ECLI:CZ:US:2023:1.US.1338.23.1
sp. zn. I. ÚS 1338/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky KaiserJet Capital a. s., se sídlem v Brně, Březinova 1237/15, zastoupené Mgr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 232/2023-796 ze dne 7. 3. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 374/2014-727 ze dne 22. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a a) Davida Paula Stapletona, b) Thomase Karena, c) Mary Anderson Eirich Kohn, d) Michaela Paula Kohna, e) České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, f) Incanto, a. s., se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, g) Jana Halouzky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastníci a), b), c) a d) ["žalobci"] se žalobou podanou v roce 2012 u Městského soudu v Brně ("nalézací soud") domáhali určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům s tím, že jim měly být vydány v restituci. Pozemky na žalobce fakticky převedeny nebyly, protože je v mezidobí správkyně konkursní podstaty povinné osoby Brněnských cihelen, státního podniku - v likvidaci, prodala mimo dražbu třetím osobám, mezi které patřila právní předchůdkyně stěžovatelky.
3. Nalézací soud rozsudkem č. j. 41 C 83/2012-229 ze dne 13. 12. 2013, ve znění opravného usnesení č. j. 41 C 83/2012-252 ze dne 31. 3. 2014, žalobu žalobců zamítl. Dospěl k závěru, že byl-li majetek sepsaný v konkursní podstatě již zpeněžen, nemůže se restituent domáhat určení vlastnictví k tomuto majetku; náleží mu však výtěžek ze zpeněžení tohoto majetku z titulu tzv. lepšího práva. Správkyně konkursní podstaty podle nalézacího soudu měla k prodeji sporných pozemků souhlas konkursního soudu a pozemky zároveň nebyly vyloučeny z konkursní podstaty v řízení podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ("ZKV"). Existenci dobré víry nabyvatele zákon a ani citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepožadují, neboť byl-li souhlas konkursního soudu dán, lze ji podle nalézacího soudu u nabyvatelů předpokládat.
4. Krajský soud v Brně ("odvolací soud") po sérii kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu v příslušné části změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobci jsou ve specifikovaných podílech spoluvlastníky sporného pozemku, který byl v mezidobí převeden na stěžovatelku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci včas uplatnili restituční nárok na vydání pozemku u povinné osoby - Brněnských cihelen s.p. v likvidaci - v souladu s požadavky zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákon o půdě"). Správkyně konkursní podstaty povinné osoby o uplatněných restitučních nárocích věděla, nicméně v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě a §68 odst. 1 ZKV, zahrnula pozemek do konkursní podstaty; následně jej v roce 2000 se souhlasem konkursního soudu prodala RNDr. Anně Kokolusové, která jej dále vložila jako nepeněžitý vklad do společnosti Alreo, a.s., jež následně vložila pozemek do základního kapitálu stěžovatelky (s tehdejší společností WHIZKID, a. s.). Kupní smlouva ze dne 5. 4. 2000 uzavřená mezi původní nabyvatelkou a správkyní konkursní podstaty byla podle odvolacího soudu neplatná. Vlastnické právo k pozemku nebylo stěžovatelkou vydrženo, protože původní nabyvatelka a - z důvodu personálního propojení - ani stěžovatelka nebyly minimálně od roku 2005 v dobré víře ohledně oprávněnosti držby pozemku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
5. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její vlastnické právo, neboť neoprávněně upřednostnily restituenty před stěžovatelkou. Stěžovatelka (resp. její právní předchůdkyně) sporný pozemek nabyla s důvěrou v akty státních orgánů na základě řádně uzavřené a platné kupní smlouvy se správkyní konkursní podstaty, která není osobou povinnou ve smyslu §5 odst. 3 zákona o půdě. Vědomost správkyně konkursní podstaty ohledně uplatnění restitučních nároků ke spornému pozemku podle stěžovatelky v řízení nebyla prokázána, a proto nelze dovodit rozpor s §68 odst. 1 ZKV. Podle stěžovatelky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu platí, že neuplatní-li restituent své právo vylučovací žalobou v rámci konkursního řízení, zůstává mu právo na vydání zpeněženého výtěžku z konkursní podstaty, nelze mu však přiznat existenci vlastnického práva. Alternativně pak stěžovatelka sporný pozemek vydržela v dobré víře v platnost kupní smlouvy, která byla schválena pravomocným rozhodnutím konkursního soudu. Byť podle stěžovatelky platí, že dobrá víra se u právnické osoby odvíjí od dobré víry jejího statutárního orgánu, v daném případě obecné soudy zcela opomenuly, že statutární orgán obou dotčených společností (tj. společnosti Alreo, a. s., a stěžovatelky) byl v rozhodné době kolegiální (tříčlenný), a nebylo tedy možné odvozovat dobrou víru pouze od jednoho člena statutárního orgánu. Zadruhé, obecné soudy podle stěžovatelky porušily její právo na spravedlivý proces, protože rozhodovaly svévolně, nevypořádaly se s jejími argumenty a nedostatečně - na základě nedostatku důkazů - posoudily základní otázky daného řízení, kterými jsou zejména: 1) otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě; 2) otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením §68 odst. 1 ZKV; 3) otázka (ne)existence dobré víry stěžovatelky a jejích právních předchůdců. Stěžovatelka především odkazuje na obdobnou "kauzu Alreo" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 762/11 ze dne 29. 3. 2012), od které se obecné soudy uspokojivým způsobem neodlišily. Nejvyšší soud podle stěžovatelky neoprávněně odmítl její dovolání, ač proto nebyly splněny zákonné podmínky, čímž stěžovatelce odejmul možnost veřejného a ústního projednání.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu zpochybňuje závěry obecných soudů ohledně platnosti původní kupní smlouvy a existence dobré víry stěžovatelky. Ústavní soud však stěžovatelkou tvrzený "extrémní nesoulad" mezi právními závěry obecných soudů s vykonanými skutkovými zjištěnými neshledal.
9. Vědomost konkursní správkyně o existenci uplatněných restitučních nároků odvolací soud dovodil z přípisu Pozemkového úřadu města Brna ze dne 20. 1. 1999, ve které jí bylo sděleno, ke kterým konkrétním parcelám jsou restituční nároky vedeny (viz bod 30 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Obdobně pak odvolací soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč předchůdkyně stěžovatelky nemohla být minimálně od roku 2005 v dobré víře ohledně oprávněnosti držby pozemku. V tomto smyslu jednak odkázal na zjištění, že RNDr. Anna Kokolusová již od roku 1994 jednala s další oprávněnou Bertou Schmidtovou, a proto věděla, že pozemky nacházející se v dané lokalitě bývalých Kohnových cihelen jsou dotčeny uplatněnými restitučními nároky (viz body 27-28 napadeného rozsudku). Dále odkázal na zjištění, že předchůdkyni stěžovatelky byla dne 18. 11. 2005 doručena žaloba oprávněné Berty Schmidtové o určení neplatnosti sporné kupní smlouvy, ve které bylo tvrzeno, že na sporné pozemky byly včas uplatněny restituční nároky (bod 44 napadeného rozsudku).
10. Podle Ústavního soudu za extrémní exces v právním posouzení nelze považovat ani závěr odvolacího soudu, že stěžovatelce dobrá víra nesvědčila z důvodu personálního propojení s právní předchůdkyní. Stěžovatelka v tomto ohledu jednak pomíjí, že odvolací soud dospěl k závěru, že o uplatněných restitučních nárocích věděl rovněž předseda představenstva Ing. Jaroslav Kokolus, CSc. (viz bod 44 napadeného rozsudku). Dále pomíjí, že důkazní břemeno stran prokázání existence dobré víry k naplnění podmínky vydržení sporného pozemku tížilo v řízení u obecných soudů ji; stěžovatelka ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné konkrétní argumenty, které by existenci její dobré víry s ohledem na personální propojení s výše uvedenými osobami prokazovaly.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu