ECLI:CZ:US:2023:1.US.1343.23.1
sp. zn. I. ÚS 1343/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti Cement s. r. o., sídlem Kupeckého 832/2, Praha 11 - Háje, zastoupené Mgr. Ludvíkem Kummerem, advokátem, sídlem Vackova 660/1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2023 č. j. 8 As 166/2021-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2021 č. j. 15 A 83/2019-43, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a základních zásad právního státu.
1. Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 15 A 83/2019 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 166/2021 se podává, že inspektorát České obchodní inspekce Středočeského kraje a Hlavního města Prahy (dále jen "inspektorát") dne 25. 5. 2018 stěžovatelce oznámil, že u ní zahájil kontrolu. Dne 27. 9. 2018 stěžovatelka zaslala inspektorátu plnou moc udělenou jí obecné zmocněnkyni. Dne 16. 10. 2018 inspektorát do datové schránky stěžovatelky doručil sdělení o vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění a poté inspektorát příkazem ze dne 13. 11. 2018 č. j. ČOI 147518/18/1000 uznal stěžovatelku vinnou z přestupku podle §24 odst. 7 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a uložil jí za to pokutu vy výši 50 000 Kč. Inspektorát uvedený příkaz adresoval zmocněnkyni stěžovatelky.
2. Dne 9. 1. 2019 stěžovatelka podala žádost o určení neplatnosti doručení příkazu podle §24 odst. 2 správního řádu a odpor proti němu s tím, že příkaz byl nesprávně doručován její zmocněnkyni. Správní orgán žádost o určení neplatnosti doručení zamítl rozhodnutím ze dne 11. 2. 2019 č. j. ČOI 20178/19/1000. Vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 24. 4. 2019 č. j. ČOI 55998/19/O100/1000/19/Kr/Št uvedené rozhodnutí inspektorátu potvrdila a odvolání stěžovatelky proti němu zamítla. Následnou žalobu zamítl městský soud napadeným rozsudkem. Podle městského soudu sice inspektorát pochybil, protože doručoval některé písemnosti přímo stěžovatelce, ačkoli stěžovatelka inspektorát informovala o svém zastoupení. Samotný příkaz však již byl správně doručen zmocněnkyni. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že udělenou plnou moc dříve odvolala, není to podstatné, protože o odvolání plné moci inspektorát informovala až později.
3. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud v řízení účastníky upozornil na svoje předběžné posouzení věci, že okolnosti nesprávného doručení příkazu nejsou rozhodné pro použití §24 odst. 2 správního řádu, o nějž se opírá žádost stěžovatelky. Účastníky proto vyzval, aby se k tomuto předběžnému posouzení vyjádřily. Poté v napadeném rozsudku uzavřel, že v řízení o určení neplatnosti doručení podle §24 odst. 2 správního řádu jde podle téhož ustanovení toliko o možné prokázání objektivních okolností, že si adresát písemnosti pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout. Uvedený institut proto slouží toliko k nápravě dané specifické procesní situace u tzv. doručování fikcí, nikoli k řešení nesprávného doručení jiné osobě. Stěžovatelka přitom tehdy zastoupená advokátem formulovala žádost jednoznačně jako opřenou o §24 odst. 2 správního řádu. Veškerá její kasační argumentace o tom, že inspektorát měl příkaz doručit přímo jí, se s podstatou věcí míjí. Stěžovatelka nadto v reakci na výzvu sama připustila, že neexistovala objektivní překážka, která jí nebo její právní zástupkyni bránila ve vyzvednutí zásilky, tedy že hypotéza §24 odst. 2 správního řádu není naplněna.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány a správní soudy se nesprávně zabývaly toliko formální správností při doručování příkazu, což jí znemožnilo efektivní obranu proti obvinění ze spáchání přestupku. Nelze souhlasit s tím, že správní soudy na jedné straně akceptovaly nesprávné doručení některých písemností v řízení před inspektorátem, avšak současně se na druhé straně dovolávají účinnosti doručení nejdůležitějšího úkonu ve věci, tedy příkazu o spáchání přestupku a pokutě. Inspektorát však měl zmocněnkyni stěžovatelky doručovat všechny písemnosti. Z principu legitimního očekávání pak v podmínkách nyní posuzované věci vyplývá, že doručoval-li inspektorát nesprávně některé písemnosti přímo stěžovatelce, přestože byla řádně zastoupena zmocněnkyní, pozdější doručení příkazu zmocněnkyni bylo nesprávné, protože jinak je postup inspektorátu (nepřípustně) nepředvídatelný. O to stěžovatelce celou dobu jde a správní soudy se s tím nevypořádaly.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
2. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal návrh k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu a městskému soudu jako účastníkům řízení, jakož i České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, jako vedlejší účastnici řízení.
3. Nejvyšší správní soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka svoji žádost formulovala jednoznačně podle §24 odst. 2 správního řádu. Tím rovněž sama vymezila procesní rámec ve smyslu toho, čím se lze v daném řízení a v navazujícím soudním přezkumu zabývat. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje, že příkaz měl být doručen její zmocněnkyni. Nosné závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nereflektuje. Jde-li o možnosti stěžovatelky úspěšně tvrdit nesprávné doručení příkazu, stěžovatelka v nyní posuzované věci vedle podání žádosti podle §24 odst. 2 správního řádu podala i odpor proti příkazu. Stěžovatelka se následně mohla domáhat opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu k vydání nového rozhodnutí, popřípadě poté využít tzv. žaloby proti nečinnosti. Podle rozhodovací praxe správních soudů by se za takové situace musel správní orgán a případně i správní soud zabývat otázkou, zda byl příkaz doručen správné osobě. Dále lze podat návrh na určení právního vztahu podle §142 odst. 1 správního řádu, na jehož podkladě by se správní orgány musely zabývat touž problematikou (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 č. j. 3 As 248/2015-22, mimo jiné publikovaný jako č. 3467/2016 Sb. NSS).
4. Městský soud v doručeném přípise odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zdůraznila, že inspektorát doručoval příkaz správné osobě, protože stěžovatelka dala nepochybně najevo, že je v daném řízení zastoupena svoji zmocněnkyní. Obě napadená rozhodnutí považuje za správná.
6. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka na doručenou výzvu k replice ve stanované lhůtě nereagovala.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžejním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka nesprávného doručení příkazu inspektorátu. Nosnými závěry napadených rozhodnutí je po korigování závěrů městského soudu Nejvyšším správním soudem tvrzení že, v řízení podle §24 odst. 2 správního řádu, na který stěžovatelka ve svém podání výslovně odkázala, se danými okolnostmi nelze zabývat. Je pravdou, že stěžovatelka ve své argumentaci nosné závěry napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu nereflektuje, protože se soustřeďuje výhradně na nesprávné doručení příkazu, nikoli na otázky, jaké okolnosti a proč lze zkoumat v řízení o žádosti o určení neplatnosti doručení podle §24 odst. 2 správního řádu či na to, jak svoji žádost formulovala.
3. Současně však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nedal jasné vodítko, jak se měla stěžovatelka bránit za situace, byl-li by příkaz skutečně nesprávně doručen. Nejvyšší správní soud totiž ve svém důsledku operuje s tím, že stěžovatelka k ochraně svých práv zvolila nesprávný procesní prostředek. Ani z dosavadní argumentace správních soudů a správních orgánů nebylo jasné, jaké konkrétní prostředky měla stěžovatelka zvolit k ochraně svých práv, popřípadě měla-li vůbec nějaké k dispozici. Ústavní soud tak měl po prvotním seznámení se s argumentací stěžovatelky a správních soudů předběžně za to, že výklad §24 odst. 2 správního řádu, respektive výklad jejího podání brojícího proti příkazu, zastávaný Nejvyšším správním soudem mohl stěžovatelce znemožnit jakkoli úspěšně tvrdit, že jí byl příkaz nesprávně doručen, či mohlo jít o skutečnosti, se kterými se měl Nejvyšší správní soud při výkladu daného ustanovení a podání stěžovatelky vypořádat.
4. Proto si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení, jakož i spisovou dokumentaci. Zejména Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatelka spolu s žádostí podle §24 odst. 2 správního řádu podala proti příkazu odpor. Rovněž se z jeho vyjádření podává, že stěžovatelka měla za dané procesní situace k dispozici procesní prostředky, na základě nichž se mohly správní orgány a případně též správní soudy zabývat okolnostmi doručení příkazu. Ústavní soud proto nemá důvod závěry Nejvyššího správního soudu dále zpochybňovat, protože hypotetické problémy plynoucí z výkladu §24 odst. 2 správního řádu či posouzení žádosti stěžovatelky zde skutečně nejsou.
5. Je sice pravdou, že v řízení o ústavní stížnosti při hodnocení ústavní konformity rozhodnutí orgánu veřejné moci může vyjádření takového orgánu k ústavní stížnosti pomoci vyjasnit skutkové okolnosti posuzované věci, avšak nemůže se jím "dohánět" či doplňovat to, co chybí v napadeném rozhodnutí (srov. bod 31 i. f. nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2234/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud však současně nemůže přehlédnout, že stěžovatelka zaprvé skutečně ani sama netvrdila, že neústavní důsledky napadených rozhodnutí spočívají v tom, že reálně neměla jinou možnost než podat žádost podle §24 odst. 2 správního řádu. Zadruhé, stěžovatelka žádost podle §24 odst. 2 správního řádu adresovala inspektorátu zastoupená advokátem. Stejně tak již tehdy existovala rozhodovací praxe, podle které stěžovatelka mohla úspěšně zpochybnit doručení příkazu nesprávné osobě.
6. Právní řád ani napadená rozhodnutí zde proto nepředstavují překážky k řádnému uplatnění práv stěžovatelky. Není tak důvod hledat alternativní způsob, jak stěžovatelce umožnit úspěšně tvrdit dané skutečnosti; už tehdy bylo jasné, jak měla postupovat. Zvolila-li nesprávný procesní prostředek, jde ryze o důsledky její procesní strategie. Nebylo proto povinností Nejvyššího správního soudu se při výkladu §24 odst. 2 správního řádu, respektive úkonu stěžovatelky, s uvedenými aspekty vypořádat. Za takové situace je rovněž legitimní, nevypořádal-li se Nejvyšší správní soud věcně s tvrzením stěžovatelky o nesprávném doručení příkazu s odkazem na to, že řízení o zvoleném procesním prostředku takové úvahy nepřipouští.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu