ECLI:CZ:US:2023:1.US.1706.23.1
sp. zn. I. ÚS 1706/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Hermana, advokáta, sídlem Hroznová 62/7, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023 č. j. 44 To 74/2023-133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023 č. j. 44 To 74/2023-133 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2023 č. j. 44 To 74/2023-133 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 0 Nt 7123/2019 ustanoven obhájcem dnes již odsouzeného M. Z. (dále jen "odsouzený") za účelem podání ústavní stížnosti ve věci přerušení výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného.
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. 0 Nt 7123/2019 byla podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli za danou obhajobu odsouzeného přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 16 680 Kč.
4. K stížnosti příslušného státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu podle §149 odst. 1 trestního řádu zrušil. Po přezkoumání věci přisvědčil státnímu zástupci v tom, že v řízení o ústavní stížnosti nelze rozhodovat o bezplatné obhajobě a náhradě nákladů řízení, resp. o určení "obhaječného" obhájci podle trestního řádu, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného. Zdůraznil, že podle §83 zákona o Ústavním soudu je zajištěno právo na bezplatnou právní pomoc v řízení před Ústavním soudem osobám nemajetným, přičemž o příslušném návrhu, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, rozhoduje soudce zpravodaj a náklady zastoupení pak hradí Ústavní soud ze svého rozpočtu. Nadto se městský soud ztotožnil s názorem státního zástupce, že sepis a podání ústavní stížnosti ve věci nevyhovění žádosti o přerušení výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného není úkon natolik mimořádný, aby se s ním pojila nadstandardní odborná zátěž (obvodní soud stěžovateli přiznal dvojnásobné zvýšení odměny, když stěžovatel požadoval trojnásobné zvýšení odměny s poukazem na časovou náročnost úkonu vyžadující hlubokou zkušenost a erudici), přičemž požadavky stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů označil za troufalé rovněž z pohledu časové souslednosti a frekvence činění úkonů právní služby, když mu sepis ústavní stížnosti trval více než rok. Z uvedených důvodů městský soud uzavřel, že usnesení obvodního soudu bylo vydáno nedůvodně, resp. bylo nadbytečné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl podle §33 odst. 4 trestního řádu ustanoven obhájcem odsouzeného na základě jeho výslovné žádosti za účelem podání ústavní stížnosti ve věci přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Účel žádosti byl rozhodujícímu soudu znám, neboť jasně vyplýval z formulace žádosti odsouzeného. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud neměl sice pravomoc rozhodnout opatřením o ustanovení obhájce za účelem podání ústavní stížnosti, neboť podání ústavní stížnosti není trestním řízením ve smyslu trestních předpisů, avšak učinil-li tak, on (stěžovatel) neměl jinou možnost, než takové ustanovení přijmout. Z uvedeného důvodu poskytl odsouzenému požadovanou právní pomoc a následně požádal o přiznání odměny podle advokátního tarifu, která mu napadeným rozhodnutím městského soudu byla odepřena.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem městského soudu mu byla odňata možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva na odměnu za poskytnuté právní služby jako ustanoveného obhájce u nezávislého a nestranného soudu. Obhájce podle něj nemá při ustanovení povinnost prověřovat, zda byl ustanoven v souladu s trestním řádem. Naopak je povinen obhajobu převzít. Trestní řád sice dává obhájci omezené možnosti k podání žádosti o zproštění obhajoby, avšak trestní řád zároveň nepočítá s možností, že by obhájce mohl ustanovení odmítnout z důvodu nesprávného postupu soudu. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (pozn. N 58/2 SbNU 151; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se týká porušení práva na spravedlivou odměnu za práci.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že má-li mít obecně obviněný, jemuž byl obhájce ustanoven podle §38 a násl. trestního řádu, rovný přístup k právu na soudní ochranu, nesmí výkon činnosti ustanoveného obhájce svou kvalitou zaostávat za činností obhájce zvoleného a placeného obviněným, přičemž nepředvídatelnost, zda ustanovenému obhájci bude poskytnuta odměna či nikoliv, v konečném důsledku oslabuje výkon obhajoby. Z nejistoty obhájce, kolik mu bude nakonec zaplaceno a zda vůbec mu bude odměna přiznána, může podle něj plynout neúměrný tlak na co nejnižší rozsah obhájcem prováděných úkonů a s tím související riziko nepřípustného zásahu do materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc.
III.
Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
8. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.
9. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Náměstek Městského státního zástupce v Praze (dále jen "náměstek městského státního zástupce") ve svém vyjádření uvedl, že s ohledem na skutečnost, že nelze aplikovat trestní řád na řízení o nákladech vzniklých v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti, je napadené usnesení městského soudu správné a zákonné. Dále poukazuje na to, že jakkoli odsouzený žádal obvodní soud o ustanovení obhájce pro účely řízení před Ústavním soudem, opatření obvodního soudu, kterým byl stěžovatel ustanoven obhájcem odsouzeného, rozsah obhajoby nijak nelimitovalo. Stěžovatel tak mohl podle něj obvodnímu soudu vyúčtovat své dřívější služby, které pro odsouzeného učinil před podáním ústavní stížnosti. Dospělo-li řízení až do té fáze, kdy bylo namístě podat ústavní stížnost, měl podle náměstka městského státního zástupce stěžovatel řádně odsouzeného poučit, že je možné, aby měl právo na bezplatnou obhajobu i v řízení před Ústavním soudem, nicméně pouze za situace, že ústavní stížnost nebude odmítnuta, a že o tom rozhoduje Ústavní soud. Vedle toho mohl ústavní stížnost vypracovat pro bono nebo poučit klienta o tom, že může požádat o ustanovení advokáta pro účely vypracování ústavní stížnosti Českou advokátní komoru, což neučinil. Námětek městského státního zástupce má rovněž za to, že je v zásadě nepřezkoumatelné, zda porady s klientem, které si stěžovatel vyúčtoval, se týkaly spíše obhajoby v pravém slova smyslu či podání ústavní stížnosti. Připouští, že městský soud mohl nejméně za tyto úkony odměnu stěžovateli přiznat, na straně druhé však podle něj nesprávný názor městského soudu, že odměnu za nahlížení do spisu a 3x poradu s klientem je povinen uhradit odsouzený namísto státu, nelze považovat za exces ústavněprávního rozměru. Závěrem dodává, že vztah advokáta a jeho klienta a odměna za advokátní služby není předmětem ochrany podle čl. 28 Listiny.
11. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž opětovně zdůrazňuje, že jelikož odsouzený trval na podání ústavní stížnosti a žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podával opakovaně, bylo s ním dohodnuto, že žádost o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů podá sám (odsouzený) znovu a že v případě jejího zamítnutí podá stěžovatel ústavní stížnost proti poslednímu zamítavému rozhodnutí soudu. Z uvedeného důvodu vznikly mezi jednotlivými úkony včetně podání ústavní stížnosti časové prodlevy. Ohledně možnosti zproštění obhajoby z důležitých důvodů poukazuje na svou zkušenost z jiné trestní věci, ve které požádal soud o zproštění obhajoby z důvodu ztráty důvěry v klienta, přičemž soud jeho žádost odmítl s tím, že nejde o důležitý důvod ke zproštění obhajoby. K možnosti sjednat si smluvní odměnu s odsouzeným stěžovatel uvádí, že toto nebylo myslitelné, když odsouzený je recidivistou s několika exekucemi a žádným příjmem, navíc vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ani nemůže ve výkonu trestu odnětí svobody pracovat. Poukazuje rovněž na důvodné očekávání všech obhájců vyplývající z trestního řádu, že nechají-li se zapsat u soudu do seznamu, ze kterého soud vybírá a ustanovuje obhájce ex offo, činí tak v očekávání, že jim bude v případě jejich ustanovení "obhajné" uhrazeno bez výjimky a že nutná obhajoba není práce pro bono. Dodává, že soud učinil rozhodnutí o jeho ustanovení při znalosti přesného účelu v žádosti odsouzeného a že jemu nezbylo než obhajobu realizovat. Závěrem upozorňuje na to, že v důsledku napadeného usnesení městského soudu mu nebylo přiznáno "obhajné" ani za úkony v trestním řízení, které prokazatelně realizoval, a jež předcházely samotnému sepisu a podání ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.) nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Po posouzení věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť napadeným rozhodnutím byla porušena práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
a) Obecná východiska
15. Čl. 28 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, mimo jiné zaručuje právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci. Ačkoliv se toto ustanovení zmiňuje o zaměstnancích, jeho působnost se neomezuje na zaměstnance ve smyslu podústavního práva a je třeba ji v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu vykládat šířeji.
16. Již v nálezu ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151) Ústavní soud dovodil, že neposkytnutí odměny advokátovi, který byl ex offo ustanoven a jemuž nebyla poskytnuta úhrada za jeho služby, je postupem rozporným s čl. 28 Listiny per analogiam, byť advokát v tomto vztahu není z hlediska podústavního práva zaměstnancem. Široký výklad tohoto ustanovení je v judikatuře Ústavního soudu zastáván doposud [viz např. nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), bod 57; nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11 (N 67/64 SbNU 759); nález ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 2388/10 (N 80/61 SbNU 261) či nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 398/03 (N 220/47 SbNU 903)]. Plénum Ústavního soudu pak z čl. 28 Listiny dovodilo zásadu, že "za odvedenou práci má každý právo na spravedlivou odměnu" a uplatnilo toto ustanovení ve vztahu k odměně advokáta ustanoveného jako opatrovníka [nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 22/19 (č. 28/2020 Sb.), bod 19; nález ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (č. 43/2020 Sb.), bod 16; nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 26/19 (č. 176/2020 Sb.), bod 15].
17. V posuzované věci proto Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že odměna advokáta, který byl ustanoven ex offo, spadá do působnosti práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
18. Účel hrazení nákladů obhajoby státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. např. nález ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 3336/09 (N 31/56 SbNU 353) či nález ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187)]. Právě proto má podle §151 odst. 2 trestního řádu obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů. Účelem tohoto ustanovení je, aby byl obhájce za vykonanou činnost pro stát odměněn, neboť jako obhájce byl státem ustanoven, a proto mu vůči státu svědčí legitimní majetkový nárok.
19. Nastavením pravidel pro odměňování advokátů jsou tedy ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta jako podnikatele, ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv (jeho role při řádném výkonu spravedlnosti). Stát uhrazením odměny obhájce umožňuje obviněnému realizovat jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc. Je tak podle Ústavního soudu nutné, aby určení odměny nestavělo advokáty do situace, že své roli ochránce základních práv dostojí, avšak na úkor svého základního práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací [srov. nález ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 4/19 (č. 302/2019 Sb., N 163/96 SbNU 88)]. Účel práva na právní pomoc (obhajobu) je totiž naplněn jedině tehdy, zajistí-li stát účastníku řízení, který ať už z jakéhokoliv důvodu nemůže svá práva v řízení bránit vlastními silami, takovou pomoc a podporu, aby se mohl bránit stejně efektivně jako účastník řízení, který nikterak v možnosti bránit se omezen není.
20. Ostatně, daný vztah mezi právem na právní pomoc a právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací nutno podle názoru Ústavního soudu vnímat v ještě širším kontextu. Již ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94 Ústavní soud zmiňuje, že právo na právní pomoc (citovaný nález hovoří o "právním zastoupení ex offo") je nepochybně jednáním pro ochranu práv druhých ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny, a proto nesmí být kvalifikováno jako nucená práce, a současně že je jedním z prvků právního státu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 Ústavní soud konstatoval, že na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že ve své navazující judikatuře [srov. zejména stanovisko pléna ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 (ST 1/9 SbNU 471) a přiměřeně též stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545)] identifikoval Ústavní soud jako možnou diskrepanci, související s chybně stanovenými podmínkami určení odměny za výkon advokacie, porušení práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, a nikoliv tedy porušení práva zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, které v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94 aplikoval Ústavní soud na advokáty per analogiam (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19).
21. Jakkoliv Ústavní soud nepochybuje o tom, že kvalita odvedené právní služby advokáta se neodvíjí primárně od výše poskytnuté odměny, je třeba současně respektovat zásadu, podle níž za odvedenou práci má každý právo na spravedlivou odměnu (čl. 28 Listiny), a to za srovnatelnou práci ve srovnatelné výši. Není přitom podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, a že takovým rozhodnutím stát plní svoji povinnost chránit v právních řízeních práva těch, jež nemohou svá práva dostatečně hájit sami. Rozhodující je okolnost, že plnění (respektive splnění) takové povinnosti je obsahově ekvivalentní poskytnutí právní pomoci na základě smlouvy a mělo by být přiměřené i co do poskytnutí odměny za takovou činnost (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/19).
a) Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc
22. V nyní posuzované věci bylo usnesením obvodního soudu ze dne 24. 4. 2020 sp. zn. 0 Nt 7123/2019 (viz č. l. 64 spisu obvodního soudu) podle §33 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto, že odsouzený má nárok na bezplatnou obhajobu. Opatřením obvodního soudu ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. 0 Nt 7123/2019 (viz č. l. 69 spisu obvodního soudu) byl pak odsouzenému ustanoven obhájce (stěžovatel). Opatření bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 22. 6. 2020. Dne 10. 7. 2020 nahlédl stěžovatel do předmětného spisu (viz č. l 98 spisu obvodního soudu) a zjistil, že byl ustanoven na základě žádosti odsouzeného ze dne 24. 2. 2020 (viz č. l. 53 spisu obvodního soudu), ze které se podává, že odsouzený požádal o přidělení obhájce za účelem podání ústavní stížnosti ve věci přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů.
23. V okamžiku převzetí obhajoby bylo posledním pravomocným rozhodnutím o žádosti odsouzeného o přerušení výkonu trestu odnětí svobody usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. 5 To 76/2020. V době ustanovení stěžovatele obhájcem odsouzeného tak již uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti proti zmíněnému rozhodnutí.
24. Po převzetí obhajoby stěžovatelem odsouzený opětovně požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž jeho žádost byla zamítnuta usnesením obvodního soudu ze dne 9. 4. 2021 sp. zn. 0 Nt 7001/2021 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 17. 5. 2021 č. j. 44 To 154/2021-34.
25. Následně odsouzený udělil v dané věci stěžovateli dne 2. 8. 2021 speciální plnou moc k zastupování před Ústavním soudem a podal ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 17. 5. 2021 č. j. 44 To 154/2021-34, usnesení obvodního soudu ze dne 9. 4. 2021 sp. zn. 0 Nt 7001/2021, usnesení městského soudu ze dne 11. 3. 2020 sp. zn. 5 To 76/2020, usnesení obvodního soudu ze dne 29. 1. 2020 sp. zn. 0 Nt 7187/2019, usnesení městského soudu ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 5 To 390/2019 a usnesení obvodního soudu ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. 0 Nt 7123/2019, kterými byly zamítnuty návrhy odsouzeného na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. V části směřující proti usnesením obvodního soudu ze dne 26. 8. 2019, městského soudu ze dne 2. 10. 2019, obvodního soudu ze dne 29. 1. 2020 a městského soudu ze dne 11. 3. 2020 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako opožděně podanou a v části směřující proti usnesením městského soudu ze dne 17. 5. 2021 a obvodního soudu ze dne 9. 4. 2021 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
26. Podáním ze dne 16. 10. 2022 stěžovatel navrhl, aby mu byly přiznány náklady obhajoby v celkové výši 23 800 Kč (viz č. l. 99 spisu obvodního soudu). K návrhu stěžovatel přiložil záznam o prostudování spisu ze dne 10. 7. 2020 (viz č. l. 98 spisu obvodního soudu), plnou moc k zastupování před Ústavním soudem (viz č. l. 97 spisu obvodního soudu) a potvrzení o poradě s odsouzeným ze dnů 21. 8. 2020, 20. 12. 2020 a 2. 8. 2021 (viz č. l. 101 spisu obvodního soudu).
27. Obvodní soud usnesením ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. 0 Nt 7123/2019 přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů (dále i jen "odměna") v celkové částce 16 680 Kč, avšak toto usnesení ke stížnosti příslušného státního zástupce městský soud napadeným usnesením zrušil s tím, že v řízení o ústavní stížnosti nelze rozhodovat o bezplatné obhajobě a náhradě nákladů řízení, neboť řízení před Ústavním soudem není pokračováním trestního řízení a stěžovatel v něm nemá postavení obviněného. Uzavřel proto, že usnesení obvodního soudu bylo vydáno nedůvodně, resp. bylo nadbytečné.
28. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že rozhodnutí městského soudu nemůže s ohledem na shora uvedená obecná východiska obstát. Stěžovatel byl odsouzenému obvodním soudem ustanoven podle §33 odst. 4 trestního řádu jako jeho obhájce podle výslovné žádosti odsouzeného, přičemž na základě shora popsaných skutečností nelze pochybovat o tom, že účel žádosti (tj. podání ústavní stížnosti ve věci přerušení výkonu trestu odnětí svobody) byl obvodnímu soudu přesně znám, neboť jasně vyplýval z formulace žádosti.
29. Není sporu o tom, že obvodní soud neměl pravomoc rozhodnout o ustanovení obhájce odsouzenému k podání ústavní stížnosti, neboť podání ústavní stížnosti, jak správně uvedl městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, není trestním řízením ve smyslu trestních předpisů. Podle §83 zákona o Ústavním soudu je zajištěno právo na bezplatnou právní pomoc v řízení před Ústavním soudem osobám nemajetným, přičemž o příslušném návrhu, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, rozhoduje soudce zpravodaj a náklady zastoupení pak hradí Ústavní soud ze svého rozpočtu. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud účastníkům advokáty neustanovuje, na rozdíl od soudů obecných (srov. §30 občanského soudního řádu, §33 odst. 2 až 4 trestního řádu). Účastníci si zásadně náklady spojené s právním zastoupením hradí sami (viz §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Protože by však povinné zastoupení advokátem spolu s povinností hradit náklady zastoupení mohlo pro nemajetné stěžovatele představovat překážku efektivní ochrany základních práv, s možnými důsledky spočívajícími v porušení principu rovnosti v přístupu k Ústavnímu soudu a k jím poskytované ochraně, umožňuje zákon o Ústavním soudu rozhodnout o tom, že náklady zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, což má nakonec obdobné důsledky, jakoby byl advokát stěžovateli ustanoven (srov. §140 odst. 2 občanského soudního řádu).
30. Ustanovil-li však přesto, i když k tomu neměl pravomoc, obvodní soud stěžovatele obhájcem odsouzeného za účelem podání ústavní stížnosti ve věci přerušení výkonu trestu odnětí svobody, v zásadě neměl stěžovatel jinou možnost, než ustanovení přijmout. Stěžovatel prokazatelně poskytl odsouzenému potřebnou právní pomoc za účelem podání ústavní stížnosti a následně požádal o přiznání odměny podle advokátního tarifu, čemuž obvodní soud vyhověl. Zrušil-li městský soud rozhodnutí obvodního soudu jako nedůvodné, resp. nadbytečné, připravil tím stěžovatele o odměnu za vykonanou práci. Je sice pravdou, že řízení před Ústavním soudem není trestním řízením ve smyslu trestních předpisů, avšak v dané souvislosti nelze přehlížet, že obhájce ex offo je v pozici určené soudem a má jen velmi omezené možnosti tuto práci odmítnout. Je tak v závislém postavení nejen na soudu, který ho ustanoví, ale i na klientovi, jehož instrukcemi se při poskytování právních služeb v mezích zákona musí řídit.
31. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že obhájce nemá při ustanovení povinnost prověřovat, zda byl ustanoven v souladu s trestním řádem. Naopak je povinen obhajobu převzít, neboť trestní řád nepočítá s možností, že by obhájce mohl ustanovení odmítnout z důvodu nesprávného postupu soudu.
32. Jak již bylo shora zmíněno, stát uhrazením odměny obhájce umožňuje obviněnému realizovat jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc. Je tedy podle Ústavního soudu nutné, aby určení odměny nestavělo advokáty do situace, že své roli ochránce základních práv dostojí, avšak na úkor svého základního práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/19).
33. Současně Ústavní soud podotýká, že mu v této fázi řízení nepřísluší posuzovat otázku výše odměny stěžovatele v tomto konkrétním případě, ostatně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva, neboť to je svěřeno obecným soudům. Bude však třeba, aby městský soud posoudil účelnost všech úkonů, které stěžovatel v průběhu řízení učinil, přičemž pouze skutečnost, že stěžovatel neměl být v trestním řízení ustanoven k podání ústavní stížnosti, a mělo být postupováno podle zákona o Ústavním soudu, nemůže být s ohledem na shora uvedené okolnosti důvodem pro odepření odměny za tento úkon. Dále městský soud znovu posoudí také všechny související otázky vztahující se k výši odměny stěžovatele.
VI.
Závěr
34. Ústavní soud dospěl na základě shora uvedených skutečností k závěru, že postupem městského soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, jakož i jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že ustanovený obhájce ex offo je v pozici určené soudem a má jen velmi omezené možnosti tuto práci odmítnout; trestní řád již vůbec nepočítá s možností, že by obhájce mohl ustanovení odmítnout z důvodu nesprávného postupu soudu. Přitom obhájce je v závislém postavení nejen na soudu, který ho ustanoví, ale i na klientovi, jehož instrukcemi se při poskytování právních služeb v mezích zákona musí řídit.
35. Úkolem městského soudu, vázaného právě vysloveným právním názorem Ústavního soudu, bude ve věci opětovně rozhodnout, a to zejména při zohlednění všech relevantních aspektů věci, jak byly popsány výše.
36. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu