ECLI:CZ:US:2023:1.US.1558.23.1
sp. zn. I. ÚS 1558/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Black s.r.o., se sídlem Pod Plynojemem 2244/13a, Praha 8, zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 191/2023-286 ze dne 25. 4. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala po Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu ve věci vyloučení nemovitých věcí z konkurzní podstaty úpadce. Obvodní soud pro Prahu 2 odmítl první stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, protože stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila vady spočívající v neurčitosti žaloby, pročež nebylo možné v řízení pokračovat. V řízení o druhé žalobě na náhradu škody vzneslo ministerstvo oprávněně námitku promlčení, a proto obvodní soud žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek obvodního soudu. Oba soudy došly ke shodnému závěru, že po dobu vedení řízení o první žalobě nedošlo ke stavení běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka dle soudů v řízení řádně nepokračovala, jelikož ani po výzvě neodstranila vady žaloby spočívající v její neurčitosti. Městský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil rovněž s posouzením obvodního soudu, že ze strany ministerstva nejde o námitku promlčení uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.
3. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu dovoláním, ve kterém argumentovala, že odvolací soud posoudil promlčení nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť shledal, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zbylé námitky stěžovatelky posoudil jako otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí nezávisí.
4. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, neboť se domnívá, že porušuje obecný zákaz diskriminace podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, princip právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i princip, že se nikdo nesmí dovolávat vlastních pochybení ve svůj prospěch. V řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí mělo být podle stěžovatelky rovněž porušeno její právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Zásah do právní jistoty, včetně práva na předvídatelnost rozhodování, spatřuje stěžovatelka v údajném odchýlení dovolacího soudu od jeho dosavadní rozhodovací praxe. Dále se domnívá, že byla jako poškozená uplatňující své nároky v civilním řízení hrubě diskriminována oproti těm, kteří uplatňují svá práva jako poškození v trestním řízení. Zároveň má stěžovatelka za to, že řízení před obecnými soudy trpí řadou vad, včetně neodůvodněných průtahů a nepřihlédnutí k absolutní neplatnosti námitky promlčení z úřední moci. Námitka promlčení vznesená ministerstvem je dle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, protože se ministerstvo dovolává pochybení vlastní organizační složky (obvodního soudu, který vyzval stěžovatelku k odstranění vad žaloby po téměř 3 letech).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového. Stěžovatelka vznáší totožné námitky, které uplatnila už v předchozích stadiích řízení, přestože se s nimi obecné soudy již dostatečně a náležitě vypořádaly. Nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů o stavení promlčecí lhůty, uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a diskriminaci poškozených uplatňujících své nároky v civilním řízení oproti poškozeným v řízení trestním. Úkolem Ústavního soudu ovšem není opětovně přezkoumávat důvodnost námitek stěžovatelky.
8. Obvodní soud shledal první stěžovatelčino podání vadným, a proto ji v přiměřené lhůtě vyzval k odstranění zjištěných nedostatků a poučil jak o způsobu odstranění vad žaloby, tak o následcích nevyhovění výzvě. Stěžovatelka ovšem na výzvu zareagovala pouze žádostí o prodloužení lhůty. Přestože obvodní soud žádosti vyhověl, stěžovatelka ani v této prodloužené lhůtě žalobu nedoplnila a neodstranila její vady v intencích poučení. Za této situace neměl obvodní soud jinou možnost než žalobu dle §43 občanského soudního řádu odmítnout.
9. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, že ke stavení promlčecí lhůty nedošlo, ačkoli stěžovatelka v projednávané věci své právo na náhradu škody u soudu podáním žaloby uplatnila. Stěžovatelka totiž v řízení nepokračovala řádně. Svým nesprávným procesním postupem přivodila odmítnutí návrhu, a proto nesplnila zákonnou podmínku řádného pokračování v řízení ve smyslu §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ten se použije na základě §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Pro vyvolání předpokládaných následků (stavení promlčecí lhůty) by musela stěžovatelka své neurčité podání po výzvě soudu doplnit [srov. nález sp. zn. II. ÚS 182/01 ze dne 24. 6. 2003 (N 99/30 SbNU 431)].
10. V duchu zásady "práva náleží bdělým" (vigilantibus iura scripta sunt) odpovídají účastníci řízení plně za ochranu svých práv a musí se aktivně přičinit o to, aby byla jejich práva respektována a chráněna. Stěžovatelka však sama svou nečinností (či opomenutím právního zástupce) neumožnila obvodnímu soudu o věci samé rozhodnout [k uvedené zásadě srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.); nález sp. zn. III. ÚS 3517/22 ze dne 9. 5. 2023; nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519); nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011].
11. Ústavní soud tedy neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu