ECLI:CZ:US:2023:1.US.1774.23.1
sp. zn. I. ÚS 1774/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace EKO Logistics s. r. o., se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 62/2022-19 ze dne 24. 4. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 8 A 133/2017-88 ze dne 26. 1. 2022 (v pořadí již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 1189/500/16 31597/ENV/16 ze dne 6. 6. 2017. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně rekapituluje skutkový a procesní vývoj věci. Městský soud nařídil na 26. 1. 2022 jednání, ze kterého se právní zástupce stěžovatelky omluvil a doložil naprostou výjimečnost pandemické situace, průkaz pracovní neschopnosti prokazující jeho nemoc a skutečnost, že se nechal již třikrát očkovat; současně nabídl, že je připraven se jednání zúčastnit, bude-li realizováno formou videokonference. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky nevypořádal s výjimečným stavem pandemie ani s pracovní neschopností jejího právního zástupce. Za zcela identické situace přitom Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 85/2022-27 ze dne 13. 1. 2023 jinému stěžovateli zastoupenému týmž advokátem vyhověl a uzavřel, že zástupce požádal o odročení či jednání formou videokonference z důvodů, které se prima facie v kontextu doby nejevily být nerozumné či účelové; Nejvyšší správní soud na toto rozhodnutí v napadeném rozsudku nijak nereagoval, ačkoli měl věc postoupit svému rozšířenému senátu. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud tím, že neumožnil jejímu právnímu zástupci zúčastnit se jednání, fakticky jí znemožnil přístup k soudu a zasáhl do jejích práv na právní pomoc a na veřejné projednání věci v její přítomnosti.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. K výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy je Ústavní soud povolán pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na https://nalus.usoud.cz]; o takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
6. Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny. Ovšem z uvedeného článku (ani z žádné jiné části ústavního pořádku) nevyplývá právo účastníka, aby jeho právnímu zástupci bylo umožněno zúčastnit se jednání formou videokonference. Nejvyšší správní soud srozumitelně odůvodnil, že je třeba přiměřeně použít §102a o. s. ř. (§64 s. ř. s.), podle něhož může soud provést úkon s využitím videokonferenčního zařízení na návrh účastníka nebo je-li to účelné; je přitom na komplexní úvaze soudu, zda bude jednáno prostřednictvím videokonference (viz body 27 a 28 napadeného rozsudku). Nelze však pominout, že při zvažování aplikace §102a o. s. ř. a (ne)využití videokonferenčního zařízení nemohou správní soudy v intencích požadavků plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny postupovat svévolně.
7. Brojí-li stěžovatelka proti postupu městského soudu, míjí se s předmětem tohoto řízení, neboť rozhodnutí městského soudu ústavní stížností nenapadá. Přezkum Ústavního soudu se proto ve stěžovatelkou ohraničeném procesním rámci zaměřil pouze na způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti stěžovatelky, jemuž nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního co vytknout.
8. Podle Nejvyššího správního soudu nepovažoval městský soud konání jednání prostřednictvím videokonference s ohledem na konkrétní poměry za účelné a své úvahy řádně zdůvodnil. Nejvyšší správní soud v této souvislosti vyložil, že městský soud přistupoval k zástupci stěžovatelky vstřícně a v intencích závazného právního názoru vyjádřeného v jeho kasačním rozsudku vysvětlil důvody, pro které v předmětné věci nebude nařízeno videokonferenční jednání; současně se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se stěžovatelčinou stížnostní argumentací. V těchto - řádně odůvodněných - závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné prvky svévole či jiné ústavněprávní deficity a za takové situace není pro jeho výjimečnou ingerenci prostor.
9. Ústavní soud neshledal ani stěžovatelkou namítané porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) spočívající v odchýlení se od dříve vyjádřeného závazného právního názoru. Stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2022-27 (v němž krajskému soud vytkl, že dostatečně nezkoumal možnosti konání jednání videokonferenčně, resp. nemožnost jejího uskutečnění ve svém usnesení neodůvodnil) vychází právě ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 104/2021-22 ze dne 30. 6. 2021 (kterým zrušil první rozsudek městského soudu ve stěžovatelčině věci), podle něhož musí správní soudy se zohledněním zvláštní situace dané pandemií onemocnění Covid-19 zvažovat, zda s ohledem na charakter konkrétní věci je jednání konané formou videokonference vhodné. S nosnými závěry předchozího zrušovacího rozsudku je nyní napadený rozsudek v souladu, čímž se Nejvyšší správní soud výslovně zabýval (body 24 až 26 napadeného rozsudku). Skutečnost, zda je jednání konané formou videokonference účelné, je třeba přitom posuzovat v poměrech každé individuální věci, jako tomu bylo v případě stěžovatelky.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu