ECLI:CZ:US:2023:1.US.1280.23.1
sp. zn. I. ÚS 1280/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2022 č. j. 62 A 114/2021-21 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2023 č. j. 6 As 72/2022-42, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a nejvyššího státního zástupce, obou sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na řádně vedené soudní řízení a zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel dne 19. 12. 2021 brojil tzv. zásahovou žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") proti tomu, že zaprvé první vedlejší účastník nevede řádně spis ve věci řízení o jmenování stěžovatele státním zástupcem a zadruhé druhý vedlejší účastník na řádné vedení spisu nedohlédl. Krajský soud napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Shledal, že stěžovatel se musel o tvrzených nedostatcích ve vedení spisu dozvědět nejpozději dne 1. 7. 2021, kdy do spisu nahlížel. Žalobní lhůta proto uplynula nejpozději dne 1. 9. 2021, tedy před podáním žaloby.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti stěžovatele napadené usnesení krajského soudu zrušil a žalobu znovu odmítl pro opožděnost podle §110 odst. 1 ve spojení s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud shledal důvodnou kasační námitku stěžovatele, že rozhodující senát krajského soudu byl nesprávně obsazen, což jako zmatečností vada představuje důvod pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Sám Nejvyšší správní soud však shledal, že žaloba byla co do obou tvrzených zásahů podána opožděně, a proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. žalobu sám z téhož důvodu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti (původně podané jako tzv. blanketní a později doplněné) tvrdí, že Nejvyšší správní soud ze shledaného porušení práva na zákonného soudce krajským soudem "nesprávně nevyvodil", že je třeba napadené usnesení krajského soudu zrušit. Nelze vyloučit, že při jiném složení senátu by krajský soud rozhodl jinak, pro stěžovatele příznivě. Stěžovatel dále tvrdí, že ústavní stížnost dále doplní. Předcházející den byl v nemocnici a nebyl schopen ji sepsat. Byl týden v pracovní neschopnosti, což může k žádosti Ústavního soudu doložit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje předpoklady vyplývající z §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ačkoli stěžovatel není zastoupen advokátem, protože jím sám je [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; č. 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K některým okolnostem procesních předpokladů řízení viz i dále.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že Nejvyšší správní soud rozhodl nesprávně, nezrušil-li napadený rozsudek krajského soudu pro nesprávné obsazení senátu. Stěžovatel však ve své argumentaci nezohledňuje, že Nejvyšší správní soud výrokem napadeného rozsudku napadené usnesení krajského soudu zrušil, avšak namísto vrácení věci k dalšímu řízení sám o žalobě rozhodl. K takovému postupu a rozhodnutí jej opravňuje v napadeném rozsudku odkazovaný §110 odst. 1 s. ř. s., podle nějž platí, že byly-li již v řízení před krajským soudem důvody mimo jiné pro odmítnutí návrhu, rozhodne o tom současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud, což přesně Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci učinil. Svůj postup a rozhodnutí rovněž srozumitelně odůvodnil.
8. Stěžovatel přitom ve své argumentaci opomíjí jasné znění zákona. Nebrojí proti tomu, zda byla naplněna hypotéza dané právní normy. Nepolemizuje ani s jejím smyslem a účelem. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti tak postrádá náležitou ústavněprávní relevanci. Napadené usnesení nepředstavuje projev svévole nebo excesu v rozhodovací praxi či doktríně a stěžovateli nebyla upřena žádná procesní práva. Stěžovatel s napadeným usnesením pouze nesouhlasí, dokonce aniž reflektuje jeho skutečné důvody. Lze uzavřít, že ve světle námitek stěžovatele napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
9. Je dále pravdou, že ústavní stížnost je svým obsahem na samé hranici projednatelnosti v tom smyslu, že její odůvodnění je minimální. Platí přitom, že věcné odůvodnění je povinnou náležitostí ústavní stížnosti podle §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tzv. blanketní ústavní stížnost se považuje za vadné podání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 918/20 či bod 14 usnesení ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3012/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve věci stěžovatele však o tzv. blanketní ústavní stížnost nejde, protože základní rámcovou argumentaci obsahuje, byť je stručná. Ústavní soud měl příležitost se s ní vypořádat. Ústavní soud tedy nepovažoval za nezbytné stěžovatele v jakékoli formě vyzývat k doplnění ústavní stížnosti či blíže zjišťovat, zda stěžovateli skutečně k dalšímu doplnění ústavní stížnosti bránily náležité důvody. Jeho návrh nutné předpoklady svého projednání splňuje. Sám stěžovatel ostatně přislíbil, že svoji ústavní stížnost dále doplní, avšak dosud tak neučinil.
10. Ústavní soud zde rovněž zohlednil, že sám stěžovatele na uvedené náležitosti ústavní stížnosti mnohokrát upozorňoval, nadto jako advokáta - právní profesionála, a v mnoha rozhodnutích Ústavního soudu nedostatek odůvodnění ústavní stížnosti představoval i důvod odmítnutí jeho návrhů (srov. např. usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 98/23 a další tam odkazovaná rozhodnutí). Dlouhodobý lhostejný postoj stěžovatele směrem k náležitostem ústavní stížnosti, známý z úřední činnosti Ústavního soudu, je dalším důvodem, proč Ústavní soud nepovažuje situaci stěžovatele za natolik naléhavou, aby v jeho věci nalézal výjimečná řešení.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu