ECLI:CZ:US:2023:1.US.1546.23.1
sp. zn. I. ÚS 1546/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti H. H. (dříve V. V.), t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem se sídlem Josefská 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 683/2023-448 ze dne 18. 4. 2023 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 112/2021-363 ze dne 15. 6. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal po své matce vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že si ponechala jeho finanční prostředky. Městský soud v Brně žalobě vyhověl a uložil matce stěžovatele povinnost zaplatit částku 134 100 Kč.
2. Krajský soud v Brně změnil k odvolání matky stěžovatele rozsudek městského soudu a žalobu zamítl. Shledal, že výkon práva stěžovatele je v rozporu s dobrými mravy, a tudíž není možné žalobě vyhovět pro rozpor s §2 odst. 3, §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, ve kterém argumentoval, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů a zatížil řízení vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí. Tato vada měla dle stěžovatele spočívat v nesprávné aplikaci §120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v tom, že soud doplnil ve sporném řízení jiné než účastníky navržené důkazy. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť shledal, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
4. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení. Stěžovatel je napadá s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čímž došlo rovněž k porušení jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Zásah do těchto svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud nesprávně a v rozporu s právními předpisy a dosavadní soudní praxí aplikoval §120 odst. 2 o. s. ř. Tím, že prováděl a hodnotil důkazy, které žádná ze stran sporu nenavrhla, měl dle stěžovatele narušit princip rovnosti stran sporu. Stěžovatel se domnívá, že soud nebyl k takovému jednání oprávněn a učinil tak, aby „zjištěný stav lépe odpovídal představě soudu a umožňoval mu vydat rozhodnutí dle jeho představy“. Krajský soud podle stěžovatele porušil také zásadu projednací, jelikož nebyl nestranný. Předem zaujal k věci postoj na základě osobních sympatií, jednal s cílem upřednostnit jednu stranu sporu, činil vše proto, aby žalobci nárok nepřiznal a následně rozhodl nepřijatelným způsobem ve prospěch matky stěžovatele. Zároveň má stěžovatel za to, že soudy svými rozhodnutími poškodily jak jeho samotného, tak i jeho věřitele, jelikož nyní nemůže „ponížit své závazky o prostředky, o které byl připraven“, a v důsledku tak přispěly k odepření spravedlnosti.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Porušení zásady kontradiktornosti spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud provedl důkazy, které nebyly navrženy ani jednou ze stran sporu. Ze zákonné povinnosti účastníka označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 odst. 1 o. s. ř.) ovšem nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných než účastníkem navržených důkazů. Zásada kontradiktornosti totiž není jedinou zásadou, která vstupuje do procesní úpravy dokazování. Významnou je rovněž zásada materiální pravdy, která je promítnuta v §120 odst. 2 ve spojení s §213a odst. 1 o. s. ř. a umožňuje odvolacímu soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy.
8. Stěžovatelem vznášená výtka potenciálního narušení principu rovnosti zbraní by byla oprávněná tehdy, pokud by soud sám pátral po důkazech nebo pokud by svou vlastní aktivitou vnášel do sporu skutečnosti, které nemají podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. K žádnému takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
9. Proti postupu krajského soudu, který provedl další potřebné důkazy, nelze nic namítat. Krajský soud stěžovatele poučil o možnosti navrhnout vlastní důkazní prostředky k prokázání rozhodných skutečností, stěžovatel přesto navrhl pouze důkaz nezpůsobilý. Lustrace stěžovatele v systémech veřejné správy byla obecnými soudy provedena v průběhu řízení několikrát a zástupce stěžovatele se k ní, stejně jako ke všem ostatním provedeným důkazům, mohl vyjádřit během jednání před krajským soudem. Z obsahu spisového materiálu (č. l. 358–360 spisu vedeného u Městského soudu v Brně, sp. zn. 36 C 20/2018) je zjevné, že k provedeným důkazům neměl připomínky, přestože ho krajský soud výslovně vyzval jak k vyjádření se k důkazům, tak k zamýšlenému postupu soudu. Již při jednání dal, s odkazem na předvídatelnost rozhodnutí, totiž účastníkům na vědomí, že zvažuje aplikaci §2 odst. 3, §6 a §8 občanského zákoníku.
10. Ve vztahu k hodnocení důkazů vytýká stěžovatel krajskému soudu, že důkazy hodnotil nelogicky, jednostranně a tak, aby podporovaly verzi skutečnosti výhodnější pro jeho matku. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny však není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
11. Ve zbytku ústavní stížnosti vznáší stěžovatel totožné námitky, které uplatnil již předchozích stadiích řízení, ačkoli se s nimi Nejvyšší soud i přes odmítnutí odvolání dostatečně a náležitě vypořádal. Argumentace stěžovatele tedy nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť stěžovatel nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů o otázce aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů a ohledně doplňování dokazování soudem ve sporném řízení o jiné než účastníky navržené důkazy. Úkolem Ústavního soudu ovšem není opětovně přezkoumávat důvodnost námitek stěžovatele.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu