ECLI:CZ:US:2023:1.US.1805.23.1
sp. zn. I. ÚS 1805/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Martinem Peterkou, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 166/2023-1042 ze dne 22. 3. 2023, Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 280/2022-1004 ze dne 6. 10. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 106/2021-981 ze dne 19. 7. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy souzen za trestný čin podvodu. Uvedeného zločinu se měl dopustit tím, že uzavřel s obchodní společností STAVBROS, s.r.o., smlouvu o zápůjčce finančních prostředků a při jejím sjednání zamlčel, že nemá dostatek peněžních prostředků k uhrazení svého závazku.
2. Okresní soud v Prostějově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 42 měsíců.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Jádro jeho odvolací argumentace spočívalo v tom, že se okresní soud zabýval věcí krajně formalisticky, učinil chybná skutková zjištění a rozsudek založil na nesprávném právním posouzení. Rozsudek je dle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť z něj není možné zjistit, které skutečnosti prokazují stěžovatelovo úmyslné jednání, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dále v odvolání stěžovatel namítal, že okresní soud nekriticky přijal svědecké výpovědi a naopak některá jeho tvrzení zcela ignoroval.
4. Krajský soud v Brně podané odvolání zamítl jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). V usnesení vysvětlil, že okresní soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci a učinil z něj logické závěry. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou údajné nevěrohodnosti svědecké výpovědi, ani s námitkou chybné právní kvalifikace, neboť uzavřel, že právní závěry okresního soudu ohledně uplatnění §209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku jsou správné.
5. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, ve kterém argumentoval, že hodnocení důkazů soudy bylo jednostranné a nebyla prokázána příčinná souvislost mezi majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Dále namítal, že jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a provedeným dokazováním nebylo možné dojít k závěru, že se dopustil úmyslného jednání směřujícího k podvodu. Konstrukce skutku neodpovídala dle stěžovatele reálné situaci, ani zákonným náležitostem stanoveným trestním zákoníkem.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky uplatněné v dovolání nenaplnily žádný z dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 trestního řádu. Dle Nejvyššího soudu se stěžovatel v dovolání snažil pouze prosadit vlastní verzi skutkového stavu a dosáhnout odlišných závěrů, než ke kterým dospěly soudy, přestože shodné výhrady uplatnil opakovaně již v řízení před okresním a krajským soudem.
7. Proti v záhlaví označeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, ve které se domáhá jejich zrušení. Stěžovatel je napadá s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen "princip presumpce neviny a také z něj vycházející zásada in dubio pro reo, tedy práva garantována v čl. 8 odst. 1 Listiny."
8. V ústavní stížnosti stěžovatel opět namítá, že soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a s jeho námitkami se vypořádaly "krajně přepjatě formalisticky", či se jimi nezabývaly vůbec. Celou záležitost považuje za čistě obchodní a jeho jednání by tak nemělo být kriminalizováno, protože účelem trestního práva dle stěžovatele jistě není odsoudit každý nepodařený obchod. Stěžovatel nesouhlasí rovněž s konstrukcí skutku popsaného v napadených rozhodnutích, neboť neodpovídá ani reálné situaci, ani skutkové podstatě trestného činu stanovené v trestním zákoníku. Má za to, že soudy hodnotily důkazy jednostranně a neprokázaly příčinnou souvislost mezi podstatnými skutečnostmi, majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku. Nadto stěžovatel podotýká, že se po rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže ubránit pocitům srovnatelným s těmi, které v něm vyvolávalo působení minulého režimu.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje o zjištěném skutkovém stavu, jeho právní kvalifikaci, subsidiaritě trestní represe a o závěrech obecných soudů ve věci samé. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
12. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu i usnesení krajského soudu, které se otázce dostatečného zjištění skutkového stavu věnují.
13. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Respektují-li obecné soudy při svém rozhodnutí podmínky stanovené ústavním pořádkem a uvedou-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud tak nespatřuje v rozhodnutích okresního, krajského a Nejvyššího soudu žádné znaky neústavního pochybení.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu