k vedlejší účastnici se nepřeměnil na dobu neurčitou, bylo-li v řízení prokázáno, že vedlejší účastnice jednoznačně projevila svoji vůli se stěžovatelem neprodloužit pracovní smlouvu (což nalézací soud zjistil z písemného oznámení o konci pracovního poměru, ze sdělení této skutečnosti ostatním zaměstnancům vedlejší účastnice i ze zápisu zasedání vedení společnosti - viz bod 22 rozsudku nalézacího soudu).
7. Stěžovatel sice polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními, avšak Ústavní soud není v obecné rovině oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 143/96 ze dne 17. 9. 1996 (N 80/6 SbNU 69)], tím spíše, neshledal-li mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a následným právním hodnocením žádný, natož extrémní, rozpor. Míra provedeného dokazování, jakož i odůvodnění toho, jak nalézací soud jednotlivé důkazy hodnotil, z ústavněprávního hlediska obstojí.
8. Ústavní soud se ztotožňuje s obecnými soudy rovněž v tom, že na dovozeném právním závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel případně vykonával po skončení pracovního poměru pro vedlejší účastnici další činnost, směřující převážně k předání agendy, a není ani významné, o jaký právní poměr po skončení pracovního poměru mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí šlo (viz bod 22 rozsudku odvolacího soudu nebo str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
9. Namítá-li stěžovatel neprovedení nahrávky, která měla objasnit obsah jeho činnosti pro vedlejší účastnici, nemohla tato vzhledem k uvedenému zvrátit závěr obecných soudů o zjištěné vůli vedlejší účastnice v pracovním poměru nepokračovat, na čemž založily své posouzení. Odmítl-li proto odvolací soud provedení nahrávky k důkazu pro nadbytečnost, nelze považovat takový postup za ústavně nesouladný [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]; obdobně Nejvyšší soud odůvodnil, že k namítané vadě nemohl přihlédnout (resp. ji vypořádat), neshledal-li dovolání stěžovatele přípustné. Případné procesní pochybení nalézacího soudu v tomto směru, které nemohlo mít vliv na konečné právní posouzení věci, není důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem; vždy je totiž nezbytné zkoumat řízení jako celek [viz nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), bod 46].
10. Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu