ECLI:CZ:US:2023:1.US.1829.23.1
sp. zn. I. ÚS 1829/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Radky Macháčkové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 20/2021-34 ze dne 9. 5. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Ad 34/2018-19 ze dne 21. 1. 2021, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 42000/010281/18/000/MP ze dne 21. 9. 2018 a rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení č. j. 42013/596573/18/013/2020/Hlo ze dne 10. 8 2018, spojené s návrhem na zrušení §18 odst. 2 a §32 odst. 3 věty první zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a §5b odst. 4 a §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že právní úprava peněžité pomoci v mateřství odporuje ústavnímu pořádku a mezinárodním závazkům České republiky. Podle stěžovatelky totiž diskriminuje ženy samostatně výdělečně činné, čímž porušuje čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 2 písm. b) Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen ("CEDAW"), čl. 10 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech ("Pakt") a čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Denní výše peněžité pomoci v mateřství, kterou stěžovatelce správní orgány vyměřily na základě současných pravidel, podle ní také nerespektuje podstatu a smysl práva rodičů na pomoc státu podle čl. 32 odst. 5 Listiny.
2. Ve své ústavní stížnosti proto navrhuje zrušit všechna napadená rozhodnutí a spolu s ústavní stížností spojuje také svůj návrh na zrušení §18 odst. 2 a §32 odst. 3 věty první zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, a §5b odst. 4 a §7 odst. 1 písm. d) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Již obecným soudům přitom navrhovala, aby předložily věc k posouzení Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
3. Celá věc vznikla ve stručnosti takto:
Stěžovatelka je advokátka, která od října 2016 vykonává advokacii jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ); do té doby byla advokátní koncipientkou v zaměstnaneckém poměru. Od prosince téhož roku se stala dobrovolným účastníkem nemocenského pojištění a v listopadu 2017 nastoupila na mateřskou dovolenou. Zažádala o peněžitý příspěvek v mateřství, ten jí správní orgány napadenými rozhodnutími přiznaly v denní výši 311 Kč. Uvedly, že zákon o nemocenském pojištění neumožňuje zohlednit dobu předchozího zaměstnání stěžovatelky, v níž byly z jejího příjmu odváděny příspěvky na nemocenské a sociální pojištění, jak namítala stěžovatelka.
4. Správní žalobu soudy napadenými rozsudky zamítly. Podotkly, že skutečnost, zda je osoba zaměstnána nebo OSVČ, není podezřelým diskriminačním důvodem. V takovém případě tak postačí, aby řešení zvolené zákonodárcem bylo racionální - a to podle nich je. Navíc jde o sociální politiku, v níž disponuje zákonodárce širokým prostorem pro uvážení. Postavení OSVČ a zaměstnanců přitom nelze z pohledu nemocenského pojištění srovnávat. Stěžovatelka by však podle obecných soudů chtěla dosáhnout výhod postavení zaměstnance při udržení si výhod OSVČ. Soudy konstatovaly, že posuzovaná právní úprava neodporuje ani ústavnímu pořádku, unijnímu právu ani mezinárodním závazkům České republiky, protože stěžovatelku nijak nediskriminuje. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na shora označené rozsudky obecných soudů, dostupné na www.nssoud.cz.
II.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkontroloval procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ty jsou splněny. Stěžovatelka je advokátka, podle ustálené judikatury proto již nemusí být zastoupena advokátem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
6. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka brojí primárně proti samotné právní úpravě peněžité pomoci v mateřství pro OSVČ. Ústavní soud by jí tak v podstatě mohl vyhovět jen tehdy, shledal-li by samu zákonnou úpravu - a nikoliv jen samotná napadená rozhodnutí - protiústavní. Právní úprava, kterou stěžovatelka napadá, však ústavnímu pořádku zjevně neodporuje, což již do velké míry objasnily obecné soudy.
8. Nastavení systému sociálního zabezpečení je v zásadě věcí demokraticky zvoleného parlamentu. To plyne již z čl. 41 odst. 1 Listiny, umožňující zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Ústavněprávní limity pro jeho úvahu jsou na vnitrostátní úrovni dvě: šetření smyslu a podstaty základního (sociálního) práva podle čl. 4 Listiny a zákaz diskriminace. K oběma limitům Ústavní soud ve své judikatuře vyvinul testy - test racionality a test diskriminace. To platí i ve vztahu k čl. 32 odst. 5 Listiny, podle nějž rodiče pečující o děti mají právo na pomoc státu. Ačkoliv čl. 41 odst. 1 Listiny toto právo nezmiňuje, z dikce čl. 32 odst. 5 plyne, že jde o typické pozitivní sociální právo [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/20 ze dne 7. 12. 2021 (14/2022 Sb.), body 38-42; sp. zn. Pl. ÚS 31/17 ze dne 17. 12. 2019 (N 212/97 SbNU 269; 30/2020 Sb.), body 24-31; nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 2/08 ze dne 23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), body 52-56. Obdobně také Kratochvíl, J. Čl. 32. In: Kühn, Z. et al. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1195; a Tomoszek, M. Čl. 41. In: Husseini, F. A kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 22].
9. Stěžovatelka však nepředložila argumenty prokazující, že by jedním z těchto testů právní úprava peněžité pomoci v mateřství neprošla. Tvrdí, že denní výše peněžitého příspěvku v mateřství, kterou ji správní orgány v důsledku současné právní úpravy vyměřily, nerespektuje podstatu a smysl práva podle čl. 32 odst. 5 Listiny. Naznačuje tak zásah do samotného jádra tohoto sociálního práva. Ovšem Ústavní soud ve své judikatuře již vícekrát zopakoval, že stát může ve smyslu tohoto článku Listiny rodičům pomáhat různě a současný systém bezesporu poskytuje určitý minimální standard. V minulosti například Ústavní soud aproboval situaci, kdy stěžovatelka na peněžitou pomoc v mateřství nedosáhla vůbec, ale byl jí poskytován rodičovský příspěvek a další dávky státní sociální podpory (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3241/15 ze dne 26. 11. 2015; srov. také výše citované nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/20, body 40-41; a sp. zn. Pl. ÚS 31/17, body 24-31).
10. O zásah do samé podstaty práva na státní pomoc v rodičovství tak zjevně nejde. Současné nastavení peněžité pomoci v mateřství přitom sice nemusí být nutně nejlepší, nejvhodnější a nejmoudřejší, pohledem čl. 32 odst. 5 Listiny se ale nejeví jako iracionální. Byť by si šlo představit i jiný způsob výpočtu příspěvku, který by více vyrovnával postavení žen, jež mateřství vzhledem k biologickým danostem, ale i společenským stereotypům v pracovním životě znevýhodňuje, Ústavní soud v tomto musí stěžovatelku odkázat na zákonodárce. Ten má totiž ke změnám, o něž stěžovatelka usiluje, na rozdíl od soudů nástroje i legitimitu.
11. Také námitka diskriminace není opodstatněná. Z argumentace stěžovatelky není zcela zřejmé, zda namítá nepřímou diskriminaci na základě pohlaví či přímou diskriminaci OSVČ oproti zaměstnankyním. Jde-li o druhý případ, pak lze jen odkázat na argumentaci obecných soudů, že postavení OSVČ a zaměstnanců v českém právním řádu je obecně natolik odlišné, že nejde o osoby v obdobném postavení. Srovnatelné postavení osob je přitom nezbytným předpokladem diskriminace [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), bod 173; sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34; či sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), bod 35].
12. Pokud jde o nepřímou diskriminaci žen, pak jejich znevýhodnění plyne již ze samotného mateřství, které z biologických a sociálních důvodů více zatěžuje ženy oproti mužům. Účelem peněžité pomoci v mateřství je tuto faktickou nerovnost snižovat. To, že tak podle stěžovatelky právní úprava nečiní dostatečně (alespoň co se týče žen samostatně výdělečně činných) a odrazuje ženy od podnikání, je opět věc k řešení pro politickou reprezentaci, nikoliv pro moc soudní. Za zmínku pak stojí, že od sedmého týdne mateřství může tento příspěvek místo matky pobírat otec.
13. Jak přitom vysvětlily obecné soudy, postavení OSVČ, tak i postavení zaměstnankyň má své výhody a nevýhody. Stěžovatelka však ve své argumentaci nevýhody zaměstnaneckého poměru přehlíží a naopak zdůrazňuje nevýhody plynoucí ze samostatné výdělečné činnosti. To jí samozřejmě není možné zazlívat. Současně ale lze souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že se stěžovatelka snaží získat to nejlepší ze dvou dosti odlišných světů.
14. K dvěma shora uvedeným limitům zákonodárce se pak v rovině mezinárodního práva přidávají omezení plynoucí z mezinárodních závazků České republiky. Mezinárodní smlouvy, na něž stěžovatelka poukazuje, však k peněžité pomoci v mateřství stanovují jen to, že stát má ženám v mateřství poskytovat "plat nebo srovnatelné sociální výhody" [čl. 11 odst. 2 písm. b) CEDAW] či "placenou dovolenou nebo dovolenou s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení´" (čl. 10 odst. 2 Paktu). Stěžovatelkou zmiňovaná Úmluva o právech dítěte pak stanoví, že smluvní strany "uznávají právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj" (čl. 27). Jde tedy, podobně jako v rovině vnitrostátního práva, jen o určité rámce, jimž česká právní úprava na první pohled vyhovuje. To obecné soudy v napadených rozhodnutích také dostatečně vysvětlily.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatelky v projednávané věci nedošlo. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut také s ní spojený návrh na zrušení zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu