ECLI:CZ:US:2023:1.US.158.23.1
sp. zn. I. ÚS 158/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti REAL HEJDUK s.r.o. se sídlem Dlouhá 447/25, Cheb, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022 č. j. 69 Co 87/2022-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") domáhala po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky v celkové výši 589 459,81 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka zčásti spočívala v poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 121 666 Kč s příslušenstvím, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 49 Cm 201/2009. Dále se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 37 378 Kč, jež představovala náklady soudního řízení a náklady na ustanoveného znalce. Konečně se stěžovatelka domáhala částky 166 533,61 Kč, jež představovala náklady na její právní zastoupení, a částky 263 882,20 Kč, jež byla tvořena zbytečně vynaloženými náklady na úkony právní služby protistrany.
Vedlejší účastník uznal nepřiměřenost délky řízení a po projednání nároku poskytl stěžovatelce relutární náhradu ve výši 65 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 6. 2022 č. j. 47 C 41/2022-52 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 968 Kč (výrok III). Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu stěžovatelky ohledně částky 35 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč (výrok II).
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše uvedených základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který rozhodoval o jejím odvolání. Má za to, že napadený rozsudek je chybný, zavádějící a nepřesvědčivý, neboť uvádí skutečnosti, které zčásti vůbec nevyplývají ze spisového materiálu a zčásti jsou jí dávány k tíži okolnosti, které ona sama nemohla nijak ovlivnit. Stěžovatelka rozporuje právní závěry týkající se výše finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nesouhlasí s tím, že by spor před krajským soudem byl skutkově a právně složitější nebo že by znalecký posudek byl stěžejním důkazem. Podle názoru stěžovatelky nese rozsudek městského soudu prvky libovůle, kdy je opět zasaženo do jejích práv a její důvěry v právní stát, kdy tato důvěra byla silně narušena již průběhem a nepřiměřenou délkou řízení u krajského soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Ústavní soud se přitom ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. postupem soudů v její věci. Již ze samotné argumentace stěžovatelky tedy vyplývá, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a podústavního práva obecnými soudy. Ačkoli používá argumentaci s odkazem na porušení jejích základních práv, fakticky právě jen nesouhlasí s tím, jak věc posoudil městský soud na úrovni skutkových závěrů jejího případu. Pouhé obsáhlé citáty z judikátů Ústavního soudu bez vyvození odpovídajících závěrů pro daný případ jako relevantní ústavněprávní argumentace nepostačuje. Ústavnímu soudu nepřísluší do řádně odůvodněných skutkových závěrů či adekvátně aplikovaných procesních pravidel podústavního práva obecnými soudy zasahovat.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že městský soud v posuzované věci rozhodoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšel přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěr městského soudu, že částka poskytnutá stěžovatelce dobrovolně vedlejším účastníkem je plně postačující k přiměřené náhradě její nemajetkové újmy, je řádně a logicky odůvodněn s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze jej považovat za extrémně nesouladný se skutkovými zjištěními, a Ústavní soud v něm proto neshledal porušení základních práv stěžovatelky. Skutečnost, že městský soud opřel své rozhodnutí o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu