ECLI:CZ:US:2023:1.US.135.23.1
sp. zn. I. ÚS 135/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů L. N., R. N., R. Š. a A. N., zastoupených JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 7 T 118/2022-465, a s ní spojeném návrhu na zrušení věty druhé a třetí §245 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a čl. 96 odst. 1, odst. 2 Ústavy. S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení věty druhé a třetí §245 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu ze dne 19. 7. 2022 uzavřenou mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obviněným M. D. a současně rozhodl, že jmenovaný obviněný je vinen přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří roků a podle §229 odst. 1 trestního řádu byli stěžovatelé, M. N. a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. V odůvodnění rozhodnutí okresní soud mimo jiné zdůraznil, že vzhledem k tomu, že poškození (stěžovatelé) mají právo podat odvolání, je třeba odůvodnit ty výroky, proti kterým mohou odvolání podat, tj. výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy. Poukázal na to, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že stěžovatelé se řádně a včas připojili k trestnímu řízení, kdy část nemajetkové újmy byla uhrazena Generali ČP, a. s., a stěžovatelé se zavázali v dohodě o narovnání, že další úhradu již požadovat nebudou. Ve vztahu k dalšímu požadavku na náhradu nemajetkové újmy přesahující poskytnutou platbu pojišťovnou by bylo podle okresního soudu nezbytné provádět dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, proto rozhodl podle §229 odst. 1 trestního řádu. První a druhý stěžovatel navíc požadovali prostřednictvím svého zmocněnce náhradu škody ve výši 124 072 Kč za poškozené kolo, jeho vybavení, mobilní telefon, oděv a hodinky. Okresní soud uzavřel, že i ve vztahu k rozhodnutí o této náhradě majetkové škody by bylo nezbytné provádět dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, proto bylo postupováno také v souladu s §229 odst. 1 trestního řádu.
4. V závěrečném poučení okresní soud doslovně uvedl: "Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do osmi dnů ode dne doručení jeho opisu prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci ke Krajskému soudu v Ostravě. Odvolání lze podat pouze v případě, že rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl. Poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, ledaže v dohodě o vině a trestu souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydáním bezdůvodného obohacení a tato dohoda byla soudem schválena v podobě, s níž souhlasil."
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rozebírají, proč je ve věci založena jejich aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Dále tvrdí, že napadený rozsudek okresního soudu obsahuje v poučení o odvolání poškozených zjevnou chybu, neboť v něm chybí sloveso a věta tak postrádá význam. Nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že majetkovou škodu řádně neuplatnili. Jsou přesvědčeni, že státní zástupce opomněl dbát na jejich zájmy a že povinnost doložit pojišťovně potřebné informace a podklady měl obviněný, nikoliv oni. Podle nich nebyl splněn předpoklad pro uzavření dohody o vině a trestu, neboť obviněný neuhradil škodu, která byla z jejich strany řádně doložena a vyčíslena. Uložený trest pak považují za nepřiměřeně mírný. Daný případ je podle nich důkazem selhání výkonu veřejné žaloby a soudní moci.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení věty druhé a třetí §245 odst. 1 trestního řádu s tím, že zrušením této části zákonného ustanovení budou podle jejich mínění státní zástupci a obvinění vedeni k tomu, aby dohoda o vině a trestu zaručovala úhradu škody poškozeným, kteří pak nebudou mít důvod se odvolávat, což zajistí i rychlost trestního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona.
8. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)]. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit.
9. Z tohoto pohledu nabývá v nyní posuzované věci zásadního významu zjištění, že stěžovatelé netvrdili ani neprokázali, že by před podáním ústavní stížnosti podali proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání. Jejich tvrzení, že rozsudek okresního soudu obsahuje v poučení o odvolání poškozených zjevnou chybu, neboť v něm chybí sloveso a věta tak postrádá význam, nelze považovat za relevantní. Z kontextu daného poučení je zřejmé, že hovoří o možnosti poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, což nakonec vyplývá výslovně i z odůvodnění napadeného usnesení (viz sub 3 shora). Není pochyb o tom, že absence slovesa "může" byla v daném případě toliko zjevnou chybou v psaní, která nijak nepozměnila význam daného poučení.
10. Za dané procesní situace je podaná ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé rovněž návrh na zrušení věty druhé a třetí §245 odst. 1 trestního řádu. Z §74 zákona o Ústavním soudu, plyne, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu učiněného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li ústavní stížnost (jako nosič návrhu) věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení), příp. jiného právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), usnesení ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2165/20, usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2207/20].
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Návrh na zrušení části zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu