ECLI:CZ:US:2023:1.US.1254.23.1
sp. zn. I. ÚS 1254/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace Red Sand Financial INC., se sídlem v Majuro, Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island, MH96960, Republika Marshallovy ostrovy, registrační číslo 95017, zastoupené JUDr Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 838/2022-809 ze dne 14. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Saint-Gobain Construction Products CZ a. s., se sídlem v Praze 8, Smrčkova 2485/4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 6 487 500 Kč z titulu ušlého zisku za období od 1. 2. 2010 do 28. 2. 2012, tj. za dobu, na kterou byla uzavřena smlouva o pronájmu a provozování tzv. Loyalty programu ze dne 1. 9. 2008. Nalézací soud rozsudkem č. j. 16 C 446/2014-500 ze dne 18. 7. 2017 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce 778 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu "v žalovaném a přiznaném rozdílu včetně celého požadovaného příslušenství" zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok III). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 62 Co 421/2017-766 ze dne 8. 12. 2021 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a II (výrok I), ve výroku III jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího řízení ze zálohy složené právní předchůdkyní stěžovatelky na účet odvolacího soudu (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I); současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Podstatu argumentace stěžovatelky lze shrnout následovně: obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení hmotného práva, v důsledku čehož zamítly oprávněný nárok stěžovatelky na ušlý zisk za celé období, po které měla předmětná smlouva trvat. Je totiž třeba akcentovat, že smlouva byla vypovězena výlučně z důvodů na straně vedlejší účastnice, která flagrantně porušovala své smluvní povinnosti, a stěžovatelka vypovězením smlouvy plnila své zákonné povinnosti. Závěry o přerušení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody v důsledku výpovědi smlouvy považuje stěžovatelka rovněž za chybné, jak v ústavní stížnosti rozvádí. V rámci řízení před odvolacím soudem byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech, neboť odvolací soud přesto, že zaujal k věci jiné právní stanovisko, neumožnil stěžovatelce se k tomuto ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu vyjádřit, případně doplnit svá tvrzení. Tato změna nebyla nijak promítnuta do výroku o částečném vyhovění podané žaloby ani do výroku o nákladech řízení, které byly navíc nesprávně vypořádány z poskytnuté jistoty.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady však v nyní posuzované věci neshledal.
6. Převážná část argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů, které učinily v rovině podústavního práva při posuzování, zda byla dána příčinná souvislost mezi stěžovatelkou požadovaným nárokem na ušlý zisk (ve výši 259 500 Kč měsíčně) za období od ukončení předmětné smlouvy její výpovědí do původně smluvně sjednané doby trvání smlouvy. V souvislosti s řešením této otázky Nejvyšší soud vyložil, že skutečnost, že stěžovatelka po ukončení smlouvy neměla nárok na plnění sjednaných měsíčních úhrad (zisk v nich obsažených požadovala žalobou), je důsledkem toho, že sama využila právo smlouvu vypovědět, nikoliv samotného porušení povinnosti vedlejší účastnice tyto úhrady platit; vypořádal přitom i související argumentaci stěžovatelky, kterou v ústavní stížnosti znovu reprodukuje (viz str. 3 napadeného usnesení). Uvedený - řádně odůvodněný - právní závěr Nejvyššího soudu vycházející z jeho ustálené rozhodovací praxe (která je v napadeném usnesení citována) považuje Ústavní soud za ústavní konformní a neshledal v něm žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
7. Stěžovatelka dále namítá tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli proti němu ústavní stížností nebrojí, resp. jeho zrušení nenavrhuje. Ústavní soud přitom neshledává nic protiústavního ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud s touto námitkou vypořádal ve svém usnesení, považoval-li v této části dovolání stěžovatelky za subjektivně nepřípustné, neboť se vázala k výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok nalézacího soudu. Nadto Nejvyšší soud odůvodnil, že odvolací soud nemohl na nároku stěžovatelky (jeho části) skutkově vymezeném obdobím do ukončení smlouvy přiznat více, než bylo žalobou požadováno, bez ohledu na to, jak uvedený nárok právně posoudil; shodně byla posuzována také část žalobního nároku skutkově vymezená obdobím po ukončení smlouvy, a to stejně jako byla hodnocena stěžovatelkou v žalobě (viz str. 2 a 3 napadeného usnesení).
8. Nenapadla-li stěžovatelka rozsudek odvolacího soudu (žádný jeho výrok), je zjevně neopodstatněná její argumentace týkající se nesprávného vypořádání složené jistoty na náhradu nákladů řízení odvolacím soudem. Nejvyšší soud se touto námitkou správně nezabýval proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
9. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl
podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu