ECLI:CZ:US:2023:1.US.1233.23.1
sp. zn. I. ÚS 1233/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Bubna, zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 268/2023-295 ze dne 28. 2. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 96/2022-246 ze dne 20. 7. 2022 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 10 C 214/2019-182 ze dne 19. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Zemědělského obchodního družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Svitavách (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení č. j. 10 C 214/2019-204 ze dne 28. 2. 2022, zřídil tam specifikovanou služebnost nezbytné cesty chůzí a jízdou v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu tvořícím součást rozsudku (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli úplatu za zřízení služebnosti nezbytné cesty podle výroku I ve výši 155 250 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále namítá porušení čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudů, že jeho věc nesprávně posoudily, a tím porušily jeho právo na ochranu vlastnictví. Namítá, že nezbytná cesta, jak je vyznačena v geometrickém plánu, není řešena tak, aby co nejméně zasahovala do pozemků ve vlastnictví stěžovatele, naopak přístupové cesty k předmětné stavbě jsou navrženy tak, aby zajistily optimální a ekonomicky efektivní přístup vedlejšího účastníka k jeho stavbě, a to celkem pěti vjezdy či vchody. Stěžovatel má za to, že zřízení cesty přes jeho pozemky by na jeho straně způsobilo škodu, která zřejmě převyšuje výhodu nezbytné cesty pro vedlejšího účastníka, jehož právní předchůdce navíc vzniklou situaci zapříčinil sám. Zřízení nezbytné cesty vnímá stěžovatel jako křivdu komunistického režimu, neboť jeho otec byl nucen odevzdat pozemky do hospodaření předchůdci vedlejšího účastníka. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele v rozporu s §1029 odst. 2 občanského zákoníku, a také s rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, z níž vyplývá restriktivní výklad zákonných podmínek při zřizování nezbytných cest. Podle stěžovatele nalézací soud neprovedl dostatečné dokazování. Vyplynulo-li z výslechu znalce, že by služebnost bylo možné zřídit i jinou pro stěžovatele šetrnější variantou, měl nalézací, popř. odvolací soud provést další dokazování k prověření této varianty, jak stěžovatel navrhoval. Ve věci měl být proveden i další důkaz, a to zopakování místního šetření, po němž měl být ustanoven soudní znalec a zadán další znalecký posudek, zda lze obslužnou komunikaci zřídit v předmětné budově.
4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Argumentace stěžovatele představuje především pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, jejichž přehodnocení se po Ústavním soudu domáhá. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná; za takové situace není pro ingerenci Ústavního soudu prostor.
7. Obecné soudy po řádně provedeném dokazování dospěly k závěru, jemuž nemá z hlediska ústavněprávního Ústavní soud co vytknout, že v nynější jsou splněny předpoklady pro zřízení nezbytné cesty ve smyslu §1029 odst. 1 občanského zákoníku; současně vyložily, že nejsou dány důvody pro její nepovolení podle §1032 odst. 1 občanského zákoníku (srov. zejm. body 23 a 24 rozsudku nalézacího soudu a bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Obecné soudy se rovněž pečlivě zabývaly otázkou rozsahu zřizované cesty a vypořádaly související argumentaci stěžovatele, kterou v ústavní stížnosti znovu reprodukuje. Jejich úvahy se po věcné stránce nejeví zjevně nepřiměřenými (extrémními), a proto nelze učinit závěr, že nemohou obstát z pohledu ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
8. Vytýká-li stěžovatel nalézacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti nalézací soud v posuzované věci dostál, neboť přezkoumatelně vyložil, z jakého důvodu nedoplňoval dokazování navržené stěžovatelem, jež se mělo ubírat směrem k možnosti vedení cesty vnitřkem budovy vedlejšího účastníka (bod 25 rozsudku nalézacího soudu).
9. Tvrzení stěžovatele o majetkové křivdě spáchané komunistickým režimem jeho rodině, jakkoli Ústavní soud nijak nesnižuje její vážnost, není v nynější věci (v tomto typu řízení) relevantní. Navíc uvedenou skutečnost nalézací soud zohlednil jako okolnost zvláštního zřetele hodnou, pro kterou nepřiznal náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (bod 28 rozsudku nalézacího soudu).
10. Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu