ECLI:CZ:US:2023:1.US.1648.23.1
sp. zn. I. ÚS 1648/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 1140/2, Bílovec, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 412/2022-101 ze dne 22. 3. 2023 a výrokům I., II. a III. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 23 Nc 17/2022-57 ze dne 27. 9. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) R. S. a 2) nezl. T. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 23 Nc 17/2022-57 ze dne 27. 9. 2022 byl nezletilý pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřen do střídavé péče rodičů s týdenním intervalem střídání a předáváním nezletilého před školou, v níž je hlášen k povinné školní docházce (výrok I.). Otci (prvnímu vedlejšímu účastníkovi) byla uložena povinnost platit pro nezletilého výživné 3 000 Kč měsíčně, stěžovatelka byla zavázána platit pro nezletilého výživné 1 800 Kč měsíčně (výroky II. a III.). Dále okresní soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroku I. rozsudku a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky IV. a V.).
2. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zájmu nezletilého nejlépe odpovídá forma střídavé péče v týdenních intervalech, tedy řešení navrhované otcem a podporované i opatrovníkem. V situaci, kdy oba rodiče mají autentickou potřebu o nezletilého pečovat, oba k tomu mají vhodné zázemí a také nezletilý má k oběma rodičům pozitivní vztah a nechce si mezi nimi vybírat (jak vyplynulo ze zpráv centra psychologické pomoci), neshledal okresní soud důvod, proč jednoho z rodičů na úkor druhého upřednostnit. Poukázal na to, že oba rodiče jsou pro nezletilého stejně důležití, každý svým nenahraditelným způsobem, a v rámci střídavé péče budou moci své rodičovství naplno uplatnit. Jelikož v zájmu nezletilého naopak nebylo pokračování stavu, kdy byl v péči otce jen na pár dní v měsíci (stěžovatelka se s nezletilým odstěhovala cca 50 km od původního bydliště), rozhodl okresní soud o předběžné vykonatelnosti výroku o střídavé péči.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 14 Co 412/2022-101 ze dne 22. 3. 2023 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že okresní soud rozhodl správně, svěřil-li nezletilého do střídavé péče rodičů. Uvedl, že žádná kontraindikace k nastolení střídavé péče shledána nebyla. Nezletilý má u každého z rodičů zajištěny veškeré podmínky pro svůj další zdárný vývoj, v přípravě do školy nebyly shledány výrazné rozdíly. Pro svěření nezletilého do střídavé péče svědčilo i to, že u nezletilého byly zjištěny sklony k nerespektování autorit a pravidel (dle sdělení zástupkyně ředitele i třídní učitelky patří nezletilý do skupinky dětí, které se vulgárně oslovují a perou, přičemž často sám jako první začne), přičemž právě otec dodržování pravidel vyžaduje více a v jeho péči se nezletilý jeví být disciplinovanějším. Popisoval-li nezletilý v rámci pohovoru před krajským soudem okolnosti negativního charakteru, jimiž odůvodňoval své přání být svěřen do péče stěžovatelky, žádné negativní poznatky k osobě otce, k podmínkám v místě jeho bydliště ani k péči o nezletilého dle krajského soudu zjištěny nebyly. Stížnosti nezletilého týkající se nutnosti plnit domácí povinnosti krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné, neboť se nejednalo o zátěž, která by neodpovídala věku nezletilého, a stejné povinnosti byly vyžadovány také od dětí otcovy družky.
II.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že navzdory opakovaně vyjádřenému přání nezletilého, který si dlouhodobě přeje být v její péči a s otcem se stýkat, jej soudy svěřily do střídavé péče rodičů, aniž by dostatečně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, proč přání nezletilého nevyhověly. V řízení bylo dle stěžovatelky jednoznačně prokázáno, že v zájmu nezletilého je, aby byl svěřen do její péče. Obecným soudům stěžovatelka také vytýká, že svá rozhodnutí založily na skutkových tvrzeních, která nebyla důkazně podložena a vycházela především ze subjektivních vyjádření nebo jednostranně zabarvených důkazů. Současně nevěnovaly dostatečnou pozornost jejím tvrzením, její důkazní návrhy nepřijaly a neprovedly ani důkaz znaleckým posudkem, který by zjistil potřeby nezletilého a výchovné schopnosti rodičů.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
9. Podstatou ústavní stížnosti (která je opakováním stěžovatelčiny argumentace obsažené v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu) je nesouhlas stěžovatelky se svěřením nezletilého do střídavé péče obou rodičů.
10. S přesvědčením stěžovatelky, že ve věci bylo rozhodnuto bez odpovídající opory v provedeném dokazování, se ztotožnit nelze. Obecné soudy vycházely z výpovědí stěžovatelky a otce nezletilého, i z vyjádření samotného nezletilého, ze zpráv o prošetření poměrů rodičů, zpráv opatrovníka o pohovorech s nezletilým a z dalších listinných důkazů. Zmiňuje-li stěžovatelka, že obecné soudy nepřijaly její důkazní návrhy, blíže nekonkretizuje, o které důkazní návrhy mělo jít a jak měly ovlivnit výsledek řízení. Namítá-li stěžovatelka, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, neuvádí, že by mělo jít o soudy opomenutý důkaz, tedy že by tento důkazní návrh učinila a soudy by jej ignorovaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že vzhledem k výsledkům proběhlého dokazování soudy nepovažovaly za nezbytné přistoupit ke znaleckému zkoumání a tímto způsobem zatěžovat nezletilého a dále prodlužovat řízení.
11. Je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutno za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu považovat jeho přání. Současně není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoli na pečlivém posuzování všech jeho zájmů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683) či nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607) a mnohé další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V posuzované věci bylo nezletilému opakovaně umožněno se k věci vyjádřit. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z názoru nezletilého, který byl zjišťován ze zprávy centra psychologické pomoci a ze zpráv opatrovníka. Krajský soud dokazování doplnil také o pohovor s nezletilým, v rámci kterého se nezletilý vůči otci vymezil jednoznačně negativně. V návaznosti na to se krajský soud zabýval otázkou jeho rozumové vyspělosti, věrohodnosti nezletilým poskytnutých informací a autentičností přání nezletilého, které hodnotil v kontextu jeho předchozích vyjádření a dalších důkazů.
13. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do své péče upřímný zájem a naplňují všechna kritéria podstatná pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je svěření do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí objektivní důvody (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, nález sp. zn. III. ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022 či nález sp. zn. I. ÚS 3085/22 ze dne 8. 3. 2023 a mnohé další).
14. Relevantní důvody, pro které by nezletilý nemohl být svěřen do střídavé péče rodičů, obecné soudy neshledaly. K osobě otce, k podmínkám v místě jeho bydliště (které je původním bydlištěm nezletilého) či k péči otce o nezletilého nebyly ze strany soudů zjištěny žádné významné negativní poznatky (alkoholový incident otce z roku 2021 byl soudy vyhodnocen jako jednorázové selhání v době vrcholící krize manželství). Krajský soud nevycházel izolovaně pouze z názoru vysloveného nezletilým při pohovoru, který s ním provedl, ale komplexně zhodnotil důležité aspekty případu a celkový vývoj situace v rodině. Pokud adekvátně zdůvodnil, proč je podle jeho názoru svěření do střídavé péče rodičů v nejlepším zájmu nezletilého (což ostatně koresponduje i s názorem opatrovníka a okresního soudu), nelze jeho postup považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za jakkoliv problematický.
15. Sama skutečnost, že stěžovatelka se svěřením nezletilého do střídavé péče nesouhlasí, za důvod k zásahu Ústavního soudu považována být nemůže, když nadto není zřejmé, v čem konkrétně by stěžovatelkou navrhovaná varianta její výlučné péče s širokou úpravou styku s otcem měla být za daných okolností pro nezletilého lepší. Navíc, pokud by měla stěžovatelka v budoucnu za to, že současná úprava výchovného uspořádání již nadále není pro nezletilého nejvhodnější (v důsledku případné podstatné změny dosavadních poměrů), může se s takovým tvrzením opětovně obrátit na obecný soud, který, budou-li pro to splněny nezbytné podmínky, může o úpravě péče rozhodnout jinak.
16. Lze shrnout, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, vycházely z provedeného dokazování, posoudily pro věc významné skutečnosti a srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Nejlepšímu zájmu nezletilého věnovaly potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění konkrétních okolností posuzovaného případu nelze způsob jeho vymezení promítnutý do napadených rozhodnutí považovat za ústavně nekonformní. Pochybení, pro které by napadená rozhodnutí bylo nutno označit za svévolná či excesivní, zjištěno nebylo a jejich další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně upravit aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni v rámci vzájemné dohody a oboustranných kompromisů sami účastníci).
17. Pro úplnost je třeba doplnit, že byť stěžovatelka napadá také výroky II. a III. rozsudku okresního soudu týkající se výživného, ve vztahu k nim v ústavní stížnosti žádnou argumentaci neuvádí.
18. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje zákonodárce, že aktuální právní úprava dovolání v rodinněprávních otázkách (§30 zákona o zvláštních řízeních soudních) spíše neplní účel zachování právní jistoty, neboť sjednocování judikatury pak musí řešit orgán stojící mimo soustavu obecných soudů, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv běžné zákonnosti. Podle Ústavního soudu by sjednocování judikatury i ochranu základních práv jednotlivců byl schopen zajistit Nejvyšší soud, který je k tomu jako dovolací soud v občanskoprávních věcech zcela jistě více povolán nežli Ústavní soud.
19. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelkou napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu