ECLI:CZ:US:2023:1.US.1265.23.1
sp. zn. I. ÚS 1265/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K - 47, z. s., se sídlem v Boru u Skutče 47, zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 168/2022-96 ze dne 8. 3. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 33/2019-266 ze dne 22. 6. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a dále a) Ing. Václava Zilvara, b) X, c) Romana Vaňka, d) Marie Rohlenové, e) Ing. Vladimíra Buchara a obchodní korporace f) META Krčín a. s., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Nahořanská 268, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník a) se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení části opatření obecné povahy - územního plánu X vydaného zastupitelstvem X na zasedání dne 19. 4. 2018 (dále jen "územní plán"). Krajský soud původně rozsudkem č. j. 30 A 33/2019-106 ze dne 4. 10. 2019 návrh vedlejšího účastníka a) zamítl. Tento rozsudek však ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka a) zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 As 225/2019-43 ze dne 17. 12. 2020 z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil územní plán v textové i grafické části vymezující zastavitelné plochy Z.K6, Z.K8 a dále v části rozhodnutí o námitce vedlejšího účastníka a) č. 258 navazující na věcně shodnou připomínku občanů města ze dne 5. 3. 2013 (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a vedlejší účastníci b) a f) kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodné (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně rekapituluje skutkový a procesní vývoj věci; namítá, že krajský soud pouze na základě závěru o nevypořádání se s námitkou vedlejšího účastníka a) č. 258 zrušil podstatnou část územního plánu, čímž podstatným způsobem zasáhl do vlastnických práv všech majitelů dotčených pozemků, a učinil tak v rozporu s politickou vůlí města. Podle stěžovatele vedlejší účastník b) [dále jen "město"] výstižným způsobem podstatu námitky pochopil a její odmítnutí řádně odůvodnil (vyplývá z ní mimo jiné, že odmítá požadavek na vytvoření územní rezervy pro případný obchvat, který by doplňoval územním plánem navrhovanou přeložku I/14). Požadavky správních soudů na rozsah vypořádání se s námitkou č. 258 jsou přemrštěné a jsou výrazem přepjatého formalismu. Stěžovatel již ve své kasační stížnosti poukazoval na to, že rozhodnutí krajského soudu by neobstálo v testu proporcionality, avšak Nejvyšší správní soud se touto námitkou nezabýval; rovněž dostatečně nepodložil úvahu, že dospěl-li by krajský soud k závěru, že rozhodnutí o námitce č. 258 není řádně odůvodněno, musel by zrušit též vymezení zastavitelných ploch Z.K6 a Z.K8. Krajský soud i Nejvyšší správní soudy podle stěžovatele převzaly roli tvůrce územního plánu, což jim nepřísluší; dále namítá, že právní závěr správních soudů týkající se nevypořádání se s námitkou č. 258 se jeví být v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním. Z napadeného rozsudku krajského soudu nevyplývá, z jakého důvodu změnil svůj názor, považoval-li odůvodnění rozhodnutí o předmětné námitce za dostatečné, a ve svém druhém rozsudku dospěl k závěru, že město námitku nesprávně pochopilo. Tento rozpor nevysvětlil ani Nejvyšší správní soud.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na https://nalus.usoud.cz]; o takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
6. Správní soudy dospěly k závěru, že město nesprávně vyhodnotilo obsah námitky č. 258 (směřující primárně nikoli proti umístění přeložky silnice I/14 středem města, ale požadující začlenění dostatečné územní rezervy pro skutečný obchvat jihozápadně od města), a tudíž ji řádně nevypořádalo. Následně uzavřely, že neobstojí-li odůvodnění zamítnutí požadavku na vymezení územní rezervy pro jihozápadní obchvat, musí zrušit též vymezení zastavitelných ploch Z.K6 a Z.K8. Ústavní soud považuje argumentaci správních soudů, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, za ústavně konformní, srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními; za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor a nic na tom nemůže změnit pokračující polemika stěžovatele vedená v rovině podústavního práva, s níž se již správní soudy dostatečně vypořádaly.
7. Ačkoli stěžovatel tvrdí opak, správní soudy nehodnotily důvodnost námitky č. 258 (resp. způsob, jakým se s ní město věcně vypořádalo), neboť to jim v této fázi řízení nepříslušelo. Neopodstatněná je proto také námitka neprovedení testu proporcionality, jelikož tato otázka byla v danou chvíli předčasná (srov. bod 150 rozsudku krajského soudu). Namítaný zásah do vlastnického práva vlastníků pozemků nacházejících se mimo jiné plochách v Z.K6 či Z.K8 a související argumentaci bude možné případně uplatnit až poté, co město rozhodne o námitce č. 258 - v intencích závěrů správních soudů - řádným způsobem (viz bod 37 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
8. Opodstatněnost ústavní stížnosti nemůže založit ani námitka extrémního rozporu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť - jak bylo nastíněno - podstatou celé věci bylo "pouze" posouzení toho, zda námitku č. 258 vypořádalo město řádným způsobem, což je otázka právní. Irelevantní jsou proto rovněž předestíraná vůle města či politické pozadí tvorby územního plánu, jakož i další argumentace stěžovatele v tomto směru.
9. Nepřípadná je konečně výtka stěžovatele, že krajský soud v napadeném rozhodnutí změnil svůj původní náhled na rozhodnutí o námitce č. 258, aniž by změnu tohoto postoje odůvodnil. Krajský soud byl (ve svém druhém rozsudku ve věci) totiž zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu podle §110 odst. 4 soudního řádu správního, jak také vysvětlil (bod 82 rozsudku krajského soudu).
10. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu