ECLI:CZ:US:2023:1.US.1685.23.1
sp. zn. I. ÚS 1685/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Tomáše Branicha, zastoupeného JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3327/2022-403 ze dne 11. 4. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 277/2021-348 ze dne 25. 5. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Opavě č. j. 26 C 200/2018-294 ze dne 5. 10. 2021, za účasti vedlejší účastnice, LR Airlines, s.r.o., se sídlem letiště Mošnov, Mošnov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel (zaměstnanec) uzavřel s vedlejší účastnicí (zaměstnavatel) kvalifikační dohodu podle §234 zákoníku práce (dále také "dohoda"). Stěžovatel na náklady vedlejší účastnice absolvoval pilotní výcvik v USA ke zvýšení kvalifikace. Následně nedodržel dohodou stanovený závazek setrvat v zaměstnání po určitou dobu. Proto byl v souladu s dohodou vyzván vedlejší účastnicí k zaplacení poměrné části nákladů za absolvování výcviku. To však odmítl, a proto se vedlejší účastnice zaplacení domáhala soudně u Okresního soudu v Opavě. Napadeným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě.
2. Krajský soud v Ostravě následně potvrdil napadené rozhodnutí okresního soudu. Výrokem II. pouze částečně změnil prvostupňové rozhodnutí, co se týče doby úroků z prodlení. Krajský soud odkázal na závěry okresního soudu a doplnil je. Krajský soud, tak jako okresní soud, dospěl k tomu, že dohoda byla platně uzavřena, a že z jejího titulu plyne vedlejší účastnici nárok na zaplacení specifikované částky.
3. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání jako nepřípustné ("rozhodnutí NS č. 2"). Nejvyšší soud však v uvedené věci nerozhodoval poprvé. Série stěžovatelem napadených rozhodnutí byla totiž vydána na základě kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ("rozhodnutí NS č. 1"), kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí krajského i obvodního soudu a věc jim byla vrácena k novému rozhodnutí. Právní názor Nejvyššího soudu, na jehož základě byla (musela být) věc v novém řízení posouzena obecnými soudy odlišně, se týkal výkladu platnosti kvalifikační dohody.
4. Ve zbytku nepovažuje Ústavní soud za účelné podrobněji rekapitulovat průběh řízení včetně předchozích rozhodnutí vydaných ve věci, jelikož tento průběh je účastníkům znám a pro posouzení ústavní stížnosti není výrazněji relevantní.
5. Stěžovatel namítá porušení jeho práv podle čl. 11, čl. 36 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principy spravedlnosti, jelikož obecné soudy nezohlednily okolnosti případu. Stěžovatel namítá, že není spravedlivé, aby byl kvůli kvalifikační dohodě fakticky nucen setrvat u zaměstnavatele pod majetkovou sankcí, přestože ten podle jeho tvrzení porušoval pracovněprávní předpisy, v čemž stěžovatel spatřuje ohrožení svého zdraví. Dále stěžovatel namítá nedostatečné prokázání skutečně vynaložených nákladů na jeho výcvik. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí vychází z jiných právních závěrů, než původní, Nejvyšším soudem zrušená rozhodnutí. Navíc stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí NS č. 1, učinil právní závěr, aniž by k tomu existoval podklad v dovolání. Stěžovatel tak považuje rozhodnutí NS č. 1 za tzv. překvapivé rozhodnutí.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Žádný takový zásah však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Ústavní stížnost, ač obsahově rozsáhlá, de facto jen rekapituluje průběh řízení a již předložené a obecnými soudy podrobně vypořádané námitky.
7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v argumentaci stěžovatele a v napadených rozhodnutích neshledal ústavní rozměr, obsahuje toto usnesení dále jen stručné odůvodnění, které vypořádává pouze nejvíce zdůrazňované námitky stěžovatele (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatel rozporoval právní závěry v rozhodnutí NS č. 1, na základě kterých byla následně vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud k tomu uvádí, že mu tyto závěry Nejvyššího soudu nepřísluší v tomto řízení přezkoumávat. Rozhodnutí NS č. 1 není v řízení napadeno. Ústavní soud nemá žádný důvod ani pravomoc zpochybňovat závazný právní názor Nejvyššího soudu ohledně výkladu účinnosti kvalifikační dohody. Tento názor Nejvyššího soudu je zcela srozumitelný, správný, a především však v tomto řízení nenapadnutelný. Stejně tak tedy není v tomto řízení uplatnitelná námitka týkající se údajného rozporu mezi vymezením dovolání a rozhodnutím NS č. 1, přesněji řečeno mezi tím, co navrhovala dovolatelka (vedlejší účastnice) a jak Nejvyšší soud rozhodl.
9. Co se týče údajného neprokázání vynaložených nákladů na výcvik stěžovatele, k tomu musí Ústavní soud uvést, že toto tvrzení stěžovatele je zcela zjevně neopodstatněné. Nejen, že toto tvrzení samo o sobě nezakládá porušení základních práv, ale jedná se navíc o tvrzení nepravdivé. Obecné soudy se prokázáním vynaložených nákladů zabývaly, konkrétně okresní soud např. v bodě 7 odůvodnění a krajský soud např. v bodě 25 odůvodnění. Stěžovatel tak zcela mechanicky převzal do ústavní stížnosti argumentaci z řízení před rozhodnutím NS č. 1.
10. Stěžovatel opakovaně tvrdí (nejen v řízení před Ústavním soudem), že obecné soudy "otočily", rozhodly "překvapivě" atd. Všechny tyto námitky se však zakládají na tom, že Nejvyšší soud rozhodnutím NS č. 1 učinil právně závazný (a nutno říci, že zcela logický a odůvodněný) výklad platnosti kvalifikační dohody. To, že byl tento závěr Nejvyššího soudu odlišný od předchozích závěrů okresního a krajského soudu, samozřejmě nezakládá protiústavní překvapivé rozhodnutí.
11. Ačkoli na více místech stěžovatel rozporuje závěry rozhodnutí NS č. 1, následně pod bodem 6.5 ústavní stížnosti paradoxně uvádí, že právní závěry Nejvyššího soudu považuje obecně za správně, pouze se však podle něj nemají aplikovat na projednávanou věc. K tomu Ústavní soud opět jen ve stručnosti uvádí, že aplikovatelnost závěrů Nejvyššího soudu na danou věc byla prokázána a obecnými soudy odůvodněna zcela jednoznačně, což vyplývá již z podstaty toho, že Nejvyšší soud své právní závěry dovodil právě v této věci.
12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl fakticky "rukojmím" svého zaměstnavatele, jelikož byl kvůli kvalifikační dohodě fakticky nucen setrvat v zaměstnaneckém poměru, ve kterém mu byly dávány protiprávní pokyny. K tomu stěžovatel tvrdí, že se s tímto aspektem soudy nevypořádaly. Ani toto tvrzení stěžovatele však není pravdivé. Minimálně Nejvyšší soud explicitně dovodil a vysvětlil, že pokud by zde skutečně existovaly protiprávní pokyny zaměstnavatele, nemusí se jimi dle platné právní úpravy stěžovatel řídit. Aniž by tedy obecné soudy hodnotily, zda se tvrzené protiprávní skutečnosti v zaměstnaneckém poměru odehrávaly, dovodily, že pro posouzení věci to není rozhodné. S tím se Ústavní soud ztotožňuje.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu