ECLI:CZ:US:2023:1.US.171.23.1
sp. zn. I. ÚS 171/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti OK Odpady s.r.o., Mělnická 73/106, Libiš, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020 č. j. 55 Af 21/2018-48 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2022 č. j. 4 Afs 362/2020-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 2. 8. 2017 č. j. 3788904/17/2117-50524-204009 podle §143 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dodatečně zrušil daňovou ztrátu stěžovatelky z příjmů právnických osob ve výši 776 689 Kč a podle §147 a §143 odst. 1 a 3 téhož zákona stěžovatelce z moci úřední doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve výši 999 400 Kč. Současně stěžovatelce vznikla zákonná povinnost uhradit penále podle §241 odst. 1 písm. a) a c) daňového řádu ve výši 20 % z částky doměřené daně a 1 % z částky zrušené daňové ztráty, tedy celkem 207 646 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 24. 4. 2018 č. j. 17386/18/5200-11433-712433 zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo rozhodnutí správce daně. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl. Následně Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které konání vedlejšího účastníka a jemu podřízeného správce daně aprobovaly. Podle názoru stěžovatelky se správní soudy nezabývaly její námitkou dvojího zdanění stěžovatelky a jiného daňového subjektu (společnosti OK Stavby s.r.o.). Stěžovatelka rovněž namítá, že správní soudy neprovedly jí navrhované důkazy a tvrdí, že krajský soud měl tyto důkazy provést ve smyslu §77 odst. 1 s. ř. s. Správní soudy též podle stěžovatelky nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu; odkazuje přitom na nálezy sp. zn. II. ÚS 664/04 a II. ÚS 2096/07.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Námitky stěžovatelky směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně a se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními daňového řádu, s. ř. s. a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Ústavní soud ověřil, že oba soudy ústavně konformně vyložily, proč vyhodnotily, že doměření daňové povinnosti stěžovatelce za předmětné období je v souladu se zákonnou úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Jejich závěr, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatněných nákladů na odvoz a uložení zeminy ze specifikovaných stavebních prací jako nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, je dostatečně, logicky a řádně odůvodněn.
Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu nese v daňovém řízení důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v §92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně se považuje za ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo ji tvrdí (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 29/05).
Namítá-li stěžovatelka, že daňové orgány odmítly provést jí navržené důkazy, lze odkázat na bod 17 rozsudku krajského soudu a body 26-28 rozsudku Nejvyššího správního soudu, v nichž oba správní soudy ústavně souladným způsobem vysvětlily důvody proč tak neučinily. Ústavní soud se ztotožňuje s vypořádáním této námitky ze strany krajského soudu, neboť byla vznesena po uplynutí lhůty, v níž je možné žalobu rozšířit o další žalobní body. Krajský soud nad rámec uvedeného poznamenal, že tato námitka by nemohla být důvodná, neboť napadené rozhodnutí je postaveno na závěru, že stěžovatelka neprokázala realizaci deklarovaných prací, což je závěr, který samotné rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci jiného daňového subjektu nijak nezpochybňuje. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná svoji judikaturu, v níž dovodil, že správní soudy i daňové orgány nejsou vázány paušální povinností provádět jakékoli účastníky navržené důkazy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 991/22 nebo IV. ÚS 2882/22). Správní soud nemá povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale pokud některé neprovede, musí odůvodnit z jakého důvodu tak neučiní (např. nález sp. zn. II. ÚS 1437/07).
Ve shodě s názorem správních soudů považuje Ústavní soud odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. II. ÚS 664/04 a II. ÚS 2096/07 (čímž zřejmě mínila nálezy sp. zn. II. ÚS 2095/07 nebo III. ÚS 2096/07) v posuzované věci za nepřiléhavé, neboť se týkají skutkově odlišných případů. V nyní posuzované věci správce daně umožnil stěžovatelce řádně reagovat na učiněná zjištění a navrhovat důkazy k prokázání jejího daňového tvrzení, čehož stěžovatelka nevyužila, když se vyjádřila pouze ke kontrolnímu zjištění ve vztahu k platbě DPH za 1. až 3. kvartál roku 2013. Ostatně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí opak a nerozporuje postup správce daně při daňové kontrole a následném doměření daně z příjmů právnických osob.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu