ECLI:CZ:US:2023:1.US.1584.22.1
sp. zn. I. ÚS 1584/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Lukáše Maxmiliána Rybníčka, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022 č. j. 11 A 45/2021-104 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2022 č. j. 6 As 45/2022-33 ze dne 3. 5. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 14 odst. 1, 2 a 3 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení nicotnosti, eventuálně zrušení ochranného opatření ze dne 25. 2. 2021 č. j. MZDR 7790/2021-1/MIN/KAN. Tímto opatřením Ministerstvo zdravotnictví (dále jen "vedlejší účastník") podle §68 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, s účinností od 26. 2. 2021 do 11. 4. 2021 zakázalo všem občanům České republiky a cizincům s bydlištěm na území České republiky vstup do zemí s extrémním rizikem nákazy onemocněním covid-19, způsobeným novými mutacemi koronaviru SARS-CoV-2 (konkrétně do Botswany, Brazílie, Eswatini (Svazijska), Jihoafrické republiky, Keni, Lesotha, Malawi, Mosambiku, Tanzánie včetně ostrovů Zanzibar a Pemba, Zambie a Zimbabwe). Zákaz se nevztahoval na občany těchto zemí a na cesty, které nesnesou odkladu a byly předem oznámeny Ministerstvu zahraničních věcí.
Stěžovatel v průběhu řízen navrhl, aby soud připustil změnu návrhu tak, aby se vztahoval také (případně pouze) na ochranné opatření vedlejšího účastníka ze dne 30. 3. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-67/MIN/KAN, účinné od 12. 4. 2021 do 31. 5. 2021 a obsahující totožnou regulaci jako předešlé opatření toliko s tím, že seznam zemí s rizikem nákazy byl rozšířen o Kolumbii a Peru. Stěžovatel pak podal další návrh na rozšíření, event. změnu návrhu v návaznosti na ochranné opatření vedlejšího účastníka ze dne 26. 4. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-74/MIN/KAN, kterým bylo s účinností ode dne 27. 4. 2021 zrušeno předchozí opatření a v době od 27. 4. 2021 do 31. 5. 2021 byl znovu zakázán vstup do zemí s extrémním rizikem nákazy onemocněním covid-19, mezi které vedlejší účastník nově zařadil též Indickou republiku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2021 č. j. 11 A 45/2021-60 odmítl návrh stěžovatele na zrušení opatření ze dne 25. 2. 2021 (výrok I), připustil rozšíření návrhu na opatření ze dne 30. 3. 2021 (výrok II), odmítl návrh na zrušení opatření ze dne 30. 3 2021 (výrok III), připustil rozšíření návrhu na opatření ze dne 26. 4. 2021 (výrok IV), odmítl návrh na zrušení opatření ze dne 26. 4. 2021 (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI a VII). Městský soud odmítl návrhy na zrušení již zrušených opatření pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení; ve vztahu k opatření ze dne 26. 4. 2021 pak návrh odmítl pro zjevný nedostatek aktivní legitimace stěžovatele.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 As 151/2021-31 usnesení městského soudu zrušil ve výrocích V, VI a VII a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Oproti městskému soudu dospěl k závěru, že pro aktivní legitimaci stěžovatele dostačovalo tvrzení, že měl v úmyslu strávit dovolenou v jedné ze zemí, do níž vedlejší účastník napadeným opatřením zakázal občanům České republiky vycestovat. Ve zbývajícím rozsahu kasační stížnost zamítl.
Městský soud napadeným usnesením návrh navrhovatele ve zbývajícím rozsahu (po částečné kasaci ze strany Nejvyššího správního soudu) odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť napadené ochranné opatření ze dne 26. 4. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-74/MIN/KAN bylo s účinností k 22. 5. 2021 v plném rozsahu zrušeno a nahrazeno ochranným opatřením ze dne 21. 5. 2021 č. j. MZDR 20599/2020-80/MIN/KAN a nebyly tak splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný. Kasační stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Podstatou ústavní stížnosti je opětovná polemika stěžovatele se závěrem správních soudů o tom, že nelze přezkoumat již neexistující mimořádná opatření. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy neměly jeho návrh odmítat, ale vyslovit nicotnost napadených opatření, a to i přes jejich zrušení vedlejším účastníkem. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 100/2010-65 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 65 A 2/2015-126, z jejichž závěrů vyplývá, že správní soud je v případě, že shledá důvody pro nicotnost opatření obecní povahy, oprávněn tuto nicotnost vyslovit. Dále stěžovatel namítá rozpor napadených rozhodnutí s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy ve vztahu k možnosti uplatnění nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.
Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu ani městského soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Rozhodnutí správních orgánů byla vícekrát přezkoumávána a všem účastníkům řízení, tedy i stěžovateli, byl poskytnut dostatečný prostor k uplatnění všech argumentů, se kterými se správní soudy dostatečně vypořádaly. V detailech stačí odkázat na obsáhlá odůvodnění soudních rozhodnutí ve věci přijatých.
Nejvyšší správní soud své rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, přičemž vycházel ze své předchozí judikatury k přezkumu již zrušených ochranných opatření a vyslovení jejich nicotnosti. Poukázal také na to, že na námitku stěžovatele obsaženou v kasační stížnosti již odpověděl ve svém předchozím rozsudku ve věci téhož stěžovatele, tj. rozsudku č. j. 6 As 151/2021-31, kdy konstatoval, že stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že městský soud měl přezkoumat již neexistující ochranná opatření s ohledem na to, že stěžovatel namítal jejich nicotnost. Nejvyšší správní soud upozornil, že i vyslovení nicotnosti je totiž vázáno na splnění podmínek řízení, respektive je podmíněno tím, že není dán žádný z důvodů pro odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 100/2010-65, kterým argumentoval stěžovatel. Uvedl, že v tomto usnesení se rozšířený senát k otázce, zda má krajský soud hodnotit otázku nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, resp. opatření obecné povahy i tehdy, pokud nejsou splněny podmínky řízení, nevyjadřoval. Proto usnesení není pro posouzení nyní projednávané věci relevantní. Rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 65 A 2/2015-126 pak stěžovatel uváděl proto, že v něm krajský soud usnesení rozšířeného senátu užil ve své argumentaci, tudíž ani tento rozsudek, který byl navíc zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2016 č. j. 2 As 78/2016-72, není způsobilý posouzení nynější věci ovlivnit. Ústavní soud dodává, že závěry napadených rozhodnutí považuje za ústavně konformní a neshledal, že by jimi došlo k zásahu do základních práv stěžovatele zaručených Listinou či Úmluvou.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces tak Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu