ECLI:CZ:US:2023:1.US.1826.23.1
sp. zn. I. ÚS 1826/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky V. H., zastoupené JUDr. Reném Příhodou, Ph.D., advokátem, sídlem Škroupova 471/14, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2023 č. j. 28 Co 138/2023-938 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. dubna 2023 č. j. 6 P 81/2023-916, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a nezletilého O. B. a M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a dále v čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále požádala Ústavní soud o přednostní projednání této věci.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky jako matky (dále též jen "matka") na nařízení předběžného opatření, kterým se matka domáhala toho, aby byla oprávněna stýkat se s prvním vedlejším účastníkem, nezletilým synem (dále jen "nezletilý") každé úterý a čtvrtek od 14 do 19 hodin, každý pátek v sudém týdnu od 14 hodin do neděle 18 hodin. Obvodní soud s odkazem na §76 odst. 1 písm. e) a §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), konstatoval, že návrhu matky na předběžnou úpravu jejího styku se synem nelze vyhovět, neboť matka neosvědčila nemožnost styku, který jí byl v posledním rozhodnutí soudu umožněn. Matka také nedoložila a neprokázala vhodnost dalšího rozšíření jejího styku se synem, neboť nedoložila žádné zprávy a závěry odborníků a odborných organizací o tom, že navýšení styku s ní by bylo pro nezletilého vhodné. Obvodní soud poukázal na to, že změna současné úpravy styku matky se synem vyžaduje hlubší zkoumání, které bude muset být následně doplněno řadou detailnějších zjištění a vyjádření odborníků, což nelze řešit v rámci předběžné úpravy. Současně by takovéto rozhodnutí mohlo být i nahrazením rozhodnutí ve věci samé, přičemž předběžné opatření je pouze akcesorickým procesním institutem, který se velmi úzce váže na rozhodnutí ve věci samé. Proto jeho předmětem nemůže být takový návrh výroku, jehož vynesení by nahrazovalo rozhodnutí ve věci samé. Matka tedy podle soudu od poslední úpravy poměrů neosvědčila žádné jiné zásadní změny, které by k předběžné úpravě vedly.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno. Městský soud poukázal na to, že v individuálních rozhodnutích musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V tomto případě byl důvodem k vyloučení péče matky a omezení jejího styku se synem matčin nezvládnutý konflikt, který měl devastující účinky na příznivý vývoj dítěte, nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, neschopnost se vzájemně informovat (potažmo dohodnout) o skutečnostech souvisejících s péčí o nezletilého, zejména malý respekt matky k rodičovské roli otce, ačkoli otec je schopný a ochotný uznat (či lépe přijmout), že matka má rovněž právo a předpoklady se o nezletilého postarat. Motivace hledat vzájemné porozumění a možnosti kompromisu byla snížena tím, že matka nadřadila vlastní zájem nad zájem svého dítěte. Míru respektu k rodičovské způsobilosti dovodil městský soud nejen z projevů rodičů vůči sobě navzájem, ale rovněž z jejich vystupování vůči třetím subjektům (soudy, poradny pro asistovaný styk, znalci, opatrovníci atd.). Soud se tak pokusil pomoci vhodným opatřením zajišťujícím styk matky se synem formou asistovaných styků prostřednictvím poraden. Městský soud dodal, že nyní je nutné klást důraz na řádné provedení a hodnocení důkazů a konkrétních skutečností v řízení ve věci samé. Poté musí soud posoudit, který z rodičů je za nevhodnou komunikaci více zodpovědný a zjištění při rozhodování o péči a rozsahu styku příslušným způsobem zohlednit [srov. např. nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Městský soud za této situace přisvědčil závěru obvodního soudu, že změna současné úpravy, tj. rozšíření styku matky se synem vyžaduje hlubší zkoumání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nezletilý byl v její výlučné péči, a to naposled nepravomocným rozhodnutím obvodního soudu ze dne 22. 10. 2021 č. j. 66 Nc 2528/2020-348, avšak městský soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 28 Co 27/2022-431 rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově a výživě nezletilého změnil s odůvodněním, že v době od vydání rozsudku obvodního soudu bylo proti matce zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ve stadiu přípravy, bezprostředně se týkající osoby otce, a proto byl nezletilý svěřen do výchovy otce a matce byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu. Styk matky s nezletilým byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 8. 2023 č. j. 66 Nc 2528/2020-698 stanoven tak, že matka je oprávněna stýkat se s nezletilým v zařízeních pro asistované styky, a to vždy každý sudý týden v kalendářním roce ve středu od 10,00 do 11,00 hodin a dále každý lichý týden v kalendářním roce vždy v pondělí po dobu jedné hodiny podle volné kapacity tohoto zařízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle názoru zaměstnanců poraden je takový styk pro matku a nezletilého nevhodný, že spolu mají vztah navázán a že není důvodu, proč by nemohl být kontakt realizován mimo poradnu. Stěžovatelka proto podala dne 22. 2. 2023 návrh na změnu péče a styku s nezletilým. Poukazuje na to, že ačkoli v těchto věcech musí být rozhodováno bezodkladně, v předmětné věci bylo nařízeno jednání teprve na její urgenci, a to až na 12. 7. 2023. Stěžovatelka proto podala dne 9. 4. 2023 návrh na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka namítá, že její trestní stíhání již bylo nepravomocně skončeno, když jí byl vyměřen podmíněný trest (proti jehož udělení se odvolala). Stěžovatelka dále uvádí, že nemá důvod, aby nezletilého unášela nebo se skrývala. V této souvislosti poukazuje na to, že Ústavní soud judikoval, že styk rodiče s nezletilým, ať už v přímé nebo nepřímé podobě, má zásadní význam pro emoční pouto mezi nimi a další vývoj vzájemného vztahu. Čím déle nebude jejich vzájemný kontakt vůbec probíhat (či jen velmi omezeně), o to náročnější bude pozdější obnovení tohoto vztahu [nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)]. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s její argumentací, že je to otec, kdo vytváří konfliktní situace. Stěžovatelka dovozuje, že nevydáním předběžného opatření vzniká nenapravitelná újma jí i nezletilému. Stěžovatelka poukazuje na to, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by byla jakkoliv nebezpečná pro nezletilého. Zamítnutím návrhu na vydání předběžného opatření došlo k porušení ústavních práv matky a nezletilého. Stěžovatelka je bez reálného kontaktu s nezletilým, který je v útlém věku, přičemž sám Ústavní soud judikoval, že nesprávně nastavený kontakt nezletilého s rodičem může mít nenapravitelné následky. Uvedená situace trvá již přes rok, proto stěžovatelka požádala Ústavní soud o přednostní projednání věci, neboť nebude-li věc přednostně projednána, hrozí zde vysoká a nenapravitelná újma ve vztahu mezi matkou a nezletilým.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o předběžném opatření, jež je řízením specifickým (srov. usnesení ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 2037/18).
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o (ne)nařízení předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však případně uložené předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho (ne)nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž v případě, že je nařízeno, jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní nezbytná úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14; a další judikaturu tam uvedenou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23; či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; č. 48/2010 Sb.)].
12. Zároveň je nutno připomenout, jak učinily již obecné soudy, že smyslem či podstatou předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), tedy, předběžné opatření nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu [srov. nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279)]. Ústavní soud rovněž poukazuje na to, že o vhodnosti zvolené předběžné úpravy lze obecně pochybovat tam, kde předběžné opatření svým významem nahrazuje rozhodnutí ve věci samé, tedy například v důsledku běhu času a nevratnosti důsledků opatření je jím meritorní rozhodnutí fakticky "prejudikováno" [srov. nález ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3749/17 (N 3/88 SbNU 55), a tam uvedená judikatura].
13. V posuzované věci oba obecné soudy shodně dovodily, že k nařízení předběžného opatření v matkou navrhovaném znění není důvod, neboť matka neosvědčila zásadní změny, které by k předběžné úpravě vedly, přičemž změna současné úpravy styku matky se synem vyžaduje hlubší zkoumání. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodly za dané situace v souladu se zájmy nezletilého, přičemž jejich postup byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy či Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky či nezletilého.
14. Ústavní soud shrnuje, že po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a v souladu s procesními předpisy, přičemž Ústavní soud nezjistil důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolná. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro nařízení (zrušení či změnu) předběžného opatření, resp. jeho nenařízení, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
15. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
1. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatelky na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu